1 Aps 3/2006 — Nejvyšší správní soud

10 A 37/2025- 48 - text [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně proti žalovanému JARNETTE RÉCLAME spol. s r.o., IČ 256 79 619 se sídlem Polská 1673/13, 120 00 Praha 2 – Vinohrady zast. Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou se sídlem Pod Tržním náměstím 612/6, 390 01 Tábor Ministerstvo dopravy, IČ 66 00 30 08 se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žalobkyně n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á 19 Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného a žádá, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v zaslání výzvy k odstranění reklamního zařízení a poskytnutí součinnosti ze dne 03.02.2025, č. j. MD-23246/2024-940/3, podle § 31 odst. 9 o pozemních komunikacích (dále jen „výzva“ nebo „výzva k odstranění reklamních zařízení“), kterou vyzval správce komunikace k tomu, aby odstranil 2 ks reklamních zařízení žalobkyně (dále „reklamní zařízení“ nebo „billboardy“), umístěné na pozemku parc. č. 4036/182 v katastrálním území Horní Počernice, obci Praha (dále „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“), a kterou a vyzval vlastníky tohoto pozemku k poskytnutí součinnosti, je nezákonným zásahem do práv žalobkyně. 2. Žalobkyně se podanou žalobou dále domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného a žádá, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v odstranění reklamních zařízení z předmětného pozemku je nezákonným zásahem. 3. Současně žalobkyně žádá, aby soud uložil žalovanému povinnost reklamní zařízení obnovit zpět do původního stavu tak, že je umístí do původní polohy na předmětný pozemek. II. Obsah žaloby a další podání účastníků 4. Žalobkyně v úvodu žaloby ze dne 03.04.2025 sdělila, že je od roku 1999 vlastníkem dvou reklamních zařízení, jež jsou umístěna na předmětném pozemku, přičemž pozemek je ve vlastnictví jiných vlastníků. Uvedla, že reklamní zařízení se nacházejí při komunikaci Novopacká v silničním ochranném pásmu dálnice D10 ve směru z centra Prahy. 5. Uvedená reklamní zařízení jsou umístěna na předmětném pozemku legálně, a to na základě sdělení tehdejšího silničního správního úřadu této komunikace (Magistrátu hl. m. Prahy – odboru dopravy, dále „MHMP“) ze dne 21.04.1999, dle něhož se nejedná o zvláštní užívání komunikace a z hlediska ochrany komunikace podle § 31 a § 32 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pozemních komunikacích“ nebo „ZoPK“) nemá MHMP k umístění reklamních zařízení v ochranném pásmu komunikace Novopacká námitek. Dle žalobkyně šlo o reklamní zařízení nacházející se podle tehdy platných právních předpisů v souvisle zastavěném území obce. V této souvislosti též namítá, že žalovaný měl prověřit, zda se reklamní zařízení nachází v „zastavěném území“ ve smyslu zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále „stavební zákon“). Pouze tento postup vylučuje nejasnosti vyplývající z § 30 odst. 2 ZoPK, který zastavěné území definuje. 6. Nezákonný zásah do práv žalobkyně potom představuje výzva žalovaného k odstranění reklamních zařízení, neboť tato nebyla doručována ani adresována žalobkyni a žalovaný s ní nekomunikuje. Výzva byla doručována čtrnácti vlastníkům předmětného pozemku a majetkovému správci dotčené dálnice (Ředitelství silnic a dálnic, státní podnik), nikoli žalobkyni jakožto vlastníku reklamních zařízení. Dodává, že obě reklamní zařízení jsou zřetelně označena logem firmy žalobkyně, nadto je žalovanému z úřední činnosti známo, že jejich vlastníkem je právě ona. 7. Žalobkyně poznamenala, že žalovaný rozesílal do konce roku 2023 vlastníkům reklamních zařízení dle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích výzvy k odstranění takových reklamních zařízení, u nichž se domníval, že je zde zákonná povinnost k jejich odstranění. Správní orgány tak do konce roku 2023 komunikovaly přímo s vlastníky reklamních zařízení. Výzva k odstranění je zákonnou podmínkou k tomu, aby mohl žalovaný provést zásah do soukromého majetku vlastníka. Vlastník reklamního zařízení tak byl s předstihem vyrozuměn o hrozícím zásahu správního orgánu a mohl hájit svá práva před realizací zásahu. 