1 Afs 265/2016 — Nejvyšší správní soud

8 Af 49/2019- 117 - text 25 č. j. 8Af 49/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně proti žalovanému Armex Global, a.s. IČ: 27319237, se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Nové Město, Praha, zastoupené advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2019, č. j. 40477/19/5100-41456-702154, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně jako daňový subjekt dne 25. 1. 2012 podala přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2011, ve kterém vykázala nadměrný odpočet ve výši 2 023 339 Kč. 2. Z důvodů pochybností o údajích uvedených v předmětném daňovém přiznání vydal tehdejší místně příslušný správce daně, Finanční úřad v Děčíně, dne 15. 2. 2012 výzvu k odstranění pochybností podle § 89 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Tento správce daně po zhodnocení důkazních prostředků získaných v rámci postupu k odstranění pochybností dospěl k závěru, že nárok na odpočet nebyl v plné výši prokázán a dne 18. 7. 2012 vydal platební výměr na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2011 č. j. 154134/12/178913506811, kterým žalobkyni vyměřil vlastní daňovou povinnost ve výši 9 375 Kč. 3. Odvolací orgán rozhodnutím ze dne 13. 6. 2013, č. j. 15667/13/5000-14301-708995, tento platební výměr změnil na částku nadměrného odpočtu 2 023 339 Kč, tedy na částku vykázanou žalobkyní v daňovém přiznání, přičemž důvodem změny napadeného platebního výměru byla skutečnost, že žalobkyně na základě důkazních prostředků předložených v rámci odvolacího řízení prokázala oprávněnost nároku na odpočet daně. Předmětný nadměrný odpočet byl vrácen dne 26. 6. 2013. 4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také jen „městský soud“) ze dne 13. 9. 2016 č. j. 6 A 221/2013-53, bylo správci daně uloženo zaevidovat na osobní daňový účet žalobkyně úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu požadovaný za zadržování nadměrného odpočtu za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2011, a to za období od 1. 4. 2012 do 25. 6. 2013. 5. Na základě uvedeného rozsudku vydal Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) dne 14. 10. 2016 rozhodnutí o výši úroku z neoprávněného jednání správce daně č. j. 7438434/16/2001-52525-108460, kterým přiznal úrok ve výši 360 781 Kč (dále také jen „rozhodnutí o výši úroku“). 6. Dne 19. 10. 2016 podala žalobkyně žádost o úrok, v níž požaduje úrok z pozdě předepsaného úroku dle § 254 daňového řádu za období od 1. 7. 2013 (kdy jí měl být nárok ze zákona předepsán na osobní daňový účet) do 14. 10. 2016 (kdy jí byl úrok předepsán). 7. O této žádosti rozhodl správce daně rozhodnutím ze dne 15. 11. 2016, č. j. 8178411/16/2001-52525-108460, proti němuž se žalobkyně dne 8. 12. 2016 odvolala (dále také jen „odvoláním napadené rozhodnutí“). O odvolání bylo Odvolacím finančním ředitelstvím (dále jen „žalovaný“) rozhodnuto rozhodnutím ze dne 8. 6. 2017, č. j. 25993/17/5100-41458-710158, kterým bylo změněno rozhodnutí správce daně tak, že se žalobkyni úrok z neoprávněného jednání správce daně nepřiznává. 8. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, č. j. 11 Af 30/2017-31, a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. 9. Žalovaný v novém odvolacím řízení zjistil, že ke kasační stížnosti podané správcem daně byl rozsudek městského soudu ze dne 13. 9. 2016, č. j. 6 A 221/2013-53 (viz bod 4) zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 1 Afs 265/2016-33, a věc byla vrácena k novému rozhodnutí. Městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu následně rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 6 A 221/2013-100, žalobu zamítl, když uzavřel, že žalobkyni úrok z neoprávněného jednání správce daně nenáleží, a tudíž nepředepsání tohoto úroku není nezákonným zásahem. 10. V pořadí druhý rozsudek městského soudu pak byl potvrzen a kasační stížnost žalobkyně byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018, č. j. 1 Afs 391/2017-24. Konečně dne 13. 11. 2018 byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu II. ÚS 1292/18 i ústavní stížnost žalobkyně. 11. Žalovaný vycházeje z toho, že zanikl právní titul, na základě něhož byla jistina, z níž je žalobkyní požadován úrok, přiznána a předepsána na osobní daňový účet, uzavřel, že je pokračování v odvolacím řízení bezpředmětné. Proto odvolací řízení v souladu s § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu zastavil. 12. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně brojí nynější žalobou. 13. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 8Af 49/2019-29, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že není důvodná. 14. Žalobkyně podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č. j. 8 Afs 113/2022-34. Tímto rozsudkem Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil k dalšímu řízení. 15. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 8Af 49/2019-65, rozhodl Městský soud v Praze o podané žalobě znovu zamítavě. 16. Žalobkyně podala proti rozsudku kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 8Afs 143/2024-30. Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu pro nepřezkoumatelnost, konkrétně pro nedostatek důvodů s tím, že významné východisko žaloby tvoří argumentace žalobkyně ohledně významu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, č. j. 11Af 30/2017-31, kterým se však městský soud nezabýval. Nejvyšší správní soud uložil městskému soudu, aby se zabýval vysvětlením významu pozdějšího rozsudku městského soudu ze dne 26. 6. 2018, č. j. 11Af 30/2017-31, a v něm obsažených závěrů (a jejich závaznosti) pro projednávanou věc. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 17. Žalobkyně podala žalobu tohoto znění: I. 18. „Žalovaný zastavil svým rozhodnutí ze dne 30. 9. 2019, č.j.: 40477/19/5100-41456-702154 (dále jen "napadené rozhodnutí"), které bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 10. 10. 2019, odvolací řízení, které pokračovalo poté, co bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2017, č. j. 25993/17/5100-41458-71015 zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, č. j. 11 Af 30/2017–31 (dále jen „zrušující rozsudek“). Žalovaný zastavení odvolacího řízení odůvodnil v podstatě svým nesouhlasem s věcnou nesprávností zrušujícího rozsudku, jehož závazným právním názorem se odmítl řídit. Žalobce touto žalobou požaduje zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost. II. 19. Žalovaný zastavil odvolací řízení, protože tvrdí, že je bezpředmětné. Jeho předmětem přitom byla žádost žalobce o přiznání úroku z částky 360 781 Kč (prý) opožděně mu přiznané rozhodnutím Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 14. 10. 2016, č. j. 7438434/16/2001-52525-108460. 20. Žalobce v prvé řadě namítá, že ve zrušujícím rozsudku v bodě 39. městský soud uložil žalovanému žalobcem požadovaný úrok přiznat: „Z výše uvedeného plyne, že závěry Soudního dvora ohledně povinnosti správce daně vyplatit za zadržovaný odpočet úroky, ze kterých vycházel Nejvyšší správní soud právě v rozsudku Kordárna, musí být aplikovány stejným způsobem i na situaci, kdy odpočet není vyplacen z důvodu nezákonného postupu správce daně. Ustanovení § 254 odst. 1 daňového řádu je proto třeba vykládat eurokonformním způsobem tak, že „částka, která byla daňovým subjektem uhrazena“, když v bodě 41. zrušujícího rozsudku městský soud zdůraznil, že je žalovaný vázán jeho názorem: „Městský soud v Praze ze shora uvedených důvodů ve věci rozhodl tak, že žalobou napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 soudního řádu správního zrušil pro nezákonnost. Podle ustanovení § 78 odst. 5 soudního řádu správního právním názorem, kterým vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení žalovaný správní orgán vázán.“. 21. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tvrdí, že se městský soud zmýlil, když vyšel z mylného předpokladu, že žalobce se domohl přiznání částky 360 781 Kč úspěšnou žalobou podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s."), když v bodě 31. zrušujícího rozsudku uvedl: „Správce daně však v nyní posuzované věci o úroku nerozhodl, proto se žalobce svého zákonného nároku domohl až se značnou prodlevou v důsledku úspěšné zásahové žaloby.“. 22. Žalobce namítá, že žalovaný mohl proti zrušujícímu rozsudku brojit kasační stížností a v ní namítat jeho vadnost. Pokud žalovaný této možnosti nevyužil, pak je zrušujícím rozsudkem vázán, i kdyby byl věcně nesprávný a podle § 78 odst. 5 s.ř.s. Jak trefně uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2007, čj. 1 Afs 89/2006 - 79, www.nssoud.cz: