8 A 162/2025 – Městský soud v Praze

8 A 162/2025- 50 - text 8 A 162/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce: P. K., nar. X, bytem Y, zastoupený Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 proti žalovanému: Obvodní soud pro Prahu 3, sídlem Jagellonská 1734/5, 130 05 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 11. 09. 2025, č. j. 53 Si 166/2025-19, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 09. 2025, č. j. 53 Si 166/2025-19, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21.404,10 Kč, a to ve lhůtě jednoho měsíce k rukám právního zástupce žalobce. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce podal dne 25. 6. 2025 dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“) žádost o informace, v níž žádal Obvodní soud pro Prahu 3, jakožto povinný subjekt, o poskytnutí rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. 35 Exe 653/2013 a rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 39 Co 157/2022. Žádost byla podána v elektronické podobě, a to zasláním na e-mailovou adresu. 2. Žalovaný dne 7. 7. 2025 informoval žalobce přípisem o výši úhrady 420 Kč za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací dle § 17 informačního zákona. Zároveň poučil žalobce o lhůtě 60 dnů pro zaplacení a možnost podat stížnost v případě nesouhlasu se stanovenou výší úhrady k Ministerstvu spravedlnosti prostřednictvím Městského soudu v Praze, a to v lhůtě 30 dnů od doručení přípisu. 3. Žalobce podal dne 8. 7. 2025 stížnost dle § 16a odst. 1 písm. d) informačního zákona Ministerstvu spravedlnosti, jež byla doručena elektronicky do podatelny žalovaného, a to e-mailem bez elektronického podpisu. V ní žalobce namítal nezákonnost a protiústavnost výše stanovené úhrady. Navrhl proto, aby Ministerstvo spravedlnosti přezkoumalo postup povinného subjektu a rozhodlo tak, že výše náhrady se snižuje na 0 Kč a přikazuje se povinnému subjektu poskytnout informace. 4. Žalovaný vydal dne 11. 9. 2025 napadené rozhodnutí č. j. 53 Si 166/2025-19, kterým žádost žalobce odložil. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 15. 9. 2025. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí č. j. 53 Si 166/2025-19 žalovaný nemohl vydat, jelikož k tomu nebyly splněny podmínky dle informačního zákona. Spatřuje v něm nezákonnost a protiústavnost, poněvadž žalovaný vydal toto rozhodnutí dne 11. 9. 2025, i když nebylo ještě rozhodnuto o stížnosti podané žalobcem dne 8. 7. 2025 a ani o stížnosti ze dne 29. 7. 2025. 6. Žalobce uvádí, že žalovanému Obvodnímu soudu pro Prahu 3 je z jeho úřední činnosti známo řízení o žalobách proti nečinnosti správního orgánu vedená před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 10 A 121/2025 a 10 A 122/2025. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný nepostoupil stížnost žalobce stížnostnímu orgánu - Ministerstvu spravedlnosti. Žalovaný tak měl učinit v rozporu se zněním informačního zákona a rovněž v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, jenž je pro něj dle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazná. Žalovaný tuto stížnost nepostoupil, jelikož dovodil, že stížnost nebyla „kvalifikovaně potvrzená dle § 37 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Tento právní závěr byl však vyvrácen v rozhodnutích městského soudu vedených pod sp. zn. 10 A 121/2025 a 10 A 122/2025, proto na tato rozhodnutí a jejich odůvodnění žalobce odkazuje. 7. Žalobce poukazuje na to, že § 37 odst. 4 správního řádu se na stížnost dle informačního zákona nepoužije. To má vyplývat ze znění § 20 odst. 4 písm. d) informačního zákona a rovněž nálezové judikatury Ústavního soudu. Žalobce namítá povahu stížnosti dle informačního zákona, která je shodně s žádostí o informace neformalizovaným úkonem. 8. Dle § 17 odst. 5 informačního zákona má žalobce za zřejmé, že stížnostní orgán dosud stížnost nevyřídil zákonem předvídaným způsobem, i když byla stížnost řádně podána. Žalovaný proto nemohl řádně a zákonně vydat napadené rozhodnutí o odložení žádosti, jelikož ke dni 11. 9. 2025 neuplynula lhůta 60 dní dle věty druhé ust. § 17 odst. 5 informačního zákona. Žalobce dále odkazuje i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, č. j. 10 A 4/2014-148. Žalobce má za zřejmé, že žalovaný nerespektoval stavení lhůty dle § 17 odst. 5 informačního zákona. 