4 As 39/2012 — Nejvyšší správní soud

3 A 12/2026- 58 - text 10 3 A 12/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové, soudce Mgr. Daniela Burdy a soudkyně Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobce proti žalovanému V. V. T. zastoupený advokátem Mgr. Ing. Alexandrem Tichonovem sídlem Blanická 1008/28, 120 00 Praha 2 Magistrát hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2025, č. j. MHMP 1118008/2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2025, č. j. MHMP 1118008/2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 210 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se žalobou podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), podanou u Městského soudu v Praze („městský soud“) domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného a současně jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí vydaného Úřadem městské časti Praha 11 („správní orgán I. stupně“) dne 1. 4. 2025, pod č. j. MCP11/25/050790/OVV/M/Dyt. 2. Uvedeným rozhodnutím správní orgán I. stupně v návaznosti na prohlášení žalobce podle § 32 odst. 2 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky (dále jen „zákon o státním občanství“), do něhož zahrnul i svou nezletilou dceru A. V. T., narozenou X, rozhodl v souladu s § 37 odst. 2 téhož zákona, že uvedené osoby státní občanství tímto prohlášením nenabyli. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že linie československého státního občanství nepokračovala v rodině žalobce prostřednictvím jeho babičky, paní L. F. B, narozené X, až do X, jak předpokládá ustanovení zákona o stáním občanství, na jehož základě žalobce prohlášení činil. Otec paní L., pan F. B. (v SSSR později psaný jako F. F. B.), narozený X a zemřelý dne X (pradědeček žalobce), sice byl československým státním občanem, nicméně své dceři toto občanství nepředal. Paní L. se totiž narodila jako nemanželské dítě, a proto československé státní občanství nenabyla po svém otci narozením podle § 28 obecného zákoníku občanského, č. 946/1811 Sb. zák. soud. („o. z. o.“). Nenabyla jej přitom ani později v důsledku toho, že její rodiče dne X uzavřeli manželství. Ust. § 161 o. z. o. totiž podle správního orgánu I. stupně sice umožňovalo nabytí státního občanství tzv. legitimací, jejími předpoklady ale nebyl pouze dodatečný sňatek rodičů, ale rovněž návazné prohlášení otce do tzv. legitimačního protokolu. K legitimaci přitom bylo třeba uvedené úkony učinit podle československého práva a na československém území (obdobné úkony činěné v rámci právního řádu cizího státu takové účinky neměly). Z žalobcem předložených dokladů přitom nevyplynulo, že by k legitimaci paní L. podle československého práva došlo. 3. Žalobce uvedené rozhodnutí napadl odvoláním, které žalovaný výše označeným rozhodnutí zamítl. Žalovaný se ztotožnil s právním hodnocením správního orgánu I. stupně. Nad jeho rámce doplnil, že ani prababička žalobce, paní J. J. B. (rozená Z.), nesplňovala podmínku dle § 32 odst. 1 zákona o státním občanství, tedy nemohla být k 31. 12. 1992 státní občankou ČSFR (i přesto, že na základě dekretu dvorské kanceláře z roku 1833 československé občanství nabyla sňatkem s F. B.). To z důvodu účinků Úmluvy mezi ČSR a SSSR o úpravě státního občanství osob s dvojím občanstvím publikované pod č. 47/1958 Sb. (která vstoupila v účinnost dne 21. 7. 1958). Podle čl. 7 této úmluvy totiž osoby s dvojím občanstvím měly možnost učinit ve lhůtě 1 roku od jejího vstupu v účinnost (čl. 2 úmluvy) prohlášení o volbě občanství; pokud tak neučinily, tak byly nadále považovány za občany pouze toho ze smluvních států, na jehož území žily. Prababička žalobce přitom žila na území SSSR, tudíž jí československé občanství zaniklo právě podle uvedené úmluvy. II. Argumentace žalobce, obrana žalovaného a jednání ve věci 4. Žalobce ve vztahu k napadenému rozhodnutí v žalobě zaprvé polemizuje se závěrem žalovaného, že jeho babička, paní L. F. B. která se narodila v roce X jako nemanželské dítě československého občana F. B. a cizí státní příslušnice J. Z., nenabyla v důsledku pozdějšího sňatku rodičů (dne X. X. 1932) československé občanství tzv. legitimací. Odkázal přitom na úpravu legitimace nemanželského dítěte v § 161 o. z. o., jejíž podmínkou byl toliko pozdější sňatek rodičů, nikoliv další formální kroky jako zápis do matriky. V této souvislosti odkázal na závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 11. 