6 Af 20/2024 – Městský soud v Praze

6 Af 20/2024- 54 - text 16 6 Af 20/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobkyně: Boutique Development s.r.o., se sídlem Na Poříčí 1918/11, Praha 1 – Nové Město, IČ: 081 54 236, zastoupena JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 – Vinohrady, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2024, č.j. 32857/24/5300-22442-713502, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2024, č.j. 32857/24/5300-22442-713502 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečným platebním výměrům vydaným Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracoviště pro Prahu 1 dne 11. 6. 2024, pod č.j. 4968564/24/2001-52524-104172, č.j. 4968597/24/2001-52524-104172 a č.j. 4968617/24/2001-52524-104172 (dále též „dodatečné platební výměry“), jimiž byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období září 2023 ve výši 241.559 Kč, říjen 2023 ve výši 418.191 Kč a listopad 2023 ve výši 590.595 Kč, a současně byla za tato zdaňovací období žalobkyni uložena povinnost uhradit penále, a tato rozhodnutí byla potvrzena. [2] Žalobkyně namítala nesprávnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný pouze ve formalistické rovině konstatoval, že žalobkyně nesplnila svou primární důkazní povinnost ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 234/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), v podobě předložených daňových dokladů. Žalobkyně předně vyslovila nesouhlas s argumentací žalovaného, že nebyla žádným způsobem nucena k sebeobviňujícímu jednání, když dle žalovaného nepřiznání odpočtu, resp. povinnost uhradit předmětnou DPH za daná zdaňovací období nelze považovat za sankci, ale zákonnou povinnost. Žalobkyně uznala, že daňová povinnost není sankčním plněním, nicméně v okamžiku, kdy jsou jí paušálně neuznány předmětné odpočty na DPH v řádech statisíců Kč z toho důvodu, že poukázala na zásadu nemo tenetur edere instrumenta contra se, pak ve své podstatě pro ni není rozdílu mezi uložením sankce a vydáním dodatečných platebních výměrů. Žalobkyně dále odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp.zn. IV.ÚS 591/08, ze dne 28. 5. 2009, sp.zn. III.ÚS 2096/07 a ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II.ÚS 2095/07, z nichž vyplývají korektivy při prosazování fiskálních zájmů státu vůči daňovým subjektům. Závěry žalovaného pak popírají smysl uvedených závěrů Ústavního soudu a rovněž obsah čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). [3] Žalobkyně dále namítala, že pokud se týká správního doměření DPH, resp. neuznání nároku na odpočet, pak takový postup upravuje ustanovení § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), který opravňuje správce daně ke stanovení výše daně prostřednictvím tzv. pomůcek. K účelu tohoto institutu odkázala žalobkyně na odbornou komentářovou literaturu. Žalobkyně namítla, že správce daně je povinen v případě, že daňový subjekt (bez ohledu na důvod) nesplní svou důkazní povinnost, postupovat dle ustanovení § 98 daňového řádu a daň stanovit či doměřit prostřednictvím daňových pomůcek. Byť ustanovení § 72 zákona o DPH stanoví hmotněprávní podmínky pro nárok na odpočet daně, tak dle žalobkyně nelze automaticky postupovat tak, že pokud daňový subjekt na výzvu z oprávněných důvodů neposkytne veškeré podklady vyžadované správcem daně, pak celý nárok na odpočet daně nebude bez dalšího uznán, aniž by prvostupňový správce daně přistoupil k užití daňových pomůcek. Dle žalobkyně z napadeného rozhodnutí ani z dodatečných platebních výměrů nevyplývá, že by správce daně takového postupu využil. Shrnula, že správce daně pouze paušálně přistoupil k neuznání celého nároku na odpočet. [4] V této souvislosti žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i dodatečných platebních výměrů, neboť správce daně nevyužil postup dle ustanovení § 98 daňového řádu a žalovaný jeho postup aproboval. K tomu žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2015, sp.zn. III.