— Nejvyšší správní soud

6 A 539/2002- 31 - text 6 A 539/2002 - 31 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce Z. S., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, t a k t o : I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 5. 2002, se zrušuje. II. Věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Dne 24. 8. 2001 byla žalované doručena žádost žalobce ze dne 22. 8. 2001 o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále též „zákon“). Žalobce touto žádostí uplatnil nárok politického vězně, a to za dobu neoprávněného věznění, která byla již prokázána v rámci řízení o úpravu důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci, popř. zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Rozhodnutím ze dne 29. 5. 2002 žalovaná žádost žalobce zamítla. Své rozhodnutí žalovaná odůvodnila tím, že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky za věznění v době od 4. 4. 1958 do 31. 1. 1961 žalobci nevznikl, protože odsuzující rozhodnutí Lidového soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 6. 1958, sp. zn. T 75/58, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 8. 1959, sp. zn. 3 To 170/58, bylo sice zrušeno, avšak o výši trestu za trestný čin rehabilitací nedotčený nebylo rozhodnuto; protože žalovaná není oprávněna si o této předběžné otázce učinit úsudek sama, nemůže na uvedenou dobu pohlížet jako na dobu neoprávněného výkonu trestu odnětí svobody. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas opravný prostředek formálně označený jako odvolání a navrhl, aby soud rozhodnutí žalované zrušil. V opravném prostředku uvedl, že žádost podal v termínu a doložil všemi potřebnými doklady, zejména rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 1993, čj. 5 Tz 11/92. Dále uvedl, že Okresní soud v Rychnově n. Kněžnou ho při žádosti o rozhodnutí o soudní rehabilitaci poučil, že vzhledem k uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze žádné rozhodnutí o soudní rehabilitaci nepotřebuje a že je soud nemůže ani vydat, což sdělil i žalované; poukázal i na to, že žalovaná kladně vyřídila žádost vdovy po odsouzeném V. H., která byla podložena stejným rozsudkem Vrchního soudu v Praze. V písemném vyjádření k opravnému prostředku žalovaná navrhla, aby soud napadené rozhodnutí potvrdil. Poukázala na to, že Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí 25 Cdo 2096/99 zaujal stanovisko, že v případě, že po zrušení odsuzujícího rozsudku v rehabilitačním řízení je poškozený zproštěn obžaloby z jednoho či více činů a pro další skutek bylo jeho trestní stíhání zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky, náleží mu odškodnění podle § 23 odst. 3, věty druhé zákona č. 119/1990 Sb. za tu část trestu odnětí svobody, která se rovná rozdílu mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku a trestem, který by byl uložen za skutek, na nějž se vztahuje amnestie, nebýt této amnestie. Poukázala dále na to, že obdobně i Ústavní soud v rozhodnutí č. I. ÚS 402/98 uvádí, že při rehabilitaci osob rehabilitovaných v tzv. přezkumném řízení (a tedy i na základě stížnosti pro porušení zákona podané podle § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.) lze v dalším řízení posoudit míru trestnosti spáchaného skutku a určit tak rozsah případných nároků na hmotné odškodnění. Pokud osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky, netrvala na projednání věci, tímto opomenutím se připravila o možnost prokázat před soudem míru své viny za spáchání žalovaných skutků a dosáhnout případně úplného nebo částečného zproštění obžaloby. Žalobce byl vězněn, odsuzující soudní rozhodnutí bylo v rámci rehabilitačního řízení zrušeno a částečně zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky a žalovaná nemůže řešit jako předběžnou otázku výši trestu, který by byl žalobci uložen za trestný čin podle § 148 tr. zák., nebýt amnestie. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce podal žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky formou vyplnění formuláře, v němž zaškrtnutím příslušné části uplatnil nárok jako politický vězeň, a to za dobu neoprávněného věznění, která již byla prokázána v rámci řízení o úpravu důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci, popř. zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Ve spise je založeno rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 1993, čj. 190 809 044, kterým byl žalobci od 1. 7. 1990 upraven starobní důchod a byl mu přiznán podle § 25 zákona č. 119/1990 Sb. příplatek k důchodu za 33 měsíců vazby a výkonu trestu odnětí svobody ve výši 495 Kč. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 1993, sp. zn. 5 Tz 11/92, ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem České republiky podle § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. ve prospěch žalobce a dalších obviněných, rozhodl, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 8. 1958, sp. zn. 3 To 170/58, byl porušen zákon v ustanoveních § 283 tr. ř. a § 282 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 7, odst. 8 tr. ř. v neprospěch obviněných (včetně žalobce) a tento rozsudek, jakož i rozsudek bývalého Lidového soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 6. 1958, sp. zn. T 75/58, zrušil. Zároveň zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 226 písm. b) tr. ř. rozhodl u jednotlivých obviněných, pro která konkrétní jednání se zprošťují obžaloby. Žalobce tak byl zproštěn pro jednání, v nichž byl spatřován trestný čin spekulace podle § 134a odst. 1 a 2 tr. zák. a trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 245 odst. 1 písm. c) odst. 2 písm. a) odst. 3 tr. zák. Pokud jde o jednání žalobce, v němž byl spatřován trestný čin zkrácení a ohrožení daně podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., bylo trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. s ohledem na článek V odst. 1 písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 1990 zastaveno. Ve spise je dále založeno potvrzení Generálního ředitelství vězeňské služby pro účely důchodového zabezpečení, čj. GŘ VS 2187/41 128/ 53/93, o tom, že žalobce vykonal vazbu v době od 4. 4. 1958 do 1. 8. 1958 a dále byl ve výkonu trestu odnětí svobody od 2. 8. 1958 do 31. 1. 1961. Žalovaná rozhodnutím ze dne 29. 5. 2002 žádost žalobce zamítla s odůvodněním, že rozhodnutí, na jejichž základě byl vězněn, sice byla zrušena podle zákona č. 119/1990 Sb., nebylo však rozhodnuto o výši trestu za trestný čin rehabilitací nedotčený, a protože žalovaná není oprávněna si o této předběžné otázce učinit úsudek sama, nemůže na uvedenou dobu pohlížet jako na dobu neoprávněného výkonu trestu odnětí svobody. V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) z Vrchního soudu v Praze. Podle tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy, v nichž byla přede dnem účinnosti s. ř. s. dána jejich věcná příslušnost, dokončí řízení zahájená před těmito soudy. V předmětné věci bylo přede dnem 1. 1. 2003 zahájeno řízení u Vrchního soudu v Praze a byla dána věcná příslušnost vrchního soudu, neboť obsahem žaloby byl návrh na přezkoumání rozhodnutí vydaného podle zákona č. 261/2001 Sb. Jde-li o věci správního soudnictví, pak podle ustanovení 129 odst. 2 s. ř. s. se řízení o opravných prostředcích, o nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona (tedy podle ustanovení o řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu). Žaloba je důvodná. Zákon č. 261/2001 Sb. zakládá v § 3 odst. 1 nárok na přiznání jednorázové peněžní částky osobám, které vymezuje v § 1 odst. 1 a 3 zákona a které označuje legislativní zkratkou „účastník národního boje za osvobození", dále osobám, které vymezuje v § 2 odst. 1 zákona a které označuje legislativní zkratkou „politický vězeň", a též vdovám a vdovcům po těchto osobách. Nárok, jehož přiznání se žalobce domáhá, je nárokem osoby uvedené v § 2 odst. 1 citovaného zákona, tedy osoby, která splňuje podmínky politického vězně tak, jak je speciálně pro účely založení nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle tohoto zákona tento zákon v uvedeném ustanovení vymezuje. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se právo na poskytn