7 As 192/2017 — Nejvyšší správní soud

11 A 134/2025- 98 - text pokračování 15 11 A 134/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudkyně JUDr. Jitky Hroudové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila ve věci žalobkyně: Vinostrada s. r. o., IČ 02967375 sídlem Korunní 588/4, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu sídlem Na Františku 1039/32, 110 15 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2025, čj. MPO 91722/25/114000, sp. zn. MPO 42811/2025 takto: I. Žaloba se v části, v níž směřuje proti výroku III. rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2025, čj. MPO 91722/25/114000, sp. zn. MPO 42811/2025, odmítá. II. Ve zbytku se žaloba zamítá. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně žádostí ze dne 14. 3. 2025 požádala Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (dále též „povinný subjekt“) o poskytnutí řady informací souvisejících s procesem notifikace vyhlášky č. 88/2017 Sb. Evropské komisi. Úřad žalobkyni část požadovaných informací opakovaně odmítl poskytnout. Žalobkyně s tím nesouhlasí, a proto se poté, co neuspěla s odvoláním, obrátila na soud. Argumentace účastníků Obsah žaloby 2. Žalobkyně v prvním žalobním bodě namítá, že výrok I. napadeného rozhodnutí je vnitřně rozporný, nezákonný a nesrozumitelný, neboť směšuje různé důvody odmítnutí poskytnutí informací a zároveň zužuje a dotváří obsah žádosti (body 2, 3 a 5 žádosti) mimo rámec rozhodnutí povinného subjektu ze dne 26. 5. 2025, čj. MPO 91722/25/11400 (prvostupňového rozhodnutí). Odkazuje k tomu na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) k náležitostem výroku rozhodnutí správního orgánu. 3. Ve druhém žalobním bodě namítá, že výrok II. napadeného rozhodnutí v její neprospěch přidává další důvod odmítnutí podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Platí zákaz reformationis in peius. Krom toho zákon neumožňuje odmítnout poskytnutí určité informace souběžně z několika důvodů. Výrok II. napadeného rozhodnutí je rovněž neurčitý, neboť neodděluje důvody odmítnutí k jednotlivým informacím požadovaným v části bodu 4 žádosti. 4. Ve třetím žalobním bodě namítá, že výrok III. napadeného rozhodnutí je „nezákonný, nevykonatelný, vnitřně rozporný a tudíž nicotný“. Výrok podle ní směšuje protichůdná ustanovení obecné a speciální úpravy. Žalovaný měl buď prvostupňové rozhodnutí potvrdit, anebo přikázat prvostupňovému správnímu orgánu, aby informaci poskytl (informační příkaz). Nemohl však prvostupňové rozhodnutí zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení. Žalovaný navíc nedodržel lhůtu podle § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Rovněž namítá, že prvostupňové rozhodnutí je v části, v níž se věnuje bodu 2 žádosti, výrokem I. napadeného rozhodnutí potvrzeno, a současně výrokem III. zrušeno. Domnívá se, že kvůli těmto vadám jsou všechny výroky napadeného rozhodnutí nicotné, případně nezákonné. 5. Ve čtvrtém žalobním bodě namítá, že správní orgány nesprávně tvrdí, že část požadovaných informací není dokumentem ani informací. Přehlížejí, že metadata jsou nedílnou součástí dokumentu. Zároveň se žalovaný nesprávně domnívá, že nemá povinnost ověřit kompetence osob jednajících za Komisi, evidovat a ukládat komunikaci a poskytovat ji. Dále správní orgány nesprávně vyložily § 11 odst. 2 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím. Podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly splněny. Žalovaný zároveň popřel, že identifikace úředních osob Komise je údajem podle § 8a odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. 6. Podle pátého žalobního bodu žalovaný pochybil tím, že po uplynutí patnáctidenní lhůty k rozhodnutí řetězil výzvy povinnému subjektu podle § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalovaný tím obešel účel § 16 odst. 3 a 4 téhož zákona a porušil základní zásady řízení podle § 2 až 6 zákona č. 500/2004, správního řádu, i čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně navíc poté nebyla seznámena se spisem, čímž byla de facto vyloučena z odvolacího řízení. 7. V šestém žalobním bodě namítá, že přestože žalovaný v odvolacím řízení zjistil nesoulad mezi rozsahem informací poskytnutých a odmítnutých k žalobkynině žádosti ze dne 29. 1. 