ÚS 3023/14, jímž byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2014, č.j. 10 Afs 53/2014-72, se závěrem, že nepřezkoumatelné rozhodnutí správce daně je takové, kdy není zřejmé, zda byla daň stanovena (či doměřena) prostřednictvím dokazování v daňovém řízení na základě podkladů poskytnutých daňovým subjektem či prostřednictvím daňových pomůcek. [5] V posledním žalobním bodu žalobkyně poukázala na ambivalentní hodnocení správce daně, resp. kontrolního orgánu, když žalobkyni nebyl uznán odpočet na DPH za rok 2023, přičemž společnosti Interiering s.r.o., resp. společnosti Sabbie sole s.r.o. tento uznán byl, když právě mezi žalobkyní a společností Interiering s.r.o. byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem bylo plnění, které zakládalo následně nárok na odpočet daně. Dle žalobkyně tak měl správce daně v rámci aplikace ustanovení § 98 daňového řádu povinnost provést referenční křížovou kontrolu příslušného kontrolního hlášení a dospět u žalobkyně ke stejnému závěru, tj. k uznání odpočtu na dani. V rámci jedné transakce tak správce daně dospěl ke dvěma zcela rozdílným závěrům. V této souvislosti žalobkyně odkázala na Zprávu o daňové kontrole Finančního úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 4. 3. 2024, č.j. 317782/24/3109-60563-800626. [6] Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhoval její zamítnutí s tím, že v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na obsah správního spisu. K námitce týkající se nesprávného odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně splnila svou povinnost tvrzení, když podala v řádném termínu kontrolní hlášení a daňová přiznání k DPH za předmětná zdaňovací období. Správce daně následně zahájil daňovou kontrolu, v rámci které žalobkyni vyzval k součinnosti v souladu s ustanovením § 86 daňového řádu. Žalobkyně i přes několik výzev nepředložila daňové doklady coby důkazní prostředky, kterými by prokázala splnění formální podmínky tvrzeného nároku na odpočet daně zakotvené v ustanovení § 73 zákona o DPH. Žalovaný dále poukázal na ustanovení § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu s tím, že v daňovém řízení obecně platí, že daňový subjekt primárně nese jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Dále uvedl, že jednou ze základních podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně dle ustanovení § 73 zákona o DPH je mít daňový doklad. Je tomu tak proto, že pokud plátce požaduje po státním rozpočtu odpočet daně uvedené na jím přijatém daňovém dokladu, musí tento daňový doklad existovat a správce daně musí mít možnost ověřit, že plátcem uvedená částka daně je na tomto dokladu uvedena. Nenaplnění této formální podmínky a nesplnění této povinnosti má dle žalovaného za následek neunesení primárního důkazního břemene. Připomněl, že daňový subjekt může v závažných případech unést důkazní břemeno i jiným způsobem než jen předložením daňových dokladů, což se ale rovněž v daném případě nestalo. K odkazu žalobkyně na nálezy Ústavního soudu žalovaný uvedl, že skutkový stav řešený v nálezu sp.zn. IV.ÚS 591/08 nelze vztáhnout na tento případ v rozsahu, v jakém jej žalobkyně uvádí, neboť případ řešený Ústavním soudem se týkal situace, kdy stěžovatel řádně komunikoval se správcem daně, veškeré požadované důkazní prostředky předložil, čímž unesl primární důkazní břemeno, ale správce daně pak neunesl své důkazní břemeno, když nepřihlédl k dalším důkazům předloženým stěžovatelem a automaticky stěžovateli nepřiznal nárok na odpočet DPH i přesto, že neprokázal důvodné a závažné pochybnosti. V nyní projednávaném případě v důsledku toho, že žalobkyně neunesla primární důkazní břemeno, ani k přenosu důkazního břemene na správce daně nedošlo. V postupu daňových orgánů pak dle žalovaného nelze shledat ani žalobkyní namítané porušení čl. 37 Listiny, když žalobkyni nebylo procesním postupem daňových orgánů žádné ze zde uvedených práv upřeno, jak je seznatelné ze spisového materiálu. [7] K námitkám týkajícím se stanovení daně podle pomůcek žalovaný uvedl, že v daňovém řízení má prioritu stanovení daně dokazováním, neboť vede k přesnějšímu stanovení daně. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006, č.j. 2 Afs 132/2005-71 a na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2016, č.j. 4 Afs 87/2015-29 a ze dne 13. 2. 2024, č.j. 8 Afs 296/2020-133. Uvedl, že samotné neunesení důkazního břemene nezpůsobuje automaticky přechod na stanovení daně prostřednictvím pomůcek. Opačný závěr by totiž vedl k věcnému vyprázdnění důkazní povinnosti daňových subjektů, neboť ty by byly ušetřeny negativních