1 As 24/2011 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 13/2025- 35 - text 11 č. j. 8Ad 13/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně H. G. trv. bytem X adresa pro doručování X zastoupené Mgr. Tomášem Perglem, advokátem se sídlem Přemyslova 87/5, Praha 2 proti žalovanému Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Přemyslova 87/5, Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2025, č. j. MPSV- 2025/132196-422/1, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2025, č. j. MPSV- 2025/132196-422/1, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně podala dne 7. 4. 2025 u Úřadu práce, Krajská pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad práce“), jako správního orgánu prvního stupně žádost o uspokojení mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele (dále jen „zákon č.18/2000 Sb.“). Uplatnila mzdové nároky za únor 2025 ve výši 37 015 Kč a za březen 2025 ve výši 113 257 Kč, které jí měly být dle jejího tvrzení nevyplaceny zaměstnavatelem, společností X. (dále též „zaměstnavatel“). Platební neschopnost zaměstnavatele byla dovozena z oznámení o zahájení insolvenčního řízení podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 118/2000 Sb. 2. K žádosti žalobkyně přiložila zejména pracovní smlouvu, oznámení zaměstnance o okamžitém zrušení pracovního poměru z důvodu nevyplacení mzdy, výplatní listy, evidenční list důchodového pojištění za rok 2024 a usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl na majetek zaměstnavatele prohlášen konkurs. Prohlášením konkursu přešla podle § 7 odst. 2 zákona č. 118/2000 Sb. povinnost zaměstnavatele vykazovat dlužné mzdové nároky všech zaměstnanců z rozhodného období na ustanoveného insolvenčního správce. 3. Úřad práce ověřil údaje uváděné žalobkyní i zaměstnavatelem a zjistil, že ve výplatní dokumentaci je u žalobkyně za únor 2025 uvedena mzda (resp. náhrada mzdy) ve výši 11 806 Kč za 8 pracovních dnů v období od 8. 2. 2025 do 19. 2. 2025. Žalobkyně však tvrdila, že její náhrada mzdy má činit 19 183,75 Kč, a to za 13 pracovních dnů v období od 3. 2. 2025 do 19. 2. 2025. Sporné období tedy představuje časový úsek od 3. 2. 2025 do 7. 2. 2025, který zaměstnavatel žalobkyni zúčtoval jako neplacené volno bez nároku na náhradu mzdy. Úřad práce proto žalobkyni přiznal mzdové nároky za únor 2025 v celkové výši 13 918 Kč. 4. Pokud jde o mzdový nárok za březen 2025, výplatní termín zaměstnavatele byl stanoven na 15. den kalendářního měsíce následujícího po měsíci, za který mzda náleží. Úřad práce dospěl k závěru, že mzda za březen 2025 byla tedy pro účely zákona č. 118/2000 Sb. splatná dne 16. 4. 2025 (patnáctý den připadl na neděli). Žalobkyně požádala o uspokojení tohoto mzdového nároku již 7. 4. 2025, tedy před dnem splatnosti mzdy. Nebyla tak splněna podmínka § 1 zákona č. 118/2000 Sb., podle níž lze uspokojit pouze již splatné mzdové nároky. 5. Podle § 9 odst. 6 zákona č. 118/2000 Sb. je úřad práce povinen žádost zamítnout, nejsou-li splněny zákonné podmínky pro uplatnění mzdových nároků. Správní orgán prvního stupně proto rozhodl tak, že žalobkyni přiznal mzdový nárok za únor 2025 ve výši 13 918 Kč, avšak mzdový nárok za březen 2025 podle § 9 odst. 6 citovaného zákona zamítl. 6. Proti rozhodnutí úřadu práce žalobkyně dne 30. 5. 2025 podala odvolání, jehož argumentaci částečně doplnila dne 20. 7. 2025. O odvolání žalovaný rozhodl dne 23. 7. 2025 žalobou napadeným rozhodnutím č.j. MPSV- 2025/132196-422/1 tak, že na základě ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu odvolání zamítl a výše uvedené rozhodnutí úřadu práce potvrdil. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 7. Žalobkyně v podané žalobě namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, a to především pro nesprávnou aplikaci právních předpisů upravujících podmínky uspokojování mzdových nároků zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. Přestože její mzdové nároky byly následně uspokojeny v jiném správním řízení vedeném Krajskou pobočkou Úřadu práce pod sp. zn. 9260225AB, má žalobkyně za to, že tato skutečnost nemá žádný vliv na posouzení zákonnosti postupu správních orgánů v řízení o původní žádosti. 8. K následnému uspokojení jejích nároků došlo na základě nové žádosti, kterou žalobkyně podala dle doporučení žalovaného obsaženého v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rozhodnutím Krajské pobočky Úřadu práce pro hl. m. Prahu č. j. 1221482/25/AB ze dne 4. 