5 Afs 86/2025 — Nejvyšší správní soud

14 Af 34/2023- 154 - text 23 14 Af 34/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Martina Bobáka a Jana Ferfeckého v právní věci žalobkyně: EDGE CZ s.r.o., IČO: 27096980 sídlem Hyacintová 3222/10, 106 00 Praha 10 zastoupená advokátem JUDr. Jakubem Hlínou sídlem Havlíčkova 1680/13, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného z 19. 10. 2023, čj. 32564/23/5300-21444-711869, takto: I. Rozhodnutí žalovaného z 19. 10. 2023, čj. 32564/23/5300-21444-711869, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 67 372 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Jakuba Hlíny, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Soud řešil otázku, zda žalovaný mohl doměřit žalobkyni daň z přidané hodnoty (DPH) na základě závěrů rozsudku, jímž trestní soud shledal jednatele žalobkyně vinnými z daňového podvodu. 2. Finanční úřad pro hlavní město Prahu (správce daně) dne 25. 7. 2012 zahájil u žalobkyně daňovou kontrolu DPH za zdaňovací období března, listopadu a prosince roku 2011. V rámci této kontroly prověřoval mj. přijatá zdanitelná plnění od společnosti AMG group s.r.o. (AMG). 3. Správce daně zjistil, že žalobkyně neoprávněně uplatnila nárok na odpočet DPH z plnění od AMG. Dle něj se zapojila do obchodních transakcí zasažených podvodem na DPH, o kterém věděla nebo mohla vědět. Daňovou kontrolu ukončil 29. 4. 2015 podpisem zprávy o daňové kontrole. Následně vydal tři dodatečné platební výměry (DPLV 1, DPLV 2 a DPLV 3), proti nimž podala žalobkyně odvolání. Rozhodnutím z 4. 7. 2016 žalovaný tato odvolání zamítl. I dle něj žalobkyně uplatnila nárok na odpočet DPH v rámci podvodného řetězce. 4. Žalobkyně podala proti rozhodnutí z 4. 7. 2016 (první rozhodnutí) žalobu k Městskému soudu v Praze. Soud žalobu zamítl rozsudkem z 23. 5. 2017, čj. 11 Af 50/2016-70. Ke kasační stížnosti žalobkyně pak Nejvyšší správní soud (NSS) právě uvedený rozsudek zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc soudu vrátil k dalšímu řízení (rozsudek z 8. 11. 2017, čj. 4 Afs 130/2017-42). 5. Zdejší soud následně zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (rozsudek z 6. 3. 2018, čj. 11 Af 50/2016-160). Daňové orgány dle něj neprokázaly skutkové znaky podvodného jednání (soud nepopíral, že se žalobkyně mohla účastnit podvodu) a neprokázaly, že žalobkyně o zapojení do podvodného řetězce vědět měla a mohla. NSS tento závěr potvrdil zamítavým rozsudkem z 16. 4. 2019, čj. 4 Afs 104/2018-79. Přitom zdůraznil, že řetězec, v němž figurovala AMG, byl zasažen podvodem na DPH. Daňové orgány ovšem neprokázaly, že by žalobkyně věděla o samotném zapojení do podvodu. NSS také shledal, že není vyloučeno, že žalovaný v dalším řízení prokáže požadované skutkové souvislosti. 6. V reakci na právě uvedené žalovaný 19. 11. 2019 vydal dvě rozhodnutí (čj. 45480/19/530021444-711869 a čj. 45473/19/5300-21444-711869). Zrušil DPLV 1 a změnil DPLV 2 a DPLV 3. Vyhověl žalobkyni v části nároku na odpočet DPH z plnění od AMG. Shledal, že objektivní okolnosti nedosahují takové závažnosti, aby prokázaly, že žalobkyně měla či mohla vědět o podvodném jednání. 7. Tento závěr však posléze pod vlivem závěrů souvisejícího trestního řízení přehodnotil. Na základě skutečností popsaných v rozsudku Městského soudu v Praze z 29. 1. 2020, sp. zn. 40 T 4/2018 (trestní rozsudek), a v navazujícím usnesení Vrchního soudu v Praze z 26. 4. 2021, sp. zn. 3 To 57/2020 (usnesení Vrchního soudu), které se týkaly trestního řízení vedeného proti jednatelům žalobkyně, správce daně vyzval žalobkyni podle § 145 odst. 2 zákona č. 280/2009, daňového řádu (daňový řád), k podání dodatečných daňových přiznání k DPH. Následně doplnil dokazování. Poté třemi dodatečnými platebními výměry z 13. 6. 2022, 11. 11. 2022 a 15. 11. 2022 (souhrnně prvoinstanční rozhodnutí) doměřil žalobkyni DPH. Dle něj se žalobkyně účastnila transakcí zasažených podvodem, o kterém měla a mohla vědět. Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně odvolání. V rámci odvolacího řízení správce daně doplnil spisový materiál o nové skutečnosti, včetně informací o obchodním řetězci a okolnostech svědčících o podvodném jednání. Žalovaný připojil také usnesení Nejvyššího soudu z 24. 1. 2023, čj. 4 Tdo 1106/2022-45164 (usnesení Nejvyššího soudu; trestní rozsudek, usnesení Vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu společně také jako trestní rozhodnutí). Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) změnil prvoinstanční rozhodnutí. Žalobkyni neuložil povinnost z doměřených částek daně uhradit penále dle § 251 daňového řádu. Nepřiznal jí však nárok na odpočet DPH v jí požadované výši za dotčená zdaňovací období. Žalovaný považoval za závazné částky neoprávněně uplatněného odpočtu DPH, jak s nimi pracoval trestní rozsudek. II. Žaloba, vyjádření a další procesní vývoj Žaloba 8. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu. Dle žalobkyně daňové orgány vydaly prvoinstanční a napadené rozhodnutí po uplynutí desetileté objektivní prekluzivní lhůty pro stanovení daně dle § 148 odst. 5 daňového řádu. Žalovaný nemohl tuto lhůtu prolomit prostřednictvím § 148 odst. 6 daňového řádu, který použil v důsledku závěrů trestních soudů ve věci bývalých jednatelů žalobkyně. Žalovaný prý nemohl zaměnit žalobkyni s pravomocně odsouzenými osobami. Jejich jednání jí nemohl přičítat. Scházela zde i souvislost mezi skutky posuzovanými v trestním a daňovém řízení. 9. Žalobkyně namítla, že daňové orgány změnily výši poslední známé pravomocně stanovené daně mimo rámec procesních postupů, které předpokládá daňový řád. Navzdory tomu, že v rozhodnutích z 19. 11. 2019 žalovaný doplnil spis o podklady z trestního řízení, žalobkyni uznal nárok na odpočet DPH. V napadeném rozhodnutí pak žalovaný vycházel pouze z trestních rozhodnutí a tento nárok v plné výši odepřel. Žalovaný se neřídil žádným z procesních režimů, které mu umožňuje daňový řád. Neobnovil řízení, nepostupoval na základě dodatečného daňového přiznání, nejednal z moci úřední na základě výsledku daňové kontroly ani na základě nevyhovění výzvě k podání dodatečného daňového tvrzení. K uplatnění některého z těchto postupů neexistovaly zákonné podmínky. Žalovaný ani netvrdil, že by některý z nich použil. V napadeném rozhodnutí pouze uvedl, že změnil pravomocně stanovenou daň s ohledem na trestní rozhodnutí ve věci jednatelů žalobkyně. 10. Tím, že žalovaný nerespektoval meze procesních postupů, které daňový řád upravuje, zkrátil žalobkyni na jejích veřejných subjektivních právech. Nadto žalovaný nijak nereagoval na to, že ve věci již vydal dvě rozhodnutí z 19. 11. 2019. V současnosti vedle sebe existují tři pravomocná rozhodnutí ve stejné věci – dvě rozhodnutí z 19. 11. 2019 uznávají nárok na odpočet, nyní napadené rozhodnutí jej v plné výši odpírá. 11. Daňové orgány se nutně nemusely řídit trestními rozhodnutími. Nemohly s přihlédnutím k těmto rozhodnutím jako jedinému důkazu odepřít žalobkyni nárok na odpočet, zvláště pak za situace, pokud jej dříve pravomocně uznaly. Trestní rozhodnutí se nevztahovala k trestné činnosti žalobkyně, nýbrž jejích jednatelů. Nadto se neshodovala jednání, plnění ani transakce řešené v trestním řízení a v řízení daňovém. 12. Dle žalobkyně mohl žalovaný trestní rozhodnutí použít pouze jako jeden z podkladů pro stanovení daně. Měl posoudit jejich relevanci a zasadit je do kontextu ostatních důkazních prostředků. Podle zásady volného hodnocení důkazů pak měl sám adekvátně posoudit otázku vědomého zapojení žalobkyně do daňového podvodu. Tak nepostupoval. Nekoncipoval vlastní závěry. Neunesl důkazní břemeno ohledně vědomého zapojení žalobkyně do daňového podvodu. Vyjádření žalovaného z 27. 2. 2024 13. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Souhlasil s tím, že objektivní desetiletá lhůta pro stanovení daně podle § 148 odst. 5 daňového řádu sice uplynula, tuto lhůtu ale mohl prolomit na základě § 148 odst. 6 daňového řádu. Trestní rozsudek odsuzující jednatele žalobkyně za daňový trestný čin umožnil stanovit daň až do 31. 12. 2023. Napadené rozhodnutí žalovaný doručil žalobkyni 23. 10. 2023, tzn. v rámci lhůty dle § 148 odst. 6 daňového řádu. 14. Speciální úprava koncipovaná v § 148 odst. 6 daňového řádu se uplatní nezávisle na obecné lhůtě pro stanovení daně ve smyslu § 148 odst. 1 a 5 téhož zákona. Speciální lhůta se odvíjí od právní moci trestního rozsudku, nikoli od běhu původní lhůty. Její počátek i délka se řídí vlastními pravidly. Žalovaný nesouhlasil s námitkou, že nemohl postupovat dle § 148 odst. 6 daňového řádu. Odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze z 11. 1. 2024, čj. 10 Af 38/2020, v „tandemové“ věci téže žalobkyně, který se týkal jiných zdaňovacích období. Z právě cit. rozsudku vyplývá, že žalobkyně i v jiném řízení nedůvodně namítala, že trestní rozhodnutí se netýkala jí, ale jiných o