4 As 51/2007 — Nejvyšší správní soud

6 A 135/2025- 37 - text 11 6 A 135/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň Mgr. Hany Janotové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobkyně: Zaplo Finance s. r. o., IČ: 29413575 sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 zastoupena JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 proti žalované: Česká obchodní inspekce – ústřední inspektorát sídlem Gorazdova 1969/24, Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2025, č. j. ČOI 140857/25/O100/Krč/Št t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Identifikace projednávané věci 1. Podstatou sporu je posouzení, zda se žalovaná v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vypořádala s argumentací týkající se zániku odpovědnosti žalobkyně za přestupky, zda sankci v podobě pokuty mohla v takovém případě vůbec zákonným způsobem uložit, a pokud ano, zda výši pokuty řádně zdůvodnila ve vztahu k individuálním okolnostem případu. Současně je třeba posoudit, zda byla uložená pokuta schopna naplnit svůj smysl a účel. Průběh řízení před správním orgány a soudy 2. Žalobkyně je obchodní společností specializující se na poskytování tzv. mikroúvěrů. Ty také v jednotlivých výších nepřesahujících 20.000 Kč poskytla v roce 2017 dvěma fyzickým osobám (dále také jako „dlužníci“), které úvěr neproblematicky splatily. Česká obchodní inspekce – Inspektorát pro Středočeský kraj a Hl. m. Prahu jako prvostupňový orgán u žalobkyně následně provedl kontrolu a uznal rozhodnutím ze dne 26. 8. 2019, č.j. ČOI 105916/19/1000 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), žalobkyni vinnou ze spáchání pěti přestupků dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“). Konkrétně shledal, že žalobkyně u obou osob dostatečně neposoudila jejich úvěruschopnost (tzn. spáchala dva přestupky podle § 154 odst. 1 písm. e) ZSÚ), neposkytla jim jako spotřebitelům na svých internetových stránkách údaje o příslušném orgánu dohledu (tzn. spáchala jeden přestupek podle § 154 odst. 1 písm. i) ZSÚ) a tuto informaci jim neposkytla ani v jednotlivých úvěrových smlouvách (tzn. spáchala dva přestupky podle § 154 odst. 1 písm. n) ZSÚ). Prvostupňový orgán žalobkyni uložil pokutu ve výši 200.000 Kč a povinnost k paušální náhradě nákladů řízení státu. 3. Žalobkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolala. Žalovaná odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila rozhodnutím ze dne 31. 7. 2020, č.j. ČOI 104259/20/O100 (dále jen „první rozhodnutí žalované“). Žalobkyně proti němu brojila správní žalobou, které zdejší soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č.j. 8 A 106/2020-81, vyhověl. Žalovaná ale rozsudek č.j. 8 A 106/2020-81 napadla kasační stížností, v níž se vymezila ve vztahu k závěrům týkajícím se posouzení úvěruschopnosti obou dlužníků. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č.j. 6 As 8/2023-57, rozsudek zdejšího soudu zrušil. 4. Soud proto v návaznosti na rozhodnutí NSS v části týkající se přestupků souvisejících s posouzením úvěruschopnosti dlužníků dle § 154 odst. 1 písm. e) ZSÚ rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č.j. 8 A 106/2020-137, žalobu zamítl. V části týkající se neposkytnutí informací o orgánu dohledu dle § 154 odst. 1 písm. i) a e), uložené pokuty a náhrady nákladů řízení státu rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Kasační stížnost žalobkyně byla NSS pro nedůvodnost zamítnuta rozsudkem ze dne 10. 7. 2025, č.j. 6 As 175/2024-36. Proti rozsudku sp. zn. 6 As 8/2023, sp. zn. 6 As 175/2024 a zamítavé části výroku I. a výroku II. rozsudku č.j. 8 A 106/2020-137 podala žalobkyně ústavní stížnost, jímž se mj. v uvedeném rozsahu neúspěšně domáhala jejich zrušení. 5. V dalším řízení před žalovanou žalobkyně navrhla opakovaně řízení zastavit, neboť se domnívala, že její odpovědnost za všech pět přestupků zanikla. Žalovaná návrhu nepřisvědčila a po vydání rozsudku sp. zn. 6 As 175/2024 vydala napadené rozhodnutí. Ve vztahu k přestupkům ve výroku I. bodech 3), 4) a 5) (přestupky týkající se neposkytnutí informací o dohledovém orgánu) prvostupňové rozhodnutí s odkazem na to, že jednání žalobkyně nelze kvalifikovat jako přestupek, zrušila a řízení zastavila. S ohledem na zastavení řízení o těchto třech přestupcích pak výrokem II. napadeného rozhodnutí změnila výrok II. prvostupňového rozhodnutí tak, že výše pokuty snížila na 110.000 Kč. Výrok III. napadeného rozhodnutí ponechala žalovaná beze změny. 