1 Ads 139/2015 — Nejvyšší správní soud

31 A 9/2026- 15 - text 9 č. j. 31A 9/2026 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Jurečkovou ve věci žalobce J. S. N., nar. X, st.přísl. UZB, tr. bytem X zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti žalovanému Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, Praha 3, PSČ 130 51 v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie č.j.: CPR-5430-4/ČJ-2026-930310- V236 ze dne 13.03.2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Ředitelství služby cizinecké policie jako odvolací orgán přezkoumalo podle § 152 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, č. j. KRPA39627814/ČJ2025000022SV ze dne 21. 12. 2025. 2. Tímto prvostupňovým rozhodnutím bylo účastníku řízení uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo jen „zákon“). Současně byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území členských států EU a smluvních států“), a to v délce tří let. 3. Počátek doby, po kterou nelze účastníku řízení umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, byl v souladu s § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. stanoven ode dne, kdy účastník řízení vycestuje z území členských států EU a smluvních států. Současně byla podle § 118 odst. 3 téhož zákona stanovena doba k vycestování z území členských států EU a smluvních států do země státního občanství účastníka řízení nebo do třetí země, kde je oprávněn pobývat či která jej přijme, a to do 20 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. 4. V případě, že by doba k vycestování začala běžet v době, kdy je cizinec zajištěn, bylo výslovně uvedeno, že počátek běhu této lhůty nastává ode dne ukončení zajištění. Pokud by k zajištění došlo v průběhu běhu lhůty k vycestování, její běh se po dobu zajištění přerušuje. Pokud by byl cizinec vyňat z působnosti zákona č. 326/1999 Sb. z důvodu uvedeného v § 2 tohoto zákona, počátek běhu lhůty by se odvíjel od okamžiku odpadnutí tohoto důvodu. 5. Správní orgán I. stupně současně posoudil existenci případných překážek vycestování podle § 179 zákona č. 326/1999 Sb., přičemž dospěl k závěru, že nebyly shledány žádné skutečnosti, které by účastníku řízení znemožňovaly vycestování z území členských států EU a smluvních států. 6. Správní vyhoštění bylo účastníku řízení uloženo proto, že podle zjištění správního orgánu pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, a to v období od 11. 12. 2025 do 21. 12. 2025. S obsahem rozhodnutí o správním vyhoštění byl seznámen dne 21. 12. 2025 za přítomnosti ustanoveného tlumočníka. Účastník řízení odmítl rozhodnutí podepsat. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 7. Žalobce podal žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, neboť má za to, že byl rozhodnutím žalovaného zkrácen na svých veřejných subjektivních právech, a to přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím správním řízení. Tvrdí, že napadené rozhodnutí představuje zásah do jeho práv tím, že jím byla založena, změněna či závazně určena jeho práva a povinnosti. Žalobce napadá rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu. 8. Žalobní body uplatnil ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a namítá porušení následujících ustanovení správního řádu: - § 2 odst. 1 správního řádu – žalovaný podle žalobce nepostupoval v souladu se zákony ani ostatními právními předpisy; - § 3 správního řádu – žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti; - § 2 odst. 4 správního řádu – rozsah zjišťování rozhodných skutečností nebyl přiměřený povaze věci; - § 50 odst. 2 a 3 správního řádu – správní orgán nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu ani okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce. 9. Žalobce uvádí, že důkazní situace byla nesprávně posouzena, přičemž rozdílné úhly pohledu zúčastněných stran podle něj vedly k neobjektivnímu závěru správních orgánů. 10. Žalobce je státním příslušníkem Uzbekistánu. Do schengenského prostoru vstoupil na základě krátkodobého schengenského víza vydaného Bulharskem s dobou pobytu 90 dnů pro jeden vstup. Po vstupu následně vycestoval do Polska, kde dne 6. 5. 2025 podal žádost o povolení k přechodnému pobytu. 11. Dne 21. 12. 2025 byl na území České republiky zadržen a kontrolován orgány Policie České republiky. Následným zjištěním v řízení bylo dovozováno, že žalobce byl oprávněn pobývat do rozhodnutí o své polské žádosti pouze na území Polska. Zároveň však správní orgán dospěl k závěru, že žalobce vstoupil na území České republiky již dne 11. 12. 2025, a dále i dne 7. 12. 2025 a dne 26. 8. 2025. 12. Z těchto zjištění správní orgán dovodil naplnění podmínek § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců a uložil správní vyhoštění na dobu tří let. V odvolacím řízení byla doba správního vyhoštění změněna na jeden rok. 13. Žalobce namítá, že uložené správní vyhoštění je nepřiměřené okolnostem případu. Uvádí, že k neoprávněnému pobytu na území České republiky došlo z důvodu neznalosti právní úpravy pobytového režimu v EU. Podle jeho názoru nebyl nijak informován o tom, že po podání žádosti o pobytové oprávnění v Polsku nemůže využít volný pohyb v schengenském prostoru a musí až do vydání rozhodnutí setrvat výlučně na území Polska. 14. Zdůrazňuje, že na základě uděleného krátkodobého schengenského víza byl oprávněn volně cestovat v rámci států schengenského prostoru, a proto považoval svůj pobyt i v jiných členských státech za oprávněný. Tvrdí, že žalovaný tuto skutečnost nedostatečně zohlednil a v rámci posuzování přiměřenosti sankce měl přihlédnout ke všem okolnostem případu. 15. Žalobce obsáhle argumentuje judikaturou Soudního dvora Evropské unie (SDEU) a poukazuje na to, že unijní právní rámec v oblasti migrace je vystavěn na zásadě solidarity mezi členskými státy, která podle jeho názoru zahrnuje i ohled na situaci cizinců využívajících pobytová oprávnění jednotlivých států EU. Podle žalobce solidarita má jak deskriptivní, tak normativní dimenzi, vyžaduje specifické chování členských států ve vztahu k migrantům, zakládá povinnosti i práva v rámci vztahů mezi členskými státy navzájem i směrem k jednotlivcům. 16. Podle žalobce měl žalovaný při posuzování otázky přiměřenosti sankce a dopadů správního vyhoštění zohlednit širší unijní kontext migrační politiky. 17. Žalobce rovněž namítá, že žalovaný extenzivně a restriktivně vyložil zásadu nenavrácení (nonrefoulement), a to pouze ve vztahu k čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle žalobce zásada nenavrácení má podle práva EU i ESLP širší obsah, zahrnující i ohrožení práva na život (čl. 2 Listiny základních práv EU), čl. 19 odst. 2 Listiny zakazuje nejen navrácení tam, kde hrozí nelidské zacházení, ale i ohrožení života, tato zásada nesmí být vykládána restriktivně a její uplatnění není omezeno jen na extrémní případy špatného zacházení. 18. Žalobce proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 19. Žalovaný ve svém písemném vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že správní orgán prvního stupně v případě žalobce posoudil všechny relevantní aspekty podle § 174a zákona o pobytu cizinců. Současně zkoumal přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu § 119a odst. 2 téhož zákona. 20. Žalovaný zdůraznil, že žalobce je státním příslušníkem Uzbekistánu, jedná se o dospělou a svéprávnou osobu, která nese odpovědnost za své jednání. Pokud hodlal pobývat na území České republiky, bylo jeho povinností zajistit si a dodržovat podmínky, za nichž je pobyt na tomto území přípustný. Bylo tedy výlučně na aktivitě žalobce, aby pobýval na území České republiky v souladu s právními předpisy, přičemž žalovaný připomněl, že každý cizinec je povinen dbát na dodržování právního řádu hostitelského státu. 21. Žalovaný uvedl, že žalobce v řízení nepředložil žádné dlouhodobé vízum ani povolení k pobytu, které by jej opravňovalo ke vstupu a pobytu na území České republiky. Nebylo rovněž předloženo žádné vízum ani povolení k pobytu vydané Polskou republikou, jež by žalobce opravňovalo k pobytu na území jiného členského státu. Z cestovního dokladu a dalších zjištění správního orgánu vyplynulo, že žalobce od svého vstupu na území České republiky dne 11. 12. 2025 pobýval na tomto území bez platného pobytového oprávnění, ač k tomu nebyl oprávněn. 22. Polská strana přitom podle žalovaného výslovně sdělila, že do doby vydání rozhodnutí o žádosti žalobce o povolení k přechodnému pobytu