9 As 61/2023 — Nejvyšší správní soud

11 Ad 1/2026- 29 - text 20 pokračování 11 Ad 1/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudkyně JUDr. Jitky Hroudové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: D. K. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví sídlem Palackého náměstí 375/4, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 21. 11. 2025, čj. MZDR 28059/2025-3/PRO takto: I. Rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 21. 11. 2025, čj. MZDR 28059/2025-3/PRO, a rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 30. 7. 2025, čj. MZDR 27681/2023-16/PRO, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Vymezení věci 1. Žalobkyně požádala dne 22. 9. 2023 o poskytnutí jednorázové peněžní částky za protiprávně provedenou sterilizaci podle zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 297/2021 Sb.“). Žalovaný její žádost zamítl rozhodnutím ze dne 30. 7. 2025. Uvedl, že předpokladem vyhovění žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky za sterilizaci provedenou v rozporu s právem, je splnění dvou podmínek, a to, že žadatelka podstoupila v rozhodném období sterilizaci (zákrok zabraňující plodnosti) ve zdravotnickém zařízení na území dnešní České republiky, a že se tak stalo při opravdu vážném rozporu s tehdejším právem ve smyslu § 3 odstavec 1 zákona č. 297/2021 Sb. Ministerstvo dospělo na základě shromážděných podkladů k závěru, že žadatelce byla provedena salpingectomie (odstranění vejcovodu – pozn. soudu) vlevo, avšak pravý vejcovod zůstal nedotčen a dne 30. 8. 1990 k jeho sterilizaci nedošlo. 2. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně včasný rozklad, který ministr zdravotnictví zamítl žalobou napadeným rozhodnutím s odůvodněním, že závěr ministerstva o tom, že sterilizace na pravém vejcovodu nebyla žadatelce provedena, byl v řízení několikrát důkazně podložen dokumenty z tehdejší doby (operačním protokolem, vyřízením stížnosti manžela žalobkyně), a je tak vyvráceno tvrzení žadatelky, že byla sterilizována i na pravém vejcovodu. 3. Žalobkyně s uvedenými závěry nesouhlasí, proto se poté, co neuspěla s rozkladem, obrátila se správní žalobou na soud. Obsah žaloby – žalobní body 4. Žalobkyně v podané žalobě namítla, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když nevypořádává námitky uvedené v rozkladu. Namítla, že správní orgány nesprávně právně posoudily účel zákona a hodnocení skutkového stavu a porušily zásady správního řízení a práva žalobkyně navrhovat důkazy. V odůvodnění napadeného rozhodnutí o rozkladu ministr uvádí neopodstatněné tvrzení o „protiřečení si“ ze strany žalobkyně a vychází z nepřiměřeného přenesení důkazního břemene na osobu žalobkyně. Konečně žalobkyně namítla nerespektování závazné judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen ,,NSS“) a odchýlení se od jejího právního názoru žalovaným bez řádného odůvodnění, a nepřiměřenou délku správního řízení. 5. V prvním žalobním bodě žalobkyně konkrétně namítla, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jednotlivými námitkami uvedenými v rozkladu a nevysvětlil, proč některé navržené důkazy nepřijal či zcela pominul. Rozhodnutí neobsahuje žádné konkrétní úvahy zejména k výpovědím svědkyň MUDr. J. a MUDr. Ch., ke stížnosti manžela žalobkyně z roku 1991 a odpovědi ředitele nemocnice, k žalobkyniným opakovaným dopisům adresovaným žalovanému v průběhu správního řízení, k potvrzení gynekologické ambulance v Litvínově ze dne 8. 10. 1993 vydanému MUDr. M., z něhož výslovně vyplývá, že v ambulantní gynekologické dokumentaci chyběla propouštěcí zpráva z hospitalizace v srpnu 1990, a k návrhu žalobkyně na provedení lékařského vyšetření průchodnosti pravého vejcovodu jako objektivního důkazu. 6. Správní orgán se nevypořádal s klíčovým sdělením MUDr. M., že propouštěcí zpráva z roku 1990 nebyla po celou dobu péče o žalobkyni v její ambulanci součástí zdravotnické dokumentace, a to přesto, že tato zpráva měla být podle tvrzení žalovaného dochována. Tuto skutečnost žalovaný bagatelizoval, aniž by se pokusil objasnit, kde se propouštěcí zpráva nacházela a proč nebyla součástí navazující zdravotnické dokumentace. Tímto postupem žalovaný porušil ustanovení § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,správní řád“), neboť se řádně nevypořádal s námitkami a důkazními návrhy žalobkyně a neuvedl úvahy, z nichž při svém rozhodnutí vycházel. Výsledkem je rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a které nezohledňuje všechny relevantní skutečnosti a důkazy. 7. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně polemizuje s názorem žalovaného, který v napadeném rozhodnutí dovozuje, že pokud žalobkyně nepředložila přímý písemný důkaz o provedení sterilizace na pravém vejcovodu, nemůže jí vzniknout nárok na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 297/2021 Sb. Takový závěr však nepřípustně přenáší celé důkazní břemeno výlučně na osobu žadatelky navzdory tomu, že zdravotnická dokumentace z rozhodné doby je neúplná a její věrohodnost je zásadně zpochybněna. Tento postup je v rozporu se zásadami správního řízení, zejména s ustanoveními § 3 a § 50 správního řádu, podle nichž je správní orgán povinen aktivně zjišťovat skutkový stav věci bez důvodných pochybností a hodnotit všechny dostupné důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Žalovaný však rezignoval na vlastní dokazování a odpovědnost za objasnění skutkového stavu přenesl na žadatelku, přestože právě stát je nositelem odpovědnosti za následky protiprávních sterilizací. 8. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně namítala, že ve správním řízení byly předloženy výpovědi svědkyň MUDr. J. a MUDr. Ch., které potvrzují provedení sterilizačního zákroku a trvalou neplodnost žalobkyně. Tyto výpovědi představují významné indicie ve smyslu zákona o odškodnění za sterilizaci a související judikatury. Žalovaný se s těmito svědeckými výpověďmi nijak věcně nevypořádal, nezpochybnil jejich věrohodnost ani neprovedl žádné kroky k jejich doplnění či ověření. Místo toho je fakticky pominul s poukazem na absenci písemné dokumentace, čímž porušil § 36 odst. 1 a § 50 správního řádu a zásadu materiální pravdy. Žalovaný nehodnotil důkazy jednotlivě ani v jejich vzájemných souvislostech a rezignoval na objektivní zjištění skutkového stavu. Dále žalovaný bez jakéhokoli odborného podkladu tvrdí, že neprůchodnost pravého vejcovodu mohla být důsledkem vlastního rozhodnutí žalobkyně nebo předchozích zákroků (např. umělého přerušení těhotenství), nikoli sterilizačního zásahu. Takové tvrzení je spekulativní, nepodložené a opět jednostranně zatěžuje žadatelku důkazní povinností, aniž by žalovaný sám provedl odpovídající dokazování. 9. Nejvyšší správní soud přitom v rozsudku ze dne 19. 9. 2024, čj. 7 As 12/2024-45, zdůraznil, že výklad a aplikace zákona č. 297/2021 Sb. musí být vůči žadatelkám maximálně vstřícné. Odkázal přitom na svůj rozsudek ze dne 4. 7. 2024, čj. 9 As 61/2023-61, podle něhož nebylo cílem zákonné úpravy pouze formálně umožnit podání žádosti o jednorázový příspěvek, ale zajistit skutečně efektivní možnost dosažení nápravy osobám postiženým protiprávní sterilizací. Postup žalovaného, který v posuzované věci setrvává na formalistickém hodnocení neúplné zdravotnické dokumentace, bagatelizuje význam svědeckých výpovědí a přenáší důkazní břemeno výlučně na žadatelku, což je s uvedenou judikaturou v přímém rozporu. 10. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobkyně namítla nepodloženost tvrzení správních orgánů o tom, že si žalobkyně vzájemně ve svých tvrzeních protiřečí. Ve skutečnosti výpovědi lékařek - zachycené mimo jiné ve stížnosti manžela žalobkyně ze dne 27. 3. 1991 a v odpovědi vedení nemocnice ze dne 22. 4. 1991 - potvrzují, že sterilizace byla ze strany operující lékařky zvažována, ústně sdělena. Při kontrole u obvodní lékařky MUDr. Ch. bylo žalobkyni doslovně potvrzeno, že sterilizace proběhla i na pravém vejcovodu, ale nesmí o tom mluvit ani s manželem. Žalobkyně ve správním řízení uvedla rovněž ústní sdělení obvodního lékaře MUDr. Š. o trvalé neplodnosti, žalovaný tuto informaci považoval za relevantní, neboť se jej pokusil kontaktovat, avšak po neúspěšném doručení písemné výzvy se touto skutečností dále nijak nezabýval a neučinil žádné další kroky ke zjištění skutkového stavu. Tvrzení o ,protiřečení“ je proto čistě formální, nepodložené a založené výlučně na absenci části zdravotnické dokumentace, aniž by žalovaný hodnotil důkazy v jejich vzájemných souvislostech, zejména obsah stížnosti z roku 1991 a reakce zdravotnického zařízení na ní. Takový postup žalovaného představuje porušení zásady materiální pravdy a povinnosti hodnotit důkazy v jejich vzájemných souvislostech podle § 3, § 36 odst.1 a § 50 odst.