2025, nenapravil toto pochybení samostatným „přezkumným rozhodnutím“ (žalobkyně odkazuje na § 93 a násl. správního řádu) a fakticky zúžil předmět žádosti. Tím porušil svou povinnost buď vydat rozhodnutí o odmítnutí, nebo postupovat podle § 16 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím. Zaměstnanci povinného subjektu a žalovaného tímto postupem hrubě porušili své povinnosti. Nezákonný koordinovaný postup českých orgánů a Evropské komise (Komise), kterým je žalobkyni bráněno v přístupu k informacím, může v krajním případě založit i další „odpovědnost“, bude-li prokázáno, že požadovaná dokumentace „osvědčuje nezákonný postup notifikace podle směrnice (EU) 2015/1535 (TRIS)“ a v rozporu se zásadou loajální spolupráce“. 8. Podle sedmého žalobního bodu žalovaný opomněl vypořádat žalobkyninu námitku, že nežádala „výklad práva“ ale existující podklady, na základě kterých bylo rozhodnuto rozhodnutím ze dne 24. 2. 2025, že běžná e-mailová odpověď Evropské komise může mít povahu právně závazného aktu. Pokud měl povinný subjekt pochybnosti, měl žalobkyni vyzvat k upřesnění žádosti, nikoli tvrdit, že žalobkyně požaduje „nové názory“ nebo „stanovisko před rozhodnutím“. 9. V osmém žalobním bodě žalobkyně namítá, že nebyly řádně vypořádány námitky podjatosti. Rovněž má za to, že rozhodnutí o rozkladu ze dne 1. 7. 2025, čj. 64440/2025, vydala nepříslušná osoba – ředitel odboru a nikoli ministr. 10. Závěrem žalobkyně navrhuje, aby soud zrušil napadené i prvostupňové rozhodnutí a uložil správnímu orgánu prvního stupně, aby informace poskytl (informační příkaz). Vyjádření žalovaného 11. Žalovaný předně namítl, že ve vztahu k žalobě proti výroku III. napadeného rozhodnutí není pasivně legitimován. Tímto výrokem bylo zrušeno „fiktivní“ rozhodnutí povinného subjektu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný tak není tím, kdo ve věci rozhodl v posledním stupni. Zároveň mu není známo, že by žalobkyně vyčerpala řádné opravné prostředky. 12. K prvnímu žalobnímu bodu uvádí, že výrokem I. nedošlo k žádnému smíšení právních důvodů odmítnutí a že mu není zřejmé, jakým způsobem mělo dojít k dotvoření obsahu žádosti mimo rámec prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný postupem podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil soulad prvostupňového rozhodnutí s právními předpisy, svým rozhodnutím nezaložil nové právní účinky. Nebylo proto důvodné znovu uvádět konkrétní ustanovení, o která se prvostupňové rozhodnutí opírá. 13. K druhému žalobnímu bodu uvádí, že povinný subjekt neměl k dispozici informace o zapojení konkrétních úředních osob Komise do rozhodování. Proto odmítl tuto informaci poskytnout. Údaje o osobách zapojených do komunikace povinný subjekt neposkytl proto, že se týkaly subjektu, které není povinným subjektem, a informace vznikly bez použití veřejných prostředků. Zároveň Evropská komise vyjádřila nesouhlas informace poskytnout. Povinný subjekt však chybně odmítl poskytnout též informace týkající se úředních osob podílejících se na rozhodování a komunikaci jeho jménem, přestože tyto informace již žalobkyni poskytl. Žalovaný proto toto pochybení opravil tak, že prvostupňové rozhodnutí v tomto rozsahu změnil. 14. Ke třetímu žalobnímu bodu uvádí, že povinný subjekt část informací neposkytl, ani nerozhodl o odmítnutí žádosti. S touto částí žádosti se proto žalovaný musel v odvolacím řízení vypořádat. Spisová dokumentace, kterou měl žalovaný k dispozici, mu ale neumožňovala vydat informační příkaz. Pouze povinný subjekt totiž mohl vyhodnotit, zda požadované dokumenty a související metadata poskytnout, a případně v jakých formátech. Žalovaný proto musel rozhodnout o nevypořádané části žádosti obsažené v bodě 2 tak, že zrušil „fiktivní rozhodnutí“ povinného subjektu a vrátil mu věc k dalšími projednání. 15. Ke čtvrtému žalobnímu bodu uvádí, že žalobkyni byla poskytnuta veškerá metadata, která měl povinný subjekt k dispozici a která nemusela být ze zákonných důvodů vyloučena. Nesouhlas Komise s poskytnutím určitých dokumentů se totiž váže také na jejich metadata. Právní předpisy nestanoví povinnému subjektu povinnost ověřovat kompetence osob jednajících jménem Evropské komise. Informace o těchto úředních osobách proto nemá povinný subjekt k dispozici. Rovněž zopakoval, že Komise není povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Informace, které jsou výsledkem činnosti Komise, nevznikly za použití veřejných prostředků České republiky, nýbrž z rozpočtu Evropské unie. Jestliže Komise nedala souhlas s poskytnutím informací, nemohl je povinný subjekt poskytnout. V podrobnostech žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí. 16. K pátému