9 As 131/2011 — Nejvyšší správní soud

34 A 10/2026- 27 - text 10 34 A 10/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Silvií Svobodovou v právní věci žalobce: Ch. P. N. státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, 180 00 Praha 8 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2026, č. j. CPR-6552-3/ČJ-2026-930310-V234, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou podanou dne 2. 4. 2026 u Městského soudu v Praze domáhal přezkumu a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2026, č. j. CPR-6552-3/ČJ-2026-930310-V234 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 1. 2026, č. j. KRPA-9438-16/ČJ-2026-000022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 2 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „Evropská unie a smluvní státy“) s tím, že její počátek se v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví ode dne, kdy žalobce vycestuje z území Evropské unie a smluvních států. Zároveň byla stanovena doba k vycestování z území Evropské unie a smluvních států do země státního občanství žalobce nebo třetí země, kde je žalobce oprávněn pobývat nebo která jej příjme, a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí dle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. II. Napadené rozhodnutí 3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a shrnul nosné důvody prvostupňového rozhodnutí. 4. Jelikož žalobcem podané odvolání neobsahovalo žádné konkrétní odvolací námitky, žalovaný přezkoumal prvostupňové rozhodnutí v rozsahu stanoveném § 89 odst. 2 správního řádu, tj. posoudil toliko soulad prvostupňového rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, s právními předpisy; k přezkumu správnosti prvostupňového rozhodnutí, kterou se odvolací orgán zabývá jen v rozsahu uplatněných odvolacích námitek, žalovaný uvedl, že žádné vady ani důvody veřejného zájmu, jež by vyžadovaly zásah do prvostupňového rozhodnutí, neshledal. 5. Po posouzení shromážděného spisového materiálu žalovaný konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno na základě správných a zcela jednoznačných skutkových zjištění, která byla podložena dostatečnými podklady. Skutkový stav byl správním orgánem I. stupně zjištěn dostatečně, bez důvodných pochybností a v souladu s ustanoveními § 3 a § 50 správního řádu. Bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce od 10. 9. 2025 do svého zajištění na území ČR dne 6. 1. 2026 pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu, čímž porušil povinnost uvedenou v § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců (neoprávněný pobyt); proto je vydání rozhodnutí o správním vyhoštění zcela odpovídající. Žalovaný připomněl, že přiměřenost zásahu byla posouzena v intencích § 119a odst. 2 ve spojení s § 174a zákona o pobytu cizinců, přičemž nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by vydání rozhodnutí činily nepřiměřeným. Rovněž nebyly shledány ani žádné důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Doba k vycestování byla stanovena v zákonném rozpětí dle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců v délce 15 dnů. Doba zákazu vstupu na území Evropské unie a smluvních států byla taktéž stanovena v zákonném rozmezí a s ohledem na nutnost zachování proporcionality rozhodnutí v délce 2 let, ačkoli při naplnění skutkové podstaty vymezené § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců lze tuto dobu stanovit až na 5 let. 6. Žalovaný proto vyhodnotil prvostupňové rozhodnutí jako zákonné, přezkoumatelné a přiměřené s tím, že procesní práva žalobce byla v řízení šetřena a byla mu poskytnuta potřebná součinnost. 7. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 24. 3. 2026. III. Žaloba 8. Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojil podanou žalobu, v níž uplatnil tři žalobní námitky. 9. V prvním žalobním bodě žalobce namítl, že uložené správní vyhoštění je nepřiměřeně přísné. Vzhledem k tomu, že se správními orgány v průběhu řízení spolupracoval, měla mu být uložena toliko povinnost opustit území ČR. 10. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá přezkoumatelný závěr, proč byla žalobci uložena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území Evropské unie a smluvních států, právě v trvání 2 let. Žalovaný sice dle žalobce obecně popisuje, proč byl uložen zákaz vstupu na území v této délce, ale neobjasňuje, v čem se situace žalobce liší od cizince, kterému by bylo možno uložit opatření kratší, například v délce jen 6 měsíců, případně delší. 11. Žalobce současně namítl, že žalovaný se nezabýval požadavkem § 2 odst. 4 správního řádu, tedy povinností rozhodovat skutkově shodné nebo podobné případy tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly. Je povinností správního orgánu se ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vypořádat i s rozhodovací praxí ve shodných nebo podobných případech, což žalovaný neučinil. Pouhý všeobecný odkaz na rozhodovací praxi neumožňuje žalobci ověřit, zda délka vyhoštění skutečně této praxi odpovídá. 12. Žalobce rovněž namítl, že jako přitěžující okolnost, která se projevila v délce vyhoštění, byl zohledněn i nesprávný závěr, že žalobce věděl o neoprávněnosti svého pobytu na území. Žalobce uvedl, že o zrušení svého povolení k pobytu v M. nevěděl a nebyl si proto vědom ani toho, že se na území ČR nachází neoprávněně. 13. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl nezákonné určení počátku běhu doby zákazu vstupu. Správní orgán I. stupně stanovil počátek této doby ode dne vycestování žalobce z území Evropské unie a smluvních států, přestože § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců správnímu orgánu takovou pravomoc nesvěřuje. Neexistuje ani zvláštní úprava stanovující takový počátek běhu doby. Za této situace je třeba vycházet z toho, že doba zákazu vstupu počíná běžet dnem vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, což implicitně vyplývá rovněž z konstrukce § 118 odst. 4 téhož zákona. IV. Vyjádření žalovaného 14. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl. 15. Žalovaný odkázal na odůvodnění prvostupňového a napadeného rozhodnutí, nichž je zřejmé, že v rámci vedeného řízení žalovaný nezjistil žádné pochybení, které by způsobovalo jeho nezákonnost. 16. Žalovaný dále připomněl, že odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí nebylo ani přes výzvu správního orgánu I. stupně žalobcem odůvodněno, žalovaný proto ve smyslu § 82 odst. 2 správního řádu vycházel z toho, že žalobce se domáhal zrušení prvostupňového rozhodnutí v celém rozsahu. V. Posouzení věci Městským soudem v Praze 17. Žaloba byla podána včas ve smyslu § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a to v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 18. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili. Soud v projednávané věci vyšel z podkladů obsažených ve správním spise, které pro posouzení a rozhodnutí věci shledal dostatečnými. Správním spisem se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS). 19. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem zjistil soud následující pro rozhodnutí relevantní skutečnosti. 20. Dne 6. 1. 2026 byl žalobce kontrolován hlídkou Policie ČR, předložil platný cestovní doklad, v němž bylo vylepené již neplatné m. vízum, dále předložil m. povolení k pobytu s dobou platnosti od 4. 4. 2025 do 31. 12. 2025; jiné doklady, které by jej opravňovaly k pobytu na území ČR, nepředložil. Žalobce byl zajištěn a bylo s ním zahájeno správní