2012, č. j. 4 As 39/2012-20. Žalobce dále s odkazem na rodný list své babičky, který je podle něj veřejnou listinou, odmítl pochybnosti o tom, že F. B. byl jejím otcem. Žalovaný přitom nemůže zpochybňovat záznam na této veřejné listině, případné pochybnosti je povinen odstranit řádným dokazováním. Žalovaný byl přitom povinen postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tedy zejména hodnotit všechny předložené podklady v jejich souhrnu a – za situace, kdy žalobce doložil základní rodinné vazby – v případě přetrvávajících pochybností sám aktivně vést dokazování tak, aby mohly být odstraněny. Žalovaný přitom nemůže přenášet důkazní břemeno na žalobce takovým způsobem, že by po něm mohl požadovat předložení jediného „ideálního“ historického záznamu. 5. Tuto argumentaci žalobce dále rozvinul ve své replice. Doplnil, že závěr žalovaného, že k legitimaci babičky žalobce F. B. bylo rovněž třeba, aby jeho pradědeček otcovství prohlásil v tzv. legitimačním protokolu, nemá oporu v tehdejších právních předpisech. Žalovaný přitom odkázal pouze na studijní materiály a odbornou literaturu (které se ale týkají spíše dobové administrativní praxe evidence matričních údajů), nikoliv ale na konkrétní ustanovení tehdy účinných právních předpisů. Doplnil, že z § 161 o. z. o. vyplývají dvě podmínky legitimace: 1) že osoby, musí být rodiči dítěte a 2) že musí dodatečně uzavřít sňatek. Dále odkázal na úpravu dokazování otcovství k nemanželskému dítěti v § 163 a § 164 o. z. o. Z § 163 o. z. o. přitom vyplývá, že domněnka otcovství se vztahuje i na muže, který mimo soud dozná, že dítě zplodil. Takové doznání pradědeček žalobce učinil před matričními orgány SSSR, jinak by podle tehdy platného Kodexu zákonů o manželství, rodině a poručenství RSFSR z roku 1926 nemohl být v matrice zapsán jako otec L. F. B. Žalobce tedy zdůraznil, že podle jeho názoru jeho babička nabyla československé občanství legitimací ke dni sňatku svých rodičů (tedy ke dni X); stejně jako jeho prababička, paní J. J. B., jej pak pozbyla v důsledku úmluvy mezi ČSR a SSSR publikované pod č. 47/1958 Sb. nejpozději v roce 1959. 6. Zadruhé žalobce namítal, že měl žalovaný, resp. správní orgán I. stupně, jeho prohlášení činěné podle § 32 zákona o státním občanství, posoudit podle jeho skutečného obsahu (v souladu s § 37 odst. 1 správního řádu), a tedy jako prohlášení činěné podle § 31 téhož zákona. Jestliže totiž žalovaný dovozuje, že prababička žalobce (která měla československé občanství nabýt v důsledku sňatku s F. B.) musela pozbýt státní občanství v důsledku úmluvy mezi ČSR a SSSR publikované pod č. 47/1958 Sb. nejpozději v roce 1959, pak se takový závěr nutně vztahuje i na babičku žalobce. Pokud ta tedy tímto způsobem ztratila československé občanství, potom nejsou v případě žalobce naplněny předpoklady pro nabytí českého státního občanství prohlášením podle § 32 zákona o státním občanství, ale naopak jsou naplněny předpoklady pro jeho nabytí prohlášením podle § 31 téhož zákona (babička žalovaného by totiž v tom případě bylo „bývalým československým občanem ve smyslu odst. 1 uvedeného ustanovení). Žalovaný se nicméně touto skutečností nijak nezabýval. V replice potom žalobce doplnil, že si uvedenou skutečnost uvědomil až po podání prohlášení podle § 32; bylo přitom na správních orgánech, aby jeho podání správně právně kvalifikovaly. 7. Žalovaný se ve svém vyjádření s podanou žalobou neztotožnil a navrhl její zamítnutí. Žalovaný zejména zopakoval svou argumentaci obsaženou již v napadeném rozhodnutí, že k platné legitimaci potomka ve smyslu § 161 o. z. o. bylo zapotřebí učinit tzv. legitimační prohlášení před československými orgány. Podmínku oficiálního určení za otce dítěte přitom zdůrazňuje i žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu. 8. Žalovaný dále odmítl, že by bylo jeho povinností posoudit prohlášení učiněné žalobcem podle § 32 zákona o státním občanství jako prohlášení podle § 31 téhož zákona. Prohlášení podle § 31 a § 32 zákona o státním občanství představují odlišné, resp. samostatné režimy nabývání státního občanství, které se odlišují jak podmínkami, tak okruhem osob, které je mohou učinit. Žalobce z formálního i obsahového hlediska učinil prohlášení podle § 32 zákona o státním občanství, nebylo možné jej proto posuzovat podle § 31 téhož zákona. Žalovaný rovn