8 As 100/2011 — Nejvyšší správní soud

9 A 105/2023- 204 - text 34 9 A 105/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobkyně: ENERGY Ústí nad Labem, a.s., IČO: 255 40 971 sídlem Žukovova 100, 400 03 Ústí nad Labem zastoupená advokátem JUDr. et Mgr. Tomášem Sequensem sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 65, 100 10 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 31. 7. 2023, č. j. MZP/2022/430/1197, sp. zn. R/4079, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 4. 8. 2023 u Městského soudu v Praze (dále jen „soud“) domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 31. 7. 2023, č. j. MZP/2022/430/1197, sp. zn. R/4079 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž ministr životního prostředí (dále jen „ministr“) zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, odboru energetiky a ochrany klimatu (dále jen „ministerstvo“) ze dne 7. 9. 2022, č. j. MZP/2022/810/1985 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 131 405 486,77 Kč za spáchání přestupku podle § 20 odst. 1 zákona č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodování s povolenkami“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání shora uvedeného přestupku, jehož se dopustila tím, že jako účastník systému obchodování s povolenkami (dále též „systém EU ETS“) oprávněný k emisím skleníkových plynů na základě povolení č. CZ-0283-05 vydaného ministerstvem dne 4. 11. 2005, v rozporu s § 9 odst. 1 zákona o obchodování s povolenkami nevyřadila z obchodování do 30. 4. 2022 postupem stanoveným nařízením Komise (EU) č. 389/2013 ze dne 2. května 2013 o vytvoření registru Unie podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES, rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 280/2004/ES a č. 406/2009 a o zrušení nařízení Komise (EU) č. 920/2010 a č. 1193/2011 [dále jen „nařízení Komise (EU) č. 389/2013“] množství 45 068 povolenek odpovídající množství 45 068 tun emisí oxidu uhličitého za rok 2021 ze zařízení sloužícího ke spalování paliv s instalovaným tepelným příkonem 284 MW, provozovaného v obci Ústí nad Labem, PSČ 400 03, Žukovova 100, k. ú. 77525 Střekov, umístěného na p. č. 1768/12, které bylo uvedeno v ověřeném Ročním výkazu emisí v souladu s prováděcím nařízením Komise (EU) č. 2066/2018 o monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES. 3. Usnesením ze dne 1. 9. 2023, č. j. 9 A 105/2023–94, soud vyhověl návrhu žalobkyně a přiznal žalobě odkladný účinek. 4. Usnesením ze dne 18. 3. 2025, č. j. 9 A 105/2023–157, soud řízení na návrh žalobkyně přerušil do pravomocného skončení řízení o kasační stížnosti ve skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků, toliko vztažené k předchozímu časovému období 2020, vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 As 279/2024. Rozsudkem ze dne 28. 3. 2025, č. j. 1 As 279/2024–86, Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobkyně zamítl, čímž odpadl důvod přerušení řízení. Městský soud proto rozhodl usnesením ze dne 12. 5. 2025, č. j. 9 A 105/2023–172, o jeho pokračování podle § 48 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). II. Napadené rozhodnutí 5. Napadeným rozhodnutím rozhodl ministr o rozkladu žalobkyně ze dne 22. 9. 2022 ve znění doplnění věcného odůvodnění rozkladu ze dne 21. 10. 2022. 6. K první rozkladové námitce, kterou žalobkyně namítala procesní vady v řízení o přestupku, zejména údajné porušení práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, ministr uvedl, že žalobkyně byla opakovaně vyzvána k vyjádření, důkazy byly zařazeny do spisu a zohledněny v prvostupňovém rozhodnutí dle jejich povahy. Návrh na ústní jednání byl zamítnut jako nedůvodný. Vyrozumění o ukončení shromažďování podkladů bylo jasné a žalobkyně měla možnost do spisu nahlédnout. Ministr konstatoval, že důkazy neprokázaly neexistenci přestupku ani nevinu žalobkyně. 