8 Afs 21/2009 — Nejvyšší správní soud

4 A 7/2025- 35 - text  19 4 A 7/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: Ing. P. Š., narozený dne X bytem X proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 01 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2024, č. j. MHMP 2029670/2024/Ško, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2024, č. j. MHMP 2029670/2024/Ško (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný k odvolání žalobce změnil text výrokové části a text odůvodnění rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, Odboru vnitřních věcí, Oddělení přestupků (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 31. 1. 2024, č. j. MCP6 441541/2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil. 2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, když dne 24. 10. 2022 v čase od 20:53 hod. na pozemní komunikaci v lokalitě V. P. Č., P. 6, GPS souřadnice XA, XB bylo při dohledu nad dodržováním pravidel parkování v systému zón placeného stání zadokumentováno porušení povinnosti řídit se údaji na dopravní značce IP 13c (Parkoviště s parkovacím automatem) s dodatkovou tabulkou E13 s textem „PO-PÁ 00-06 a 08-24 h NEBO S PLATNÝM PARKOVACÍM OPRÁVNĚNÍM OBLAST 6; P6-1153“, kdy tuto povinnost porušil nezjištěný řidič motorového vozidla specifikované registrační značky, jelikož nerespektoval uvedené dopravní značení, zastavil a stál v uvedenou dobu na parkovišti s parkovacím automatem, aniž by uhradil poplatek za parkování, čímž porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Žalobci byla za spáchání tohoto přestupku uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. II. Obsah žaloby 3. Žalobce v žalobě nejprve upozornil, že žalovaný v napadeném rozhodnutí užíval výraz „parkovat“, který ale na rozdíl o výrazů „zastavit“ a „stát“ v zákoně o silničním provozu není definován. Poukázal na to, že v řízení namítal, že v daném případě nebylo stání vozidla tak, jak je definováno v § 2 písm. n) zákona o silničním provozu, dostatečně prokázáno, když od počátku správního řízení tvrdil, že vozidlo, jehož je provozovatelem, na předmětném parkovacím místě nestálo. Žalobce vyslovil nesouhlas s argumentací žalovaného, dle které v projednávaném případě není relevantní, zda vozidlo „zastavilo“ nebo „stálo“ (není směrodatná délka časového úseku, po který bylo vozidlo uvedeno do klidu), neboť dle žalovaného předmětem řízení je přestupek provozovatele vozidla a nikoli řidiče vozidla. Pokud má být jako provozovatel vinen za přestupek řidiče jím provozovaného vozidla, tak je dle žalobce logické, že se přestupek musel stát, avšak ust. § 4 písm. c) zákona dle žalobce porušeno nebylo. Předmětnou úvahu žalovaného označil za vadnou rovněž proto, že v textu prvostupňového rozhodnutí je uvedeno: „zastavil a stál v uvedenou dobu na parkovišti“. Vyslovil názor, že řidič má uhradit parkovné jen v případě, že na daném místě stojí. K citaci z rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 26. 7. 2018, č. j. 8 As 24/2018-52, uvedl, že je z ní zřejmé, že povinnost zaplatit parkovné je vázána na stání vozidla. Dále žalobce namítl, že citace předmětného rozsudku NSS dokazuje, že „Parkoviště s parkovacím automatem“ není vyhrazené parkoviště, a tudíž na něm neplatí časové omezení 3 minut. Dle žalobce je na takovém parkovišti možné bez postihu zastavit. Připomněl, že zaparkování (stání) vozidla je přesně tím, co rozporoval a bylo hlavním bodem sporu. 4. Žalobce dále namítal, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s odvolací námitkou, v níž žalobce rozporoval interpretaci a aplikaci rozsudků NSS ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 134/2018-29 a ze dne 10. 7. 2020, č. j. 5 As 331/2019-37, provedenou správním orgánem I. stupně. Žalovaný se dle žalobce rovněž nevyjádřil k posouzení, zda řidič vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, stál na daném parkovacím místě, ačkoli stání bylo stěžejním bodem argumentace v prvostupňovém rozhodnutí. 5. V další žalobní námitce žalobce namítal, že úřední osoba během ústního jednání zamítla žalobcovu žádost o písemné vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí, čímž bylo porušeno jeho právo dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). K odkazu žalovaného na nahlížení žalobce do spisu dne 2. 10. 2023 žalobce namítl, že přestupkové řízení bylo v té době v úplně jiné fázi (nebyl ještě ani podán odpor). Rovněž se vymezil proti tomu, že by byl „procesně pasivní“, jak uváděl v napadeném rozhodnutí žalovaný. 6. Ke změně (opravě) prvostupňového rozhodnutí žalobce namítl, že odůvodnění v části o skutkové podstatě přestupku jsou v prvostupňovém a napadeném rozhodnutí zásadně odlišná. Připomněl, že obě rozhodnutí tvoří jeden celek, a tudíž je výsledné rozhodnutí logicky nekonzistentní. Uvedl, že pokud by správní orgán I. stupně přijal argumentaci žalovaného za svou, vedlo by ho to k jinému rozhodnutí. Namítl proto, že byl připraven o možnost se proti těmto úvahám bránit. Podotkl, že v rámci hospodárnosti řízení by bylo správným rozhodnutím žalovaného dle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu prvostupňové rozhodnutí zrušit a řízení zastavit. 7. Závěrem žaloby žalobce namítl, že napadeným rozhodnutím byly porušeny základní zásady správního řízení, a to konkrétně zásada materiální pravdy, jelikož byl uznán vinným skutkem, aniž by tento byl správním orgánem prokázán. Zdůraznil, že faktem je, že ve 20:53 hod. bylo vozidlo provozované žalobcem zastaveno; nikoli ve 20:52 hod., ani následně ve 20:54 hod. Tento časový okamžik tak dle žalobce sám o sobě neprokazuje porušení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Uvedl, že právě z důvodů prokazování přestupků týkajících se stání vozidel, je běžné, že automatizovaný technický prostředek projíždí stejnou oblast dvakrát v krátkých časových intervalech. Dle žalobce tomu tak nepochybně bylo i v tomto případě. Uzavřel, že předmětné vozidlo na místě skutečně nestálo a že primární přestupek se nestal. 8. Navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný k námitce, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětné vozidlo v daném místě stálo, odkázal na odůvodnění obou správních rozhodnutí a dále na rozsudek NSS ze dne 29. 4. 2022, č. j. 8 As 8/2020-40, a rozsudek zdejšího soudu ze dne 6. 1. 2023, č. j. 4A 4/2021-90. Uvedl, že ze správního spisu vyplývá, že u vozidla se v době kontroly nikdo nepohyboval, nenastupoval, nevystupoval, nic nenakládal ani nevykládal, v blízkosti vozidla se nevyskytoval žádný náklad, vozidlo nebylo nijak viditelně označeno, světla byla vypnuta a absentovala výstražná signalizace. Dle žalovaného tak nelze konstatovat, že se jednalo o pouhé zastavení, a ani žalobce v tomto směru nic neuvedl. Uvedl, že správní orgán I. stupně konstatoval, že v projednávaném případě se jednalo o „stání“ motorového vozidla, když z fotografií založených ve spise nevyplývá, že by se jednalo o „zastavení“. Připomněl, že se v napadeném rozhodnutí detailně zabýval skutečností, že parkovné nebylo uhrazeno, což vyplývá z centrálního informačního systému parkovacích zón (CIS), a rovněž významem dopravních značek IP 13c. Měl za to, že bylo prokázáno, že v posuzovaném případě nezjištěný řidič umístil vozidlo na placeném parkovišti bez uhrazeného parkovného, od vozidla se vzdálil, aniž by uplatnil opatření, z nějž by byla patrná neprodlenost zastavení, která nevyplývala ani z jiných skutečností. Jednalo se tak dle žalovaného nepochybně o stání ve smyslu § 2 písm. n) zákona o silničním provozu. 10. Dále žalovaný uvedl, že žalobce jakožto provozovatel vozidla nereagoval na výzvu správního orgánu I. stupně, kdy mohl sdělit osobu řidiče, která měla vozidla v daném místě zaparkovat, kdy řidič tak mohl v řízení s ním vedeným uplatňovat argument, že se nejednalo o „stání“ vozidla. Žalobce ale tuto námitku uplatnil až v řízení o přestupku provozovatele motorového vozidla, přičemž i v žalobě uplatnil námitky z pozice řidiče motorového vozidla. V této souvislosti odkázal na rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2016, č. j. 8 As 156/2016-35. 11. K námitce porušení § 36 odst. 3 správního řádu žalovaný odkázal na odůvodnění napaden