6 A 54/2025 – Městský soud v Praze

6 A 54/2025- 106 - text 16 6 A 54/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: V. V., zastoupen Mgr. Oksanou Rizak, advokátkou, se sídlem 28. pluku 128/12, Praha 10 – Vršovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 31. 7. 2024 vrátil žalobci jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod č.j. OAM-380525/DO-2024, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany, zaevidované pod č.j. OAM-380525/DO-2024. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.210 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce Mgr. Oksany Rizak, advokátky. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni a následně postoupenou Městskému soudu v Praze domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že mu žalovaný dne 31. 7. 2024 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“). Zároveň žalobce požadoval, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany. [2] Žalobce v podané žalobě uvedl, že z U. vycestoval po vypuknutí válečného konfliktu dne 9. 7. 2024, kdy vstoupil do Schengenského prostoru neoficiální cestou a dostal se do R.. Tuto skutečnost se při podání žádosti snažil prokázat správnímu orgánu všemi dostupným prostředky. Následně z R. vycestoval rovnou do České republiky, kde podal žádost o dočasnou ochranu. Dále žalobce v žalobě uvedl, že ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. je třeba neaplikovat pro rozpor s právem Evropské unie, jak potvrdily již i správní soudy. [3] K nezákonnosti vyznačení nepřijatelnosti z důvodu, že žalobce není vysídlenou osobou dle ustanovení § 3 zákona č. 65/2022 Sb., žalobce uvedl, že si je vědom skutečnosti, že nedisponuje cestovním dokladem s přechodovým razítkem, aby bylo postaveno na jisto, jaký den po vypuknutí válečného konfliktu přešel hranice z U. (žalobce hranice nepřešel na oficiálním hraničním přechodu). Z tohoto důvodu k žádosti předložil přípis k žádosti spolu s dokumenty, ze kterých přechod hranic vyplývá. Namítal, že na tuto skutečnost při podání žádosti nebylo nijak reagováno. Žalobce namítal, že ze všech dokumentů je zřejmé, že dlouhodobě pobýval na U. a skutečně v červenci 2024 ji opustil. [4] K nezákonnosti vyznačení nepřijatelnosti z důvodu udělení dočasné ochrany v jiném státě poukázal na svůj přípis k žádosti, v němž zpochybnil skutečnost, že by kdykoliv úmyslně žádal o dočasnou ochranu na území R.. Naopak zde uvedl, že byl rumunskými orgány zadržen, následně byl převezen na místo, kde mu bylo sděleno, že musí podepsat určité dokumenty, jinak nemůže pokračovat v cestě do jiných států EU. S důsledky a dopady tohoto jednání žalobce seznámen nebyl. Ačkoliv tedy od počátku rozporoval podání žádosti, správní orgán dle žalobce neučinil nic, aby ozřejmil skutkový stav. Namítal, že pouze formální zápis v databázi, do které ani sám žalobce nemá přístup, nemůže být dostatečným podkladem pro vyznačení nepřijatelnosti. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2024, č.j. 6 Azs 259/2023-21. Ani v tomto případě nebylo ze strany žalobce učiněno žádné právní jednání vedoucí ke snaze získat dočasnou ochranu v R., a přesto byl žalobce zapsán v databázi, tak dle žalobce chybí jakýkoliv předpoklad, resp. právní jednání vedoucí k zápisu žalobce mezi osoby, které v R. o dočasnou ochranu požádali. [5] I pokud by správní orgán vycházel pouze ze skutečnosti, že žalobce je de facto držitelem dočasné ochrany, ani tento důvod není dostatečný k neudělení dočasné ochrany v ČR. V této souvislosti žalobce poukázal na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z U. ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“), a na Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí, zveřejněné pod č. 2022/C 126 I/01 (dále jen „Operační pokyny“). Namítal, že je poživatelem dočasné ochrany již na základě toho, že spadá do kategorie osob dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí. Dále poukázal na čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES“), který jako důvod pro vyloučení přístupu cizince k dočasné ochraně nezná důvod „udělení dočasné ochrany v jiném členském státě.“ K možnosti požádat o dočasnou ochranu v jiném státu poukázal na právo cizince pobývat v zemi dle svého výběru dle čl. 16 preambule prováděcího rozhodnutí. Za podstatný pak označil i čl. 11 směrnice č. 2011/55/ES vyjadřující závazek zpětného přijetí osob, které na jeho území požívají dočasné ochrany. Nicméně tohoto závazku se členské státy zřekly (srov. čl. 15 preambule prováděcího rozhodnutí). Namítal, že sekundární pohyb je povolen a nemůže být vyloučen pouze na základě rozhodnutí jednoho členského státu v národní úpravě. Následně poukázal na dokument Evropské komise Frequently asked questions received on the interpretation of the Temporary Protection Directive and Council impenting Decision 2022/382. Žalobce dále odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 4. 2023, č.j. 11A 80/2023-79. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. tak žalobce označil za rozporné s čl. 28 směrnice č. 2011/55/ES, s bodem 15 preambule prováděcího rozhodnutí, resp. s čl. 11 směrnice č. 2011/55/ES a s čl. 2 prováděcího rozhodnutí. [6] Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Uvedl, že postupoval zcela v souladu se zákonem, když vyhodnotil žádost žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Uvedl, že žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Database – TPD) jako držitel dočasné ochrany v R., což následně i doložil povolením k pobytu držitele dočasné ochrany v R.. Dle žalovaného tak žalobce jako držitel dočasné ochrany v R. již není osobou, která by prchala před nebezpečím vyvolaným ruskou agresí v zemi svého původu. V žádném nebezpečí nebyl, když mu bylo vydáno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v R., kde také celou dobu zřejmě pobýval. Dále uvedl, že pokud žalobce při jednání s rumunskými úřady něčemu nerozuměl, měl trvat na vysvětlení úkonu, příp. trvat na přítomnosti tlumočníka a nečinit úkony, kterým nerozuměl. V této souvislosti žalovaný poukázal na právní zásadu zákazu zneužití práva (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č.j. 1 As 70/2008-74). Uvedl, že žalobce sice využívá svého práva na dočasnou ochranu, nicméně činí tak nikoliv z toho důvodu, aby v ČR hledal tuto ochranu, neboť tato mu byla poskytnuta v R.. Dále uvedl, že z ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. jednoznačně vyplývá, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. Dále žalovaný uvedl, že ze strany žalobce nebyly prokázány základní předpoklady pro udělení dočasné ochrany, tj. že pobýval na U. před 24. 2. 2022 a splňuje tak obecné podmínky uvedené v ustanovení § 3 zákona č. 65/2022 Sb. [7] Dále žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č.j. 2 Azs 178/2022-46, který řešil skutkově podobný případ. K samotnému důvodu nepřijatelnosti žádosti podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. žalovaný uvedl, že směrnice č. 2001/55/ES vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Dále uvedl, že správní soudy i Komise EU se mýlí v tom, že o udělení dočasné ochrany lze žádat opakovaně v různých členských státech, přičemž to, že cizinec je již držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, není překážkou pro její udělení v dalším členském státě. Uvedl, že již z pream