1 As 64/2003 — Nejvyšší správní soud

1 As 64/2003- 69 - text 1 As 64/2003 - 76 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce K. p. b. D. – o. s. zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967/B, 140 00 Praha 4, proti žalovanému Fondu národního majetku České republiky se sídlem Rašínovo nábřeží 42, 120 00 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 9. 7. 2001, čj. 210/2317/01/Ni, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2003, čj. 11 Ca 203/2003-44, t a k t o : I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se svou žádostí ze dne 4. 6. 2001 domáhal u žalovaného poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále též „zákon“). Přípisem ze dne 11. 6. 2001, čj. 211/1829/579/2001/Ni/JR, sdělil žalovaný žalobci, že Fond národního majetku České republiky (dále též „Fond národního majetku“, „FNM“) není subjektem povinným poskytovat informace podle citovaného zákona, a požadovanou informaci mu neposkytl. Na žalobcovo odvolání, podané u Ministerstva financí dne 26. 6. 2001 a postoupené žalovanému dne 28. 6. 2001, reagoval žalovaný dopisem ze dne 9. 7. 2001, čj. 210/2317/01/Ni, v němž setrval na svém stanovisku a upozornil na skutečnost, že jelikož FNM není povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb., nevydává ani rozhodnutí, proti nimž by bylo možno podat odvolání ve smyslu § 16 odst. 1 zákona. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 17. 9. 2001 napadl žalobce přípis žalovaného ze dne 9. 7. 2001 jako rozhodnutí správního orgánu, jež podléhá přezkumu ve správním soudnictví. Zdůraznil přitom, že ač tento akt žalovaného nesplňuje všechny náležitosti stanovené zákonem, je přesto třeba považovat jej za rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí o neposkytnutí informace. Městský soud v Praze řízení o žalobě zastavil svým usnesením ze dne 31. 1. 2002, čj. 33 Ca 107/2001-17. Fond národního majetku nelze podle něj považovat za státní orgán či za orgán územní samosprávy, za subjekt, jemuž bylo svěřeno rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, ani za veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky podle ustanovení § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 106/1999 Sb. FNM proto není subjektem, který je povinen poskytovat informace podle tohoto zákona; neposkytne-li informaci, nedopadají na něj ustanovení zákona upravující vydání fiktivního rozhodnutí o odepření poskytnout informaci (§ 15 odst. 4, § 16 odst. 3 zákona). FNM tedy nevydal faktické ani fiktivní rozhodnutí, jímž by odepřel poskytnout informaci, a není tu tak žádné rozhodnutí, které by soud mohl přezkoumat. Neexistence rozhodnutí je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro nějž soud musí řízení zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř. užitý přiměřeně podle § 246c o. s. ř., ve znění tehdy účinném). V poučení soud uvedl, že proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek (§ 250j odst. 4 o. s. ř., ve znění tehdy účinném). Usnesení bylo žalobcovu zástupci doručeno dne 19. 3. 2002. Žalobce přes poučení soudu napadl toto usnesení odvoláním k Městskému soudu v Praze, podaným na poštu dne 11. 6. 2002. V odvolání dovozoval, že soud nesprávně posoudil právní povahu Fondu národního majetku, neboť FNM je veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky; podléhá proto režimu zákona č. 106/1999 Sb. Soud proto postupoval chybně, když řízení zastavil. Žalobce poukázal na to, že v usnesení o zastavení řízení byl nesprávně poučen o nepřípustnosti opravných prostředků; řízení totiž bylo zastaveno na základě ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., nikoli na základě některého z ustanovení části páté občanského soudního řádu, a tak došlo ke smísení obecných ustanovení občanského soudního řádu a ustanovení o správním soudnictví. Ustanovení § 250j o. s. ř., které ve správním soudnictví nepřipouští opravné prostředky, se podle žalobcova názoru týká jen případů, kdy soud shledá existenci rozhodnutí podle § 244 odst. 1 a 2 o. s. ř. Pokud však soud řízení zastaví právě proto, že napadený akt takovým rozhodnutím není, vydává usnesení o zastavení řízení podle obecných ustanovení občanského soudního řádu. Jeho usnesení pak lze napadnout odvoláním coby řádným opravným prostředkem v občanském soudním řízení. V důsledku nesprávného poučení platí v daném případě tříměsíční lhůta pro podání odvolání (§ 204 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), a žalobcovo odvolání je tak včasné. Městský soud v Praze odvolání postoupil přípisem ze dne 30. 