8 As 55/2012 — Nejvyšší správní soud

6 A 24/2025- 56 - text 6 A 24/2025-56 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobkyně: Transparency International – Česká republika, o. p. s. sídlem Sokolovská 260/143, Libeň, Praha 8 proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7 za účasti: Česká exportní banka, a.s. sídlem Vodičkova 701/34, Praha 1 zastoupená advokátem JUDr. Ing. Milošem Orlíkem, Ph.D., LL.M. sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. prosince 2024, č. j. UOOU-03713/23-16 takto: I. Rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 27. prosince 2024, č. j. UOOU-03713/23-16, se ruší, a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět sporu a obsah žaloby [1] Žalobkyně napadla shora uvedené správní rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí České exportní banky (dále jen „ČEB“) ze dne 12. 6. 2024, č. j. 007803/2024/CEB, částečně zamítající její žádost o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“). [2] Žalobkyní podaná žádost se týkala informací o poskytnutí odběratelského úvěru společnosti Adularya Enerji Elektrik Üretimi ve Madencilik A. Ş. ze strany ČEB. Úvěr byl poskytnut pro účely projektu dodávek pro uhelný důl a výstavbu tepelné elektrárny u tureckého města Eskisehir. [3] Žalobkyně žádala o následující tři informace: a. Smlouvu nebo jiné právní jednání, na jehož základě k došlo k prodeji pohledávky povinného subjektu za dlužníkem Adularya Enerji Elektrik Üretimi ve Madencilik A.S., se sídlem Mutlukent Mahallesi 1942, Cadde No: 45, Cayyolu-Yenimahalle/Ankara, Turecko b. ID této smlouvy v registru smluv, případně informaci o tom, z jakého důvodu nebyla tato smlouva v registru smluv zveřejněna; c. Cenu, za níž byla tato pohledávka prodána. [4] Ve správním řízení bylo v prvním stupni několikrát rozhodnuto. [5] Dne 31. 7. 2023 odmítla ČEB žalobkyninu žádost o poskytnutí výše uvedených informací, podanou dne 27. 7. 2023. Žalobkyně následně proti tomuto rozhodnutí podala dne 22. 8. 2023 odvolání. Žalovaný poté k tomuto odvolání rozhodnutí ČEB dne 10. 10. 2023 zrušil a vrátil věc zpět ČEB. [6] Dne 27. 10. 2023 rozhodla ČEB o dané věci znovu, a to tak, že žádosti bylo částečně vyhověno, když žalobkyni poskytla odpověď na otázku b). Tato odpověď spočívala ve vysvětlení, z jakého důvodu nedošlo ke zveřejnění předmětné smlouvy v registru smluv. Ve zbylé části ČEB žádost opět odmítla. [7] Žalobkyně podala dne 14. 11. 2023 odvolání proti rozhodnutí ČEB ze dne 27. 10. 2023, v němž napadla toto rozhodnutí co do jeho odmítací části. Jelikož následně marně uplynula lhůta žalovaného k vydání rozhodnutí o odvolání, zaslala žalobkyně žalovanému dne 24. 4. 2024 žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. Na tuto žádost poté žalovaný reagoval následujícího dne (25. 4. 2024) přípisem. Dne 28. 5. 2024 poté žalovaný vydal rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí ČEB ze dne 27. 10. 2023 zrušeno a byla jí věc znovu vrácena. [8] Dne 12. 6. 2024 ČEB o věci znovu rozhodla, přičemž došla ke stejnému závěru jako ve svém předchozím rozhodnutí - tj. vyhověla pouze otázce b), ve zbytku žádost odmítla. [9] Dne 26. 6. 2024 podala žalobkyně proti rozhodnutí ČEB z 12. 6. 2024 odvolání. Žalovaný však nechal marně uplynout lhůtu pro vydání rozhodnutí o tomto odvolání. Proto se žalobkyně obrátila na žalovaného dne 22. 11. 2024 s žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti. Ze strany žalovaného neobdržela žalobkyně žádné vyjádření k této žádosti. Dne 27. 12. 2024 vydal žalovaný napadené rozhodnutí. Tímto napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodnutí ČEB zčásti zamítl a zčásti změnil. [10] Žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí nezákonně zasáhlo do jejího zákonného (dle § 2 InfZ) i ústavního práva na informace (dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod /dále jen „Listiny“/). Zároveň žalobkyně namítá i porušení čl. 10 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“). [11] Napadené rozhodnutí žalovaného obsahuje následující výrok: „V souladu s ustanovením § 20 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a ustanovením § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, se výrok II. rozhodnutí České exportní banky, a.s., ze dne 12. 6. 2024, čj. 007803/2024/CEB, ve znění: „Ve zbývajícím rozsahu Žádost odmítá: a) podle § 2b, odst. 1, písm. a) InZ, neboť se na něj nevztahuje povinnost poskytovat informace o činnostech, které jsou uskutečňovány v rámci běžného obchodního styku v rozsahu předmětu podnikání zapsaného ve veřejném rejstříku; b) podle § 9 InZ, neboť požadované informace týkající se Pohledávky představují obchodní tajemství Povinného subjektu a zároveň se v případě dispozic s Pohledávkou nejedná o používání veřejných prostředků; c) podle § 38, odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., zákona o bankách (dále jen „ZoB“), neboť poskytnutím požadovaných informací by Povinný subjekt porušil povinnost ochrany bankovního tajemství.“ mění takto: „Ve zbývajícím rozsahu Žádost odmítá podle § 38, odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., zákona o bankách (dále jen „ZoB“), neboť poskytnutím požadovaných informací by Povinný subjekt porušil povinnost ochrany bankovního tajemství“; ve zbytku se dle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, rozhodnutí České exportní banky, a.s., ze dne 12. 6. 2024, čj. 007803/2024/CEB, potvrzuje a odvolání žadatelky se zamítá.“ [12] Žalobkyně v podané žalobě namítá, že není možné žádané informace odepřít s odvoláním na bankovní tajemství. Toto tvrzení žalobkyně opírá o tři důvody. [13] Za prvé žalobkyně tvrdí, že ČEB není „běžnou“ bankou. Pro podporu svého tvrzení žalobkyně uvádí srovnání popisu činnosti ČEB s třemi největšími bankami v ČR (Českou spořitelnou, Československou obchodní bankou a Komerční bankou). Zatímco výše uvedené tři (srovnávací) banky uvádí na svých internetových stránkách popis bankovních služeb, které poskytují svým klientům, na internetových stránkách o sobě ČEB uvádí, že je: „specializovaná bankovní instituce, součást systému státní podpory exportu a ekonomické diplomacie“, a že nabízí „širokou paletu produktů a řešení jak pro vývoz výrobků, služeb a technologických celků, tak pro investice a expanzi českých firem v zahraničí“. Žalobkyně k tomuto dodává, že se na internetových stránkách ČEB nenachází žádné internetové bankovnictví, nejsou zde ani informace o klientech či pobočkách, ani o spotřebitelském účtu. [14] Žalobkyně rovněž odkazuje na zápis v obchodním rejstříku, z něhož lze seznat, že minimálně 2/3 akcií ČEB musí být ve vlastnictví ČR, zbývající část vlastní Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s., jejímž je ČR jediným akcionářem. Rovněž poznamenává, že ČR ručí za závazky ČEB z jejích operací na finančních trzích. [15] Žalobkyně dodává, že ačkoli si je vědoma, že ČEB má příslušnou bankovní licenci, nevypovídá tento fakt o tom, že se na ni vztahují stejná pravidla o poskytování informací jako na jiné („běžné“) banky. Žalobkyně upozorňuje, že na základě zákona č. 58/1995 Sb., o pojišťování a financování vývozu se státní podporou (dále jen „ZPFV“), disponuje ČEB takovými pravomocemi, které se u ostatních bank nevyskytují. Dle § 6 odst. 5 výše uvedeného zákona platí, že: „Na úhradu ztrát exportní banky vyplývajících z provozování podpořeného financování jsou poskytovány dotace ze státního rozpočtu.“ [16] Na podporu této žalobní námitky žalobkyně dále argumentuje zněním ust. § 1 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., zákon o bankách (dále jen „BankZ“), který stanoví kumulativní podmínky pro to, aby se daná akciová společnost mohla považovat za banku. Musí tak přijímat vklady od veřejnosti, poskytovat úvěry, a k této činnosti oplývat bankovní licencí. Žalobkyně v této souvislosti uvádí, že ČEB nepřijímá vklady od veřejnosti, a proto nesplňuje jednu z podmínek. Jelikož tyto musí být splněny zároveň, nelze ČEB označit za banku ve smyslu BankZ. Žalobkyně uvádí, že materiálně ČEB představuje „organizační složku státu, funkční útvar, prostřednictvím kterého Česká republika zajišťuje financování investic do soukromého sektoru“. Proto dle žalobkyně by měla na ČEB při výkonu těchto činností dopadat stejná pravidla transparentnosti jako na stát samotný. [17] Žalobkyně tak proto upozorňuje na princip přímého prozařování základních práv (zde zejm. čl. 17 odst. 1 Listiny) do právního řádu. Shledává tedy, že při použití systematického výkladu práva má být korektivem pravidlo, které stanoví, že na ČEB se použijí právní předpisy o bankovnictví. [18] Za druhé žalobkyně uvádí, že i kdyby měla být ČEB přeci jen oprávněna k dodržování bankovního tajemství, nelze se jej dovolávat v případě ža