8. Nynější výzva žalovaného ovšem již není adresována žalobkyni a správní orgán s ní nekomunikuje. Z textu výzvy je patrné, že se nařizuje správci komunikace majetek žalobkyně odříznout, vlastníkům pozemku se nařizuje poskytnout součinnost, ale ve vztahu k majiteli reklamního zařízení, tedy k žalobkyni, je správní orgán zcela nečinný. Žalobkyně se o existenci výzvy dozvěděla až od vlastníků pozemku v polovině března 2025. Ač byl tedy žalovanému majitel reklamního zařízení znám, se žalobkyní nekomunikuje. Tím, že žalovaný nedodržel zákonný postup k odstranění reklamního zařízení, nemohla se žalobkyně nijak proti zásahu bránit. 9. Ve stejné lokalitě na protilehlé straně komunikace Novopacká se nachází tři reklamní zařízení ve vlastnictví žalobkyně, k jejímuž odstranění byla žalobkyně v minulosti předem správním orgánem vyzvána. Žalobkyně se bránila soudní cestou a byla úspěšná. Jde o případy rozhodované Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 A 82/2019 a 9 A 110/2019. 10. V případě předmětných reklamních zařízení jde o zařízení, na něž se nevztahují přechodná ustanovení novely ZoPK č. 196/2012 Sb., a to na základě stanovisek žalovaného ze dne 25.11.2016, č. j. 224/2016-120-OST/4 a ze dne 08.02.2018 č. j. 34/2018-120-OST/2. Dále žalobkyně poukazuje na to, že se na reklamní zařízení nevztahuje ani povinnost odstranění dle novely ZoPK č. 152/2011 Sb, neboť dané reklamní zařízení bylo zřízeno na dotčeném pozemku v době před nabytím účinnosti tohoto zákona. Konečně na ni nedopadá ani novela ZoPK č. 184/2023 Sb., neboť zásada superficies solo cedit se v roce 1999 neuplatňovala, vlastníkem reklamního zařízení je žalobkyně, tj. osoba odlišná od vlastníka pozemku. Nelze tedy zákonem přenést odpovědnost za cizí nemovitou věc na jinou osobu, v tomto případě vlastníka pozemku. 11. Dle žalobkyně jde o nepřiměřený zásah do jejího soukromého majetku, a to nemovité věci, která byla do území umístěna v roce 1999 legálně a po právu, když souhlasem vydaným silním správním úřadem došlo k povolení provozování tohoto zařízení na dobu neurčitou. 12. Závěrem žalobkyně tvrdí, že postup podle § 31 zákona č. 13/1997 Sb. ve vztahu k vlastníkovi reklamního zařízení, který je odlišný od vlastníka pozemku, není konkrétně upraven. Z uvedeného důvodu se na něj vztahují základní zásady činnosti správních orgánů dle správního řádu. Žalobkyně tak měla být informována o hrozícím zásahu předem s možností uplatnit svá práva. V daném případě měla převážit důvěra žalobkyně v právo a legitimní očekávání na nerušené provozování reklamního zařízení, umístěného v souladu s platnými právními předpisy na dobu neurčitou. Pokud měl žalovaný jiný pohled na věc, musí o svém zásahu a právním názoru žalobkyni předem uvědomit a umožnit ji reagovat. 13. V návrhu žalobkyně požaduje, aby soud určil, že výzva k odstranění reklamního zařízení je nezákonným zásahem do práv žalobkyně, a rovněž aby soud uložil žalovanému povinnost zdržet se zásahů v podobě jejich zakrývání, odstraňování nebo likvidace. 14. Žalovaný se ve svém vyjádření ze dne 16.04.2025, č. j. MD-23246/2024-940/6 zabývá jednotlivými žalobními body následovně: 15. Nejprve se zabývá materiální povahou písemnosti MHMP ze dne 21.04.1999, která je po formální stránce pouhým sdělením. Toto považuje za procesní pochybení MHMP, obsahově se totiž jedná o rozhodnutí v materiálním smyslu. Vyplývá to mimo jiné z prosté skutečnosti, že ono „sdělení“ bylo vydáno na základě závazného stanoviska Policie ČR, což je nesporné. Závazné stanovisko nemůže sloužit jakožto podklad pro vydání „prostého“ stanoviska. V daném případě se jednalo o umístění reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu, čemuž odpovídá i procedura předcházející vydanému rozhodnutí. V opačném případě by MHMP vůbec v dané věci nerozhodoval, ani by si nevyžádal souhlasné stanovisko Policie ČR, ale došlo by k zastavení řízení. Pokud by teze žalobkyně byla platná, MHMP by se vůbec nemusel zabývat ochranou pozemní komunikace v duchu § 31 a § 32 zákona o pozemních komunikacích. Z koncepce i obsahu písemnosti jednoznačně vyplývá, že MHMP k reklamním zařízením přistupoval jako ke zřizovaným v silničním ochranném pásmu, když uvedené umocnil ještě odkazem na výše uvedené paragrafy ZoPK. Problematikou této písemnosti se též zabýval i Městský soud v Praze ve svém rozsudku č. j. 17 A 83/2024-90 ze dne 27.03.2025, na jehož odůvodnění žalovaný odkazuje. Podpůrně též odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 196/2012 Sb., která reaguje na dosavadní nemožnost ods