9. Žalobce nad rámec výše uvedeného zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí trpí rovněž zjevnou nezákonností, jenž spočívá v jeho nepřezkoumatelnosti a rovněž nepřípustnosti požadování náhrady. Není mu totiž zřejmé, jak žalovaný dospěl k výši úhrady, jak z hlediska času, tak i množstevní a jednotkové ceny. Poukazuje rovněž na to, že žalovaný nevydal sazebník úhrad. Namítá, že by bylo v rozporu se zásadou subsidiarity správního soudnictví, aby správní soud případně rozhodoval o těchto vadách za situace, kdy nebylo řádně a zákonně rozhodnuto o stížnosti dle informačního zákona. Proto nemohlo být v souladu se zákonem vydáno napadené rozhodnutí. 10. Z výše uvedených důvodů navrhl žalobce zrušení napadené rozhodnutí, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a zavázání žalovaného k náhradě nákladů soudního řízení. 11. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, jelikož jeho postup byl zcela v souladu se zákonem. Žalobce ve lhůtě nezaplatil. Pokud jde o jeho stížnost, tu sice žalobce podal emailovou zprávou, následně ji však ve smyslu ust. § 37 odst. 4 správního řádu kvalifikovaně nedoplnil. Žalovaný proto s odkazem na konstantní judikaturu NSS viz rozsudek ze dne 23. 9. 2009, č.j. 9 As 90/2008-70 a komentářovou literaturu k přístupu k informacím k takovému podání nepřihlížel, přičemž o nedostatcích takového podání nebylo nutné žalobce informovat, ani jej předkládat Ministerstvu spravedlnosti coby stížnostnímu orgánu. 12. Žalovaný v případě neúspěchu zdůraznil, že by měl soud zvážit, nakolik bylo nutné zastoupení žalobce, který je sám advokátem. 13. Žalobce na to reagoval replikou, ve které zrekapituloval dosavadní řízení a dále uvedl, že žalovaný přes názor zdejšího soudu uvedený v usnesení pod sp. zn. sp. zn. 10 A 121/2025 a sp. zn. 10 A 122/2025 nesmyslně trvá na svém nesprávném postupu a tento svůj závěr podporuje odkazem na nepřípadné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č.j. 9 As 90/2008-70 a nepravdivým odkazem na komentářovou literaturu. 14. Soud ve věci nařídil jednání na den 28. ledna 2026, při kterém žalobce přednesl svou shora uvedenou argumentaci, kterou doplnil o závěry uvedené v komentáři Furka a spol., C.H. Beck z roku 2025. Žalovaný se k jednání nedostavil. III. Posouzení žaloby 15. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán dle § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. 16. Soud především konstatuje, že žalobce spolu s žalovaným již byli účastníky řízení před zdejším soudem týkající se této věci, byť se jednalo o žalobu na ochranu proti nečinnosti dle § 79 a násl. správního řádu. Jelikož žalovaný vydal žalobou napadené rozhodnutí, žalobce vzal svou nečinnostní žalobu zpět. Desátý senát vydal usnesení č. j. 10 A 122/2025-30 dne 23. října 2025, jímž řízení pro zpětvzetí zastavil a rozhodl o nákladech řízení. 17. V něm desátý senát předeslal, že „poskytování informací, včetně způsobu podávání žádostí, je v informačním zákoně upraveno do značné míry svébytně a odchylně od správního řádu, což odráží mimo jiné zákonodárcův úmysl omezit míru formálnosti při uplatňování práva na přístup k informacím.“ Podle § 13 odst. 1 informačního zákona žádost o poskytnutí informace se podává ústně nebo písemně, a to i prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací. 18. Následně desátý senát v usnesení č. j. 10 A 122/2025-30 dne 23. října 2025 v bodě 21 uvedl: „Soud naznal, že lze-li požádat o informace e-mailem bez zaručeného elektronického podpisu, pak neexistuje rozumný důvod, pro který by nebylo možné shodným způsobem podat stížnost proti předepsání úhrady za vyhledávání požadované informace. NSS v obou citovaných rozsudcích zdůraznil význam zaručeného podpisu coby identifikátoru podatele. V případě stížnosti z 8. 7. 2025 však nemůže být rozumných pochyb o tom, kdo ji podal, jelikož byla odeslána ze stejné e-mailové adresy jako řádně podaná žádost o informace a svým obsahem reagovala na dosavadní průběh řízení. Soud nemá za to, že by v takovém případě zaručený elektronický podpis poskytoval větší jistotu z hlediska identifikace podatele a neporušenosti podání.