8. 2002 Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud postoupil spis vedený ve věci po nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“), a na základě ustanovení jeho § 132 Nejvyššímu správnímu soudu; Nejvyšší správní soud mu však spis vrátil s odůvodněním, že se nejedná o věc správního soudnictví, v níž byla do 31. 12. 2002 dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům nebo Nejvyššímu soudu, a ustanovení § 132 s. ř. s. se tedy neuplatní. Vrchní soud následně věc postoupil zpět Městskému soudu v Praze – soudu v občanském soudním řízení pod spisovou značkou, pod níž byla věc vedena před 1. 1. 2003. Ten předložil věc Městskému soudu v Praze – soudu ve správním soudnictví, který svým usnesením ze dne 1. 9. 2003, čj. 11 Ca 203/2003-44, žalobcovo odvolání odmítl. Skutečnost, že odvoláním napadené usnesení o zastavení řízení ze dne 31. 1. 2002 obsahuje též odkaz na § 104 odst. 1 o. s. ř., který je zařazen v části třetí občanského soudního řádu, neznamená podle soudu, že usnesení o zastavení řízení pozbylo charakteru rozhodnutí vydaného ve správním soudnictví. O přezkum rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví podle § 244 a násl. o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002, se jednalo i tehdy, pokud žalobce tvrdil existenci správního rozhodnutí, avšak soud po posouzení věci dospěl k závěru, že takové rozhodnutí vydáno nebylo a rovněž nenastala fikce jeho vydání. Ustanovení § 246c o. s. ř. v tehdejším znění výslovně umožňovalo přiměřené užití ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu; usnesení o zastavení řízení ze dne 31. 1. 2002 tak bylo vydáno ve správním soudnictví, byť soud při rozhodování užil ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. Jelikož pak proti rozhodnutím soudu vydaným při přezkoumávání správních rozhodnutí na základě žalob nebyl přípustný opravný prostředek (§ 250j odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002) – a to bez ohledu na to, zda šlo o meritorní rozhodnutí nebo zda rozhodnutí ve věci samé nebylo vydáno (např. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení) – soud žalobce ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2002 poučil správně. O následně podaném odvolání proti tomuto usnesení tak Městský soud v Praze nemohl věcně rozhodovat. Řízení ve správním soudnictví bylo totiž do 31. 12. 2002 řízením zásadně jednoinstančním a v okamžiku podání opravného prostředku zde nebyl soud, který by byl k jeho projednání funkčně příslušný. Neexistence soudu funkčně příslušného k projednání opravného prostředku je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a soudu tak nezbylo než odvolání odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Poznamenal přitom, že žalobcovo odvolání nelze považovat ani za kasační stížnost: tu lze totiž podat jen proti rozhodnutím krajských soudů vydaným po dni účinnosti soudního řádu správního, tj. po 1. 1. 2003 (§ 131 s. ř. s.). Proti tomuto usnesení, které bylo žalobcovu zástupci doručeno dne 12. 9. 2003, podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost, kterou založil na důvodech podle § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Opětovně vyslovil své přesvědčení o tom, že opravný prostředek byl v jeho věci přípustný a že se soud zastavením řízení dopustil nezákonnosti [důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Citoval přitom názor teorie, podle nějž bylo častou chybou soudů, kterým bylo svěřeno rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, zastavování řízení s poukazem na nedostatek pravomoci soudu a současné odepření opravného prostředku s poukazem na to, že bylo požadováno zrušení správního aktu, který však není rozhodnutím. V takovém případě docházelo k nepřípustnému smísení obecného ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. a speciálního ustanovení § 250d odst. 3 o. s. ř. Domáhal-li se však žalobce zrušení něčeho, co vůbec není správním rozhodnutím, měl soud zastavit řízení pro nedostatek pravomoci vůbec podle § 104 odst. 1 o. s. ř., a nikoli podle speciálních ustanovení o správním soudnictví (Mazanec, M.: Správní soudnictví. Praha: Linde, 1994, str. 110 a 188). Stěžovatel se domnívá, že Městský soud v Praze měl odvolání postoupit – v souladu s § 210 odst. 3 o. s. ř. – Vrchnímu soudu v Praze (