7. Ke druhé rozkladové námitce ministr konstatoval, že žalobkyně byla řádně vyrozuměna o svých právech, včetně možnosti vyjádřit se k podkladům, což učinila. Důkazy, které navrhla, byly zařazeny do spisu, s jehož obsahem se seznámila. Jedinými neprovedenými důkazy byly ty navržené k ústnímu jednání, jehož konání bylo zamítnuto. Ministerstvo posoudilo přestupek jako prokázaný – emisní povolenky za zařízení CZ-0283 nebyly vyřazeny, žalobkyně byla jeho provozovatelkou, a nebyly zjištěny okolnosti vyšší moci. Předložené důkazy byly rozděleny do dvou skupin: dokumenty k provozu zařízení, které neprokazovaly nevinu ani důvody pro upuštění od sankce, a obecné mediální zprávy, které s případem nesouvisely. Další dokumenty, jako komunikace s ERÚ či usnesení výboru EU, nebyly právně relevantní. Ministerstvo postupovalo v souladu se zákonem a nemohlo zohlednit nepodstatné skutečnosti. 8. Ministr ke třetí rozkladové námitce uvedl, že zamítnutí návrhu žalobkyně na ústní jednání bylo zákonné a řádně odůvodněné. Ministerstvo neshledalo ústní jednání ani navržené důkazy nezbytnými pro projednání přestupku či uplatnění práv žalobkyně. Zákon neukládá povinnost ústní jednání nařídit automaticky, ale pouze pokud je to nezbytné, což nebylo prokázáno. Žalobkyně nezdůvodnila, proč by ústní jednání mělo být nutné, ani jaké důkazy by mohly být takto získány. Ministerstvo zohlednilo obě části § 80 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) a neshledalo důvod pro jeho aplikaci. Práva žalobkyně na spravedlivý proces nebyla porušena – mohla se vyjádřit písemně, využila zmocněného zástupce, a nebyl vyslýchán žádný svědek. Ministerstvo jí dokonce vyhovělo v žádosti o prodloužení lhůty pro vyjádření. 9. Ke čtvrté rozkladové námitce ministr poznamenal, že zamítnutí návrhu žalobkyně na přerušení řízení bylo zákonné a řádně odůvodněné. V řízení nevznikla žádná sporná právní otázka, a proto nebylo důvodné čekat na skončení jiného obdobného řízení. Rozklad proti zamítnutí ústního jednání neměl odkladný účinek. Ministerstvo považovalo svůj postup za správný a výklad právních předpisů za jednoznačný. Rozhodnutí městského soudu o přiznání odkladného účinku v jiné věci nebylo relevantní pro posouzení přestupku za rok 2021, protože se netýkalo samotného přestupku, ale pouze přiznání či nepřiznání odkladného účinku. 10. K páté rozkladové námitce ministr vyložil, že zákon o obchodování s povolenkami v § 20 implementuje do českého právního řádu čl. 16 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů (dále jen „Směrnice“). Z originálního anglického znění i české verze textu Směrnice jednoznačně vyplývá, že v případě nevyřazení emisních povolenek za emise vyprodukované v předchozím roce se udělí pokuta („penalty shall be“/„pokuta činí“) v konkrétní výši vyplývající z množství emisí, za které povolenky nebyly včas vyřazeny. Z toho lze v případě pochybností ohledně výkladu textu zákona transponujícího toto ustanovení Směrnice jednoznačně odvodit účel zákona, jenž slouží právě k implementaci Směrnice. Jestliže je zákonem jednoznačně specifikován postup, ministerstvo zcela logicky uplatnilo jediný možný a zákonem jasně definovaný způsob stanovení výše sankce. K žalobkyní namítanému zásahu vyšší moci ministr uvedl, že v daném případě k žádnému zásahu vyšší moci nedošlo. Neschopnost žalobkyně splnit povinnost vyplývající ze zákona o obchodování s povolenkami vyplynula z její finanční situace, kterou ministerstvu nepřísluší hodnotit. Za zásah vyšší moci by mohla být považována například živelní katastrofa zasáhnuvší zařízení provozované žalobkyní, nikoliv však její finanční situace či vývoj na trhu s emisními povolenkami. Hranice správního uvážení ministerstva začínají a končí přesně stanovenou částkou pokuty, a ministerstvo není oprávněno pokutu stanovit v nižší než v takto stanovené výši. Právní úprava prostor pro správní uvážení neposkytuje a takový postup by byl i v rozporu s unijní úpravou a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“). Ministr na podporu svého právního názoru odkázal na rozsudek SDEU ve věci C203/12 Billerud (dále jen „rozsudek Billerud“). 11. K žalobkyní v šesté rozkladové námitce namítanému nedostatečnému posouzení okolností věci (vývoj na trhu s povolenkami z pohledu žalobkyně; zprávy v médiích; údajná pozice ČR) ministr uvedl, že některé odkazované prameny se vztahují k možným změnám systému EU ETS, nikoliv k reálnému stavu, jímž se správní orgány musí řídit. Jde o jednostranné zavádějící pramen