4 As 4/2003 — Nejvyšší správní soud

4 As 4/2003- 74 - text č. j. 4 As 4/2003 – 74 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: A., s. r. o., zast. JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem, se sídlem Vsetín, Palackého 168, proti žalovanému: Český úřad bezpečnosti práce, se sídlem Ve Smečkách 29, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2003, č. j. 28 Ca 309/2001-34, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2003, č. j. 28 Ca 309/2001-34 zamítl žalobu žalobce podanou proti rozhodnutí Českého úřadu bezpečnosti práce (dále jen žalovaný) ze dne 8. 6. 2001, č. j. 815/1.30/2001/14.3, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobce podané proti rozhodnutí Inspektoru bezpečnosti práce pro Jihomoravský kraj se sídlem v Brně ze dne 15. 2. 2001, č. j. 45/V/9.21/01/14.3, a rozhodnutí inspektorátu bylo potvrzeno. Posledně uvedeným rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za porušení ustanovení § 133 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. V odůvodnění rozhodnutí bylo uvedeno, že ve dnech 5, 16 a 17. 10 2000 správní orgán provedl podle zákona o dozoru [zákon č. 174/1968 Sb. § 4 písm. a)] dozor ke zjištění, zda jsou dodržovány předpisy k zajištění bezpečnosti práce a bezpečnosti technických zařízení a předpisy stanovící pracovní podmínky. Zjistil, že žalobce nejméně dne 19. 9. 2001 (správně 19. 9. 2000) provozoval ve svém provozu v D. v lisovně II. lisovací zařízení na pryž SUB 4040-116, které neodpovídalo požadavkům bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, neboť nebyla zajištěna ochrana obsluhy lisu před vznikem pracovního úrazu v důsledku vniknutí obsluhy zařízení do nebezpečného pracovního prostoru lisu. Čidlo pracovního lisu snímající polohu ochranného krytu v případě, že kryt není v poloze, bylo zablokováno. Toto čidlo zabraňuje možnosti vzniku uvedeného pracovního úrazu. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že tímto žalobce porušil ustanovení § 133 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a proto podle ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) zákona o dozoru uložil žalobci pokutu ve výši 50 000 Kč. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal, přičemž své odvolání zdůvodňoval tím, že postižený zaměstnanec byl před nástupem práce na lisu odborně proškolen, byl zaškolen na práci s konkrétním druhem formy lisu. Žalovaný dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na princip tzv. objektivní odpovědnosti za dodržování požadavků předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a dovozoval, že je nerozhodné, jakým způsobem došlo k porušení předpisu, neboť žalobce měl odpovědnost za výsledek, tedy za to, že zařízení bude odpovídat požadavkům předpisu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním správního orgánu I. stupně, že nejméně dne 19. 9. 2001 (správně 19. 9. 2000) v době, kdy zařízení obsluhoval postižený zaměstnanec, bylo zařízení provozováno v protiprávním stavu, a ztotožnil se i s výší uložené pokuty. Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že z citace ustanovení § 133 odst. 1 písm. b) a odst. 4 a § 138 zákoníku práce a dále z ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce (dále jen zákon o dozoru) vyplývá základní skutková podstata, na jejímž základě je orgán státního odborného dohledu oprávněn uložit pokutu – tedy v případě porušení předpisu k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení a předpisů stanovících pracovní podmínky. Jednou z povinností zaměstnavatele (podle dřívější terminologie zákoníku práce „organizace“) je provozovat stroje a zařízení a zavádět technologické postupy odpovídající požadavkům bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Konstatoval dále, že z žádného ustanovení zákona dopadajícího na tento případ nevyplývá, že by se organizace (zaměstnavatel) mohl odpovědnosti za takový správní delikt zprostit. Jedná se o odpovědnost objektivní (v teorii označovanou v tomto případě za odpovědnost absolutní). Argumentaci žalobce s odkazem na ustanovení § 191 zákoníku práce proto považoval za nepřijatelnou. K námitkám žalobce směřujícím proti postupu správních orgánů soud uvedl, že jak žalovaný, tak i prvostupňový správní orgán, vycházel ze zjištění, že zařízení neodpovídalo požadavkům bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nejméně dne 19. 