8. 2025 byly její mzdové nároky uspokojeny v plné výši. Žalobkyně však poukazuje na to, že chybný postup správních orgánů v řízení o její první žádosti jí vynutil opakované podání žádosti, a to pouze s pozdějším datem podání, což vedlo k prodloužení doby, po kterou musela na uspokojení svých mzdových nároků čekat. Takový postup správních orgánů byl dle jejího názoru v rozporu s účelem zákona č. 118/2000 Sb. a též s obecnými zásadami činnosti správních orgánů podle správního řádu. 9. Žalobkyně zároveň zdůrazňuje, že žalobou neusiluje o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ačkoliv na její straně určitá újma vznikla. Náhradu této újmy nepožaduje a o její uplatnění neusiluje. Žaloba podle ní sleduje spíše satisfakční a preventivní účel, neboť očekává, že soudní přezkum může přispět k nápravě rozhodovací praxe žalovaného, a tím kultivovat výkon veřejné správy v obdobných případech. 10. Žalobkyně namítá, že žalovaný i správní orgán prvního stupně postupovaly v rozporu se zákonem, pokud splnění zákonných podmínek posuzovaly ke dni podání žádosti, tj. k 7. 4. 2025, namísto ke dni vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tj. k 15. 5. 2025. Podle žalobkyně je správní orgán povinen zkoumat splnění všech hmotněprávních podmínek k okamžiku rozhodování, nikoli k okamžiku zahájení řízení. 11. K této otázce žalobkyně odkazuje na své odvolací námitky uvedené v částech II/a III odvolání a dále v části II/b doplnění odvolání ze dne 20. 7. 2025. Podpůrně odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudek ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/201179, z něhož dovozuje, že rozhodujícím okamžikem pro posouzení věci je stav existující v době vydání rozhodnutí správního orgánu. 12. Podle žalobkyně byl napadený správní akt vydán v rozporu s touto zásadou, a je proto nezákonný. 13. Žalobkyně dále namítá, že žalovaný nesprávně vyložil právní úpravu vzniku dluhu a splatnosti mzdových nároků. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že nelze žádat o uspokojení nároku, který se dlužným teprve stane, a že splatnost je podmínkou hmotněprávní. Podle žalobkyně je tento právní názor v rozporu s právním řádem. 14. I tehdy, pokud by splatnost mzdového nároku za březen 2025 nastala až 16. 4. 2025, jednalo se podle žalobkyně již dne 7. 4. 2025 o existující dluh, neboť nárok na mzdu vzniká vykonáním práce, popř. posledním dnem kalendářního měsíce, v němž byla práce vykonána. Žalovaný podle ní směšuje okamžik vzniku pohledávky a okamžik její splatnosti, přestože právní řád připouští existenci i nesplatných dluhů. 15. Žalobkyně dále namítá nesprávnou aplikaci § 56 a § 141 odst. 5 zákoníku práce. Podle žalovaného se mzdový nárok za březen 2025 stal splatným dne 15. 4. 2025 (resp. 16. 4. 2025). Podle žalobkyně však měl být splatný již dne 31. 3. 2025, kdy došlo k doručení jejího okamžitého zrušení pracovního poměru a zároveň ke skončení pracovního poměru. 16. V tomto úkonu žalobkyně výslovně požádala zaměstnavatele o uhrazení mzdových nároků. Pokud neoznačila konkrétní den splatnosti, je podle ní třeba za požadovaný den výplaty považovat právě den doručení tohoto právního jednání. Splnila tak podmínku § 141 odst. 5 zákoníku práce, podle něhož se mzdové nároky při skončení pracovního poměru stávají splatnými dnem, kdy o jejich úhradu zaměstnanec požádal. 17. Žalobkyně se rovněž neztotožňuje s tvrzením žalovaného, že taková výplata nebyla „technicky možná“, neboť jí za březen 2025 nevznikla mzda, nýbrž náhrada mzdy, jejíž výše se odvíjí od průměrného výdělku za předchozí čtvrtletí. K určení této výše postačují výplatní pásky a běžné účetní operace, nikoli speciální výpočetní systémy. 18. Žalobkyně je proto přesvědčena, že její mzdové nároky byly splatné již dne 31. 3. 2025, a tedy splatné i ke dni podání žádosti. Z tohoto důvodu považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. 19. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě shrnul dosavadní průběh správního řízení a odkázal na příslušná ustanovení zákona č. 118/2000 Sb. Uvedl, že žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolání, v němž namítala zejména nesprávné stanovení výše mzdových nároků za měsíc únor 2025. Tvrdila, že mzdové nároky byly přiznány v jiné výši, než jakou uplatnila, a v jiné výši, než jak byly vykázány insolvenčnímu správci