4 As 47/2003 — Nejvyšší správní soud

4 As 47/2003- 136 - text 4 As 47/2003 - 145 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem v Brně, Jeřábkova 5, proti žalovanému Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, se sídlem v Brně, Malinovského nám. 3, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2003, č. j. 30 Ca 97/2001 - 91, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2003, č. j. 30 Ca 97/2001 – 91, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dne 8. 2. 2001 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. OÚSŘ U 01/04451/Do, jímž odvolání žalobce ze dne 1. 12. 2000 proti rozhodnutí stavebního úřadu Úřadu městské části (dále jen „ÚMČ“) Brno – Bosonohy ze dne 31. 10. 2000, č. j. SÚ-11-V/2000/Ry, podle § 60 správního řádu jako opožděné zamítl. V odůvodnění uvedl, že dne 2. 11. 2000 byl u odvolatele učiněn pokus o doručení rozhodnutí č. j. SÚ-11-V/2000/Ry. Vzhledem k tomu, že nebyl zastižen, bylo postupováno podle § 24 odst. 2 správního řádu a písemnost byla uložena na ÚMČ Brno – Bosonohy. Podle uvedeného ustanovení nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od jejího uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení. Písemnost byla uložena 3. 11. 2000, dnem doručení tedy bylo 6. 11. 2000. V souladu s § 54 odst. 2 správního řádu, podle kterého je třeba odvolání podat ve lhůtě 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, bylo odvolání podané až 1. 12. 2000 posouzeno jako opožděné. V další části odůvodnění se pak žalovaný nad rámec své domnělé povinnosti vypořádal s jednotlivými námitkami, které žalobce uplatnil v odvolání proti rozhodnutí prvostupňového orgánu, týkajícími se vyvlastňovacího řízení, jímž bylo omezeno vlastnické právo zřízením věcného břemene k v rozhodnutí uvedeným pozemkům. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 16. 3. 2001 ke Krajskému soudu v Brně žalobu, ve které poukazuje na pokus zaměstnance správního orgánu I. stupně (ÚMČ Brno  Bosonohy) doručit mu dne 2. 12. 2000 rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 31. 10. 2000, č. j. SÚ-11-V/2000/Ry. Jelikož se v té době nezdržoval doma, byl lístkem z ÚMČ vyrozuměn, že mu nemohla být doručena písemnost a že tato písemnost bude uložena na podatelně ÚMČ města Brna, Brno – Bosonohy, Bosonožské nám. 1, kde se ji mohl vyzvednout do 15ti dnů. Dále byl druhou stranou tohoto lístku poučen, že pokud by si nevyzvedl písemnost do 15ti dnů od uložení, považuje se podle příslušných zákonných ustanovení poslední den této lhůty za den doručení. V této souvislosti dále upozornil na povinnost správního orgánu vyplývající pro něj z § 24 odst. 2 správního řádu, podle kterého nebyl-li adresát písemnosti… zastižen…doručovatel jej vhodným způsobem uvědomí, že písemnost přijde znovu doručit ve stanovený den a hodinu. Zůstane-li nový pokus o doručení bezvýsledný, doručovatel uloží písemnost na poště nebo u místního národního výboru a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Z uvedeného žalobce dovodil, že mu rozhodnutí ze dne 31. 10. 2000, č. j. SÚ11V/2000/Ry nebylo doručeno (nebyl učiněn žádný pokus písemnost znovu doručit) a žalobcovo odvolání tak nemohlo být posouzeno jako opožděně podané. V druhé části žaloby pak žalobce vznáší námitky proti právním závěrům, které žalovaný v napadeném rozhodnutí učinil v otázce věcného hodnocení rozhodnutí prvostupňového orgánu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 7. 2003, č. j. 30 Ca 97/2001 – 91, žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud vycházel z toho, že v dané věci byl podán návrh na přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Rozhodnutí stavebního úřadu ve smyslu ustanovení § 108 a násl. zákona. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „stavební zákon“), je podle názoru soudu rozhodnutím moci výkonné o právní věci, která vyplývá z občanskoprávních vztahů, neboť jde o rozhodnutí o majetkovém, vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským zákoníkem (§ 128 odst. 2 o. z.). Proti citovanému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, kdy důvodem jejího podání je tvrzená nezákonnost usnesení o odmítnutí návrhu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Ve své kasační stížnosti uvádí, že jeho žaloba primárně směřovala proti rozhodnutí žalovaného, které bylo zamítnuto jako opožděné, tedy žalobou napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnutí o vlastnickém vztahu, t. j. o soukromoprávní věci; správní orgán stěžovatelovo odvolání po věcné stránce vůbec nezkoumal. Vzhledem ke znění ustanovení § 247 odst. 2 o. s. ř. (žaloba je nepřípustná tehdy, pokud žalobcem uplatněné řádné opravné prostředky nebyly správním orgánem pro opožděnost projednány), a neexistenci judikatury, stěžovatel nevylučuje, že z pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví podle s. ř. s. nebylo vyňato přezkoumávání „procesních“ rozhodnutí, kterým správní orgán v rozporu se zákonem zamítl odvolání účastníka správního řízení pro opožděnost. Tento závěr stěžovatel dovozuje z ustanovení § 2 s. ř. s., neboť má za to, že právo na řádné projednávání odvolání správní orgánem II. stupně ve správním řízení je veřejným subjektivním právem. Stěžovatel v kasační stížnosti dále polemizuje se závěrem žalovaného týkajícím se vyvlastňovacího řízení, když uvádí, že rozhodnutí o vyvlastnění, resp. omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu není možné považovat za čisté rozhodnutí v soukromoprávní věci. Rozhodnutí o vyvlastnění má svůj důsledek v soukromoprávní oblasti, ale děje se tak ve veřejném zájmu ve prospěch tzv. veřejně prospěšné stavby, a to bez svolení a souhlasu stěžovatele. Stěžovatel se tak domnívá, že existence veřejného zájmu na omezení vlastnického práva posouvá rozhodnutí správního orgánu do oblasti práva veřejného, neboť státní orgán na základě vrchnostenského aktu a zákonem přiznané pravomoci rozhoduje o tom, co je veřejným zájmem a co nikoli. Rozhodnutí státu tak podle stěžovatele není možné charakterizovat jako rozhodnutí ve věci, která vyplývá z občanskoprávních vztahů, nýbrž toto rozhodnutí vyplývá z předpisů práva veřejného, v daném případě ze stavebního zákona. Stěžovatel konečně upozorňuje na to, že v předmětném rozhodnutí o omezení jeho vlastnického práva bylo také, byť skrytě, rozhodnuto o zřízení ochranného pásma (viz poslední odstavec str. 2 rozhodnutí správního orgánu I. stupně). Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutí o zřízení ochranného pásma je rozhodnutím veřejnoprávním a je možné ho vydat pouze v územním řízení dle § 32 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Navíc podle § 40 odst. 3 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, je určení ochranného pásma svěřeno do pravomoci vodohospodářského orgánu, který je příslušný k povolení vodohospodářského díla. Za takový orgán stěžovatel označil Okresní úřad Brno – venkov. Z uvedeného tak dovozuje, že stavební úřad ÚMČ Brno  Bosonohy rozhodnutím o zřízení ochranného pásma překročil svoji pravomoc a rozhodl ve věci, která mu ze zákona nepřísluší. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Pro potřebu srozumitelnosti následující právní argumentace Nejvyšší správní soud na tomto místě shrnuje a doplňuje ze správního a soudního spisu tolik, že rozhodnutí žalovaného, proti němuž stěžovatel brojil žalobou ke Krajskému soudu v Brně, se týkalo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Brno – Bosonohy, jako stavebního úřadu příslušného podle § 112 a § 117 stavebního zákona, vydaného dne 31. 10. 2000, pod č. j. SÚ-11-V/2000/Ry, kterým za účelem uskutečnění výstavby a provozu stavby „Brněnský oblastní vodovod“ omezil vlastnické právo stěžovatele, jako jednoho ze spolumajitelů, k části pozemků v rozhodnutí označených. (Jenom na okraj soud poznamenává, že o této věci citovaný úřad rozhodl již dříve, ale toto rozhodnutí mu bylo odvolacím orgánem vráceno k novému projednání a rozhodnutí, takže na věcné posouzení ze strany soudu nemá žádný vliv.) Na základě žaloby, v níž se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalované, neboť se nedomníval, že odvolání proti rozhodnutí prvostupňového orgánu bylo podáno opožděně, pak Krajský soud v Brně tuto žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že jde o řízení ve věci, v níž má jednat a rozhodnout soud v občanskoprávním řízení. Vycházel z toho, že rozhodnutí stavebního úřadu ve smyslu ustanovení § 108 stavebního zákona je rozhodnutím o právní věci vyplývající z občanskoprávