3 As 34/2025 — Nejvyšší správní soud

10 A 69/2025- 77 - text 10 10 A 69/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobce: Y. K. bytem X. zastoupen advokátem JUDr. Milanem Štembergem sídlem Cyrila Boudy 1444, 272 01 Kladno proti žalovanému: Vrchní státní zastupitelství v Praze sídlem nám. Hrdinů 1300/11, 140 65 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 9 SPR 162/2023-55 z 9. 6. 2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci. 1. Žalobce se žádostí z 8. 12. 2023 (doplněnou 5. 1. 2024) domáhal po žalovaném informace o všech zpracováních svých osobních údajů, k nimž došlo či dochází u Policie České republiky (dále „PČR“) od 8. 7. 2017 do 5. 1. 2024, pokud se tak stalo či děje na základě souhlasu, svolení, pokynu či podnětu žalovaného ke konkrétně specifikované činnosti pod písm. b) doplnění žádosti, a to s odkazem na čl. 14 směrnice 2016/680 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV. a § 28 odst. 1 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (dále „ZOÚ“). Žalovaný žádosti nevyhověl s odkazem na § 28 odst. 2 písm. a) ZOÚ, neboť svým zaměřením jako celek spadá do skupiny žádostí, u kterých by vyhovění mohlo ohrozit zájmy v tomto ustanovení vyjmenované. Žalovaný jí tedy podle svého názoru nemohl vyhovět bez ohledu na to, zda žalobcovy osobní údaje (ne)zpracovával či (ne)zpracovává. 2. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou a zdejší soud je rozsudkem 18 A 23/2024-56 z 26. 2. 2025 zrušil, neboť jeho odůvodnění ani předložený spisový materiál mu neumožnily posoudit zákonnost postupu žalovaného, a do dalšího řízení uložil žalovanému zejména doplnit do spisu relevantní podklady. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost s žádostí o přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud (dále „NSS“) kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal a rozsudkem 3 As 34/2025-80 z 15. 10. 2025 ji zamítl. 3. Dne 9. 6. 2025 vydal žalovaný sdělení o opětovném nevyhovění žádosti, specifikované v záhlaví tohoto rozsudku (dále „napadené rozhodnutí“), které znovu odůvodnil poukazem na § 28 odst. 2 písm. a) ZOÚ. Žalovaný upozornil na § 28 odst. 2 a 3 ZOÚ, který spravujícímu orgánu v odůvodněných případech umožňuje informovat žadatele, jejichž osobní údaje zpracovává, shodným způsobem jako ty, jejichž osobní údaje nezpracovává, tedy jejich žádosti nevyhovět nebo jim poskytnout klamavou negativní informaci o nezpracovávání jeho osobních údajů. Zopakoval, že žádosti nelze ani zčásti vyhovět bez ohledu na to, zda požadované údaje (ne)zpracovával či (ne)zpracovává. Žalovaný do spisu doplnil relevantní podklady, které jej k tomuto závěru vedly. Poukázal na princip neveřejnosti postupů orgánů činných v trestním řízení (dále „OČTŘ“), přičemž neshledal důvody pro prolomení tohoto principu ustanoveními ZOÚ. Obecně rozvedl, že pozitivní i negativní informace je způsobilá narušit smysl a účel trestního řízení, když může žadateli napovědět, zda se trestní řízení vedlo či vede (resp. u jakého OČTŘ). Žalovaný též konstatoval, že posouzení možného ohrožení účelu trestního řízení poskytnutím dané informace je možné učinit toliko v rámci trestního řízení, nikoliv ve správním řízení. Na závěr zdůraznil, že není oprávněný k vyřízení té části žádosti, která se vztahuje k PČR, neboť není spravujícím orgánem osobních údajů žadatele zpracovávaných policií. 2. Průběh soudního řízení. 4. Žalobce v žalobě primárně namítal, že žalovaný ignoroval závazný právní názor zdejšího soudu, když bez bližšího odůvodnění dospěl k totožnému závěru jako v prvním sdělení. Ačkoliv žalovaný poznamenal, že si opatřil relevantní podklady, v napadeném rozhodnutí je nekonkretizoval, neanalyzoval a nesdělil, jak ovlivnily jeho rozhodovací proces. Žalobce zároveň z této skutečnosti dovodil, že žalovaný jeho osobní údaje zpracovává, neboť provedl vyhledávání a posouzení osobních údajů žadatele. To činí odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se opírá zejména o utajení existence těchto údajů z důvodu ochrany zájmů v § 28 odst. 2 písm. a) ZOÚ, vnitřně rozporným. Výše uvedeným způsobem jednal žalovaný v rozporu i s usnesením NSS o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti podané žalovaným. Jejím podáním se snažil obejít individuální posouzení věci a opatření si řádné a úplné spisové dokumentace. Tu nakonec ani nepředložil soudu za účelem posouzení zákonnosti jeho postupu. 5. Žalovaný porušil čl. 15 odst. 1 a 3 směrnice 2016/680, když žalobci odepřel poskytnout informaci, aniž by provedl individuální posouzení případu v kontextu omezení jeho základního práva a ozřejmil důvody takového odepření. Žalobce byl přesvědčen, že postup žalovaného není proporcionální zejména s poukazem na několikaletý odstup požadovaných údajů od současnosti. Žalobce totiž zdůrazňoval ve své žádosti konkrétní data 8. 7. – 2. 8. 2017 a konkrétní typy sledovacích činností. Nepožadoval informace o zpracování osobních údajů ve spojení s aktuálními informacemi. Žalovaný nesprávně vyložil výjimku umožňující nevyhovět žádosti žadatelů podle § 28 odst. 2 ZOÚ, resp. čl. 15 odst. 3 směrnice 2016/680, jestliže vytvořil výjimku pro všechny činnosti vymáhání práva. Jedná se o výjimku, která by se měla používat restriktivně, nikoliv plošně. Taková aplikace by totiž učinila § 28 odst. 1 ZOÚ, resp. čl. 14 směrnice 2016/680 zcela bezvýznamným. 6. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaný zavedl nový koncept „kvalifikovaných informací“ a tvrdil, že tato zvláštní kategorie je automaticky vyňata ze zveřejnění, což odporuje čl. 2 odst. 3 Ústavy. Nesouhlasil s konstatováním žalovaného, že není orgánem oprávněným k posouzení části žádosti týkající se PČR. Za účelem nápravy mezery v odpovědnosti navrhl zapojení Policejního prezidia. 7. Nakonec žalobce navrhl uložení pořádkové pokuty podle § 64 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále „s. ř.“) ve spojení s § 53 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) za záměrné komplikování řízení a nedbání pokynů zdejšího soudu. Vyhradil si i právo uplatňovat nároky na náhradu majetkové i nemajetkové újmy. 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě shrnul svou funkci jakožto OČTŘ, který klade důraz na efektivitu a ochranu trestního řízení jako celku ve světle jeho neveřejnosti. Poznamenal, že by konkrétní odůvodnění napadeného rozhodnutí vedlo k prozrazení fakticky požadované informace. V té souvislosti poukázal na § 28 odst. 3 ZOÚ, který předpokládá možné ohrožení činnosti OČTŘ. Setrval na svém názoru, že ani ZOÚ nemůže základní principy trestního práva prolomit. To dovozoval mimo jiné i ze skutečnosti, že právní úprava Hlavy III. v ZOÚ je výsledkem implementace směrnice 2016/680. Pokud by chtěl zákonodárce základní principy prolomit, nezvolil by formu směrnice, která na rozdíl od nařízení poskytuje členským státům míru volnosti v přizpůsobení vnitrostátní právní úpravě. Na závěr žalovaný připomněl, že ve správním soudnictví a odvozeně ani ve správním řízení nelze přezkoumávat zásadně ani oprávnění, aktivity a postupy státního zastupitelství vedeného podle zákona o státním zastupitelství, a to jak v oblasti trestní, tak netrestní (srov. rozsudky NSS 2 Aps 1/2004-55 z 18. 5. 2005 a 1 As 113/2010-77 z 12. 1. 2011). 9. Městský soud v Praze rozsudkem 10 A 69/2025-35 z 30. 10. 2025 napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost. Podle jeho názoru žalovaný nedostál požadavkům vyplývajícím z předchozího zrušujícího rozsudku 18 A 23/2024-56. Konstatoval, že žalovaný si závazný právní názor zjevně vyložil tím způsobem, že je postačující, pokud do spisové dokumentace doplní podklad osvědčující okolnost, zda údaje žalobce zpracovával či nikoliv. Podotkl, že není jeho úkolem nahrazovat úvahu správního orgánu, pokud se jedná o možné ohrožení veřejného zájmu podle § 28 odst. 2 písm. a) ZOÚ. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný přistoupil k aplikaci výjimky plošně. Odvolal se při tom na neveřejnost trestního řízení a Centrální evidence stíhaných osob (dále jen „CESO“). Zdejší soud však žalovaného již ve svém předchozím zrušujícím rozsudku upozornil, že poskytnutí údajů nelze paušálně odmítnout toliko s odkazem na možnou povahu informace (její formální zařazení). Jakékoliv individuální posouzení pak zcela postrádala i spisová dokumentace znepřístupněná žalobci. Dle mínění soudu bylo povinností žalovaného ozřejmit v obsahu spisové dokumentace úvahy, které jej vedly k závěru o nutnosti odepření informace z důvodu ochrany veřejného zájmu. 10. Žalovaný podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, které NSS rozsudkem 1 As 191/2025-37 z 18. 12. 2025