9. 2000 a že nejméně v tento den zde existovalo nepřiměřeně vysoké riziko vzniku pracovního úrazu. K tomuto zjištění směřovalo i dokazování ve správním řízení, neboť toto skutkové zjištění bylo právně posouzeno podle uvedených právních předpisů. Soud považoval za nepřípadnou námitku žalobce, že správní orgán měl při rozhodování brát v úvahu i výpovědi svědků Hlavici a následné prohlášení svědka B., kterým žalobce vyvracel skutková zjištění, že práce se zablokovaným čidlem byla běžnou a trpěnou. Podle názoru soudu toto skutkové zjištění správního orgánu nebylo předmětem právního posouzení a nemělo na uložení pokuty ani na její výši žádný vliv, neboť pokuta byla uložena pouze za provozování uvedeného zařízení v protiprávním stavu dne 19. 9. 2000, jak uvádí žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soud dále uvedl, že v rozhodnutí prvostupňového správního orgánu i v rozhodnutí žalovaného jsou uvedeny důkazní prostředky, z nichž správní orgány při zjišťování skutkového stavu vycházely (kontrola na místě samém, svědecká výpověď M. M.). Tyto důkazy jsou dostatečným podkladem pro závěr, že žalobce provozoval dne 19. 9. 2000 technické zařízení ve stavu, který neodpovídal požadavkům bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Vzhledem k tomu, že odpovědnost žalobce za porušení povinnosti provozovat stroj a zařízení odpovídající požadavku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je, jak již soud vysvětlil, odpovědností objektivní, byla žalobci pokuta uložena právem. Soud na základě těchto důvodů dospěl k závěru, že žalobní body, které žalobce v žalobě uváděl, jsou nedůvodné, a proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen stěžovatel) včas kasační stížnost z důvodu uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítal, že v řízení nebyla náležitě právně posouzena otázka týkající se objektivní odpovědnosti zaměstnavatele tak, jak tato byla prezentována v napadeném rozhodnutí. Poukazoval na to, že již v žalobě uvedl, že v daném případě není dán jiný předpoklad vzniku odpovědnosti vyžadovaný ustanovením § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb., než porušením předpisu k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení a předpisů stanovujících pracovní podmínky. Ve smyslu logického a gramatického výkladu se tím míní porušení předpisu ze strany organizace, avšak stěžovatel má za to, že v daném případě k porušení předvídanému těmito předpisy nedošlo. Stěžovatel nesouhlasil s výkladem soudu, že by se nemohl za žádných okolností odpovědnosti zprostit a vyslovil názor, že skutečně je nutno aplikovat per analogiam ustanovení § 191 zákoníku práce, které předjímá liberační důvod z jinak objektivní odpovědnosti zaměstnavatele. V dalším odkázal stěžovatel na žalobu ze dne 10. 7. 2001. Stěžovatel dále uvedl, že pokud jde o kasační důvod specifikovaný pod ustanovením § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., má za to, že zde existují důvody nepřezkoumatelnosti rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti a že tato vada měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Principiálně jde podle stěžovatele o to, že sám soud zjistil, že účastník řízení ve svých rozhodnutích uvádí naprosto nesprávná data, kdy mělo dojít k protiprávnímu stavu, a to konkrétně datum 19. 9. 2001, a to nejméně ve dvou případech. Soud dovodil, že se jedná toliko o písařskou chybu, avšak je zřejmé, že došlo k použití tohoto nesprávného data opakovaně a s ohledem na tuto skutečnost, jelikož se jedná o datum naprosto rozhodující, je nutno vyložit tuto nesprávnost jako vadu podstatnou, mající za následek nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, tedy vadu předjímanou v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s následkem nezákonnosti rozhodnutí, jelikož soud prováděl opravy za účastníka pomocí výkladu o písařské chybě. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že z provedeného dozoru a přiložených písemností jednoznačně vyplývá, že předmětná událost nastala dne 19. 9. 2000 a k tomuto datu byly úkony zaprotokolovány. Administrativní chybu, spočívající v záměně roku, kdy namísto roku 2000 byl uveden rok 2001, Městský soud v Praze řádně odů