1 Azs 174/2024 — Nejvyšší správní soud

6 A 16/2025- 49 - text 9 6 A 16/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: X. X., narozený X. bytem X. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné takto: I. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 8. 1. 2025 jako nepřijatelné byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 8. 1. 2025 jako nepřijatelné. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřuje ve vrácení jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany dne 8. 1. 2025 č.j. OAM-0002036/DO-2025 jako nepřijatelné z důvodu, že žalobce získal dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie. II. Žaloba 2. Žalobce se domáhal vyslovení nezákonnosti zásahu spočívajícího ve vrácení žádosti o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné a dále aby soud zakázal žalovanému dále porušovat práva žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti jako nepřijatelné. Žalobci byla poskytnuta dočasná ochrana v Rumunsku dne 25. 9. 2024, následně žalobce přijel do České republiky a 8. 1. 2025 podal žádost o udělení dočasné ochrany, která mu byla vrácena jako nepřijatelná. 3. Žaloba je přípustná, protože ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále „lex Ukrajina“) není možno aplikovat z důvodu rozporu s právem Evropské unie, a žalobci zaručuje opravný prostředek, což odpovídá i aktuální judikatuře soudů. 4. Nezákonnost zásahu žalobce spatřuje ve skutečnosti, že jej správní orgán v rozporu s právem Evropské unie vyloučil z mezinárodní ochrany, protože § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina odporuje Směrnici Rady 2001/55/ES z 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále také jen „směrnice“). Žalobce má za to, že podmínky pro udělení dočasné ochrany splňuje, a členské státy nemohou stanovit vysídleným osobám méně příznivé podmínky, než evropské právo, důvody nepřijatelnosti proto nelze rozšířit nad rámec směrnice. Cizinci mohou pobývat v zemi dle svého výběru a jiné státy sekundární pohyb žadatelů umožňují. III. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. 6. Žalovaný shrnul případ žalobce a uvedl, že dle platformy Temporary Protection Platform je žalobce držitelem dočasné ochrany v Rumunsku. K naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě již dříve dočasnou ochranu získal. 7. Žalovaný má jakožto orgán veřejné moci povinnost postupovat v souladu se zákonem, tedy aplikovat i § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, jehož nesoulad se směrnicí žalobce namítá. Není zřejmé, zda je institut nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu skutečně v rozporu s unijním právem, a proto je třeba vyčkat rozhodnutí Soudního dvora EU o předběžné otázce (sp. zn. C-753/23). 8. Směrnice vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom státě, mohla tentýž status a povolení získat následně v jiném členském státě, umožňují to pouze výjimečně články 15 a 26 směrnice. Naopak směrnice má zabránit druhotnému pohybu osob požívajících dočasnou ochranu. Právo na získání dočasné ochrany postupně ve více státech nelze dovodit ani z toho, že se státy zavázaly článek 11 směrnice neaplikovat. Institut dočasné ochrany primárně směřuje k tomu, aby byly členské státy schopny zajistit přijetí velkého počtu vysídlených osob, zajistit jim odpovídající práva a zamezit kolapsu azylového systému 9. Není pravdou, že by institut nepřijatelnosti žádosti vylučovat cizince z dočasné ochrany, jelikož dopadá pouze na žadatele, kteří již dočasnou ochranu v jiném státě získal. Pokud by bylo úmyslem zakotvit pro dotčené osoby právo požádat o dočasnou ochranu ve vícero státech po sobě, bylo by to ve směrnici obsaženo. Žádný z článků směrnice negarantuje právo žadatelů o dočasnou ochranu pohybovat se libovolně mezi různými členskými státy. IV. Další podání účastníků 10. Ve svém podání ze dne 26. 3. 2025 žalovaný v reakci na rozhodnutí SDEU o předběžné otázce (C-753/23, Krasiliva) uvedl, že toto rozhodnutí se dle jeho názoru na případ žalobce nevztahuje z důvodu skutkových odlišností. Dále z něj dovozuje, že pokud již jiný členský stát vydal žadateli povolení k pobytu, není následující žádost o dočasnou ochranu důvodná. Žádné ustanovení směrnice nezakotvuje právo volného pobytu držitelů oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, což dovozuje z výkladu článků 15, 26 a 11 směrnice. Pokud by Česká republika chtěla umožnit držitelům povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, aby toto pobytové oprávnění získali i v České republice, musela by přijmout vstřícnější právní úpravu, není to však povinností členských států. 11. Žalovaný v podání ze dne 15. 4. 2025 dále argumentoval, že nové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 1 Azs 336/2024-42) týkající se dočasné ochrany trpí určitými deficity, a proto požaduje předložení další předběžné otázky SDEU. Dle mínění žalobce právo primární volby členského státu vysídlenými osobami ze směrnice vyplývá, nesouhlasí však s tím, že by vysídleným osobám svědčilo i právo přemístit se do jiného státu dle vlastní volby. Nelze připustit, aby osoby s dočasnou ochranou měly oproti jiným cizincům privilegované postavení, které by jim umožnilo naprosto volné přemisťování mezi členskými státy. V. Posouzení věci Městským soudem v Praze 12. Městský soud posoudil, zda je zásah žalovaného nezákonný, a vycházel přitom ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). 13. Soud rozhodoval v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť ani jeden z účastníků s tímto postupem po poučení soudem nevyslovil nesouhlas a soud vycházel pouze z účastníky předložených listinných důkazů. Povinnost nařídit jednání za účelem provedení dokazování je v soudním řádu správním stanovena v § 77 odst. 1, který je zařazen do úpravy řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a proto tento závěr na řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu nedopadá, neboť její úprava obdobné ustanovení neobsahuje. Ze systematického výkladu a principu racionálního zákonodárce proto vyplývá, že pokud by měl uvedený závěr platit i pro řízení o zásahové žalobě, obdobné ustanovení by příslušný díl zákona obsahoval, popřípadě by jej zákonodárce vložil do obecných ustanovení o řízení. Tak tomu však není. Naproti tomu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, který je v soudním řízení správním aplikovatelný dle § 64 s. ř. s., stanoví, že k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Z uvedeného vyplývá, že v řízení o zásahové žalobě provádí soud dokazování při jednání, avšak jednání nemusí nařizovat, lze-li rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali či s takovým rozhodnutím souhlasí. Jelikož v projednávané věci účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, resp. v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a soud vycházel pouze z listin předložených účastníky, jednání v souladu s § 64 s. ř. s. ve spojení s § 115a o. s. ř. nenařizoval (obdobně viz zejména rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 54 A 50/2021-38, bod [16]). 14. Před samotným posouzením žaloby soud krátce shrnuje, že nejprve zvažoval, zda žalobce k ochraně svých veřejných subjektivních práv zvolil správní žalobní typ. V tomto ohledu lze odkázat na judikaturu správních soudů (včetně rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č.j. 11 A 80/2022-79, a na něj navazujících rozhodnutí), dle níž se vrácení žádosti o poskytnutí dočasné ochrany pro nepřijatelnost postupem dle § 5 odst. 2 lex Ukrajina posuzuje jako nezákonný zásah (a nikoli jako správní rozhodnutí), jež je založena na východisku, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost nepředchází žádné správní řízení, a to ani v š