6. K žádosti žalobkyně o zastavení řízení ve vztahu ke všem přestupkům v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že žalobkyni vyhovět nemohla, neboť je při rozhodování ve smyslu § 54 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) vázána pravomocným výrokem rozsudku č.j. 18 A 106/2020-137. Výši pokuty žalovaná určila v rámci své diskreční pravomoci. Základem pro určení konkrétní výše úhrnné pokuty za správní delikt dle bodu 1) a za přestupek dle bodu 2) výroku I. napadeného rozhodnutí pak označila jejich hodnocení prvostupňovým orgánem. Samotnou výši 110.000 Kč označila za odpovídající represivnímu i preventivnímu účinku pokuty, které by ukládání správních trestů mělo splňovat. Obsah žaloby 7. První námitkou žalobkyně označila napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, protože se žalovaná nevypořádala s její odvolací argumentací týkající se zániku odpovědnosti za přestupky. S ohledem na to, že se (domnělých) přestupků měla dopustit dne 20. 4. 2017 (ve vztahu k prvnímu z dlužníků), resp. do 8. 8. 2017 (ve vztahu k druhému z nich), namítá, že žalobkyni odpovědnost za ně zanikla podle § 32 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění účinném do 31. 1. 2022 (dále též jako „ZOP“), k 20. 4. 2022, resp. k 8. 8. 2022. Podle § 32 odst. 3 ZOP, ve znění do 31. 1. 2022, totiž platilo, že v případě přerušení promlčecí doby odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději pět roků od jeho spáchání. K přerušení promlčecí doby v dané věci dle žalobkyně došlo vedením soudního řízení správního. Až od 1. 2. 2022 se v § 32 odst. 3 ZOP objevila věta, podle níž se do mezní promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou trvala některá ze skutečností uvedených v § 32 odst. 1 ZOP, tedy i vedení soudního řízení správního. Toto ustanovení je však pro žalobkyni méně příznivé, a proto je třeba (ve smyslu § 2 odst. 1 ZOP) použít znění, které bylo účinné v době (domnělého) spáchání přestupků. 8. Žalobkyně proto podle § 86 odst. 1 písm. h) ZOP a § 90 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) navrhla prvostupňové rozhodnutí zrušit a řízení zastavit, žalovaná ale její argumentaci opomenula a pouze uvedla, že je vázána rozsudkem č.j. 8 A 106/2020137. Podle žalobkyně však částečné zrušení prvního rozhodnutí žalované ani částečné zamítnutí žaloby nezbavuje žalovanou povinnosti posoudit zánik odpovědnosti za přestupky i v opakovaném řízení. Žalovaná proto měla zkoumat, zda odpovědnost v mezidobí nezanikla, a přihlédnout k tomu i z úřední povinnosti ve smyslu nálezu Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07. Tím, že se uvedenými námitkami nezabývala, zatížila napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností; žalobkyně to považuje za svévoli a porušení § 2 odst. 1 správního řádu. 9. Upozornila přitom na důvodovou zprávu k tomuto ustanovení, která zánik odpovědnosti akcentuje jako definitivní, zmínila také rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2023, č.j. 8 As 295/2021-35 a rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 9. 2020, č.j. 10 A 164/2019-125, která jsou s tímto tvrzením v souladu. Je přesvědčena, že na projednávaný případ nelze aplikovat druhou větu § 32 odst. 3 ZOP, která byla do zákona vtělena až později s účinností novely č. 417/2021 Sb. Ta do zániku odpovědnosti za přestupek nezapočítává dobu, po kterou trvala některá ze skutečností uvedených v § 32 odst. 1 ZOP (tedy mimo jiné dobu trvání správního řízení soudního). Žalobkyně se jednání posouzených jako přestupky dopustila před účinností novely, proto je třeba ve smyslu východisek uvedených v § 2 ZOP posoudit přestupky podle zákona účinného v době jejich spáchání. 10. Žalobkyně druhou žalobní námitkou spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, že žalovaná nevyhodnotila skutečnosti významné pro stanovení výše pokuty. Nerespektovala § 37 ZOP ani ustálenou judikaturu ÚS, neboť z rozhodnutí není patrné, jak při změně počtu přestupků aplikovala absorpční metodu, resp. zda postupovala v souladu s judikaturou ÚS i NSS. Základ úhrnné pokuty totiž žalovaná převzala z prvostupňového rozhodnutí, které vycházelo z pěti a nikoli dvou přestupků. K výši pokuty navíc pouze obecně uvedla, že ji odvodila ze závažnosti přestupků. Nelze tak zjistit, zda a jak byla absorpční metoda použita, ani proč byla původní pokuta za pět přestupků snížena právě na 110.000 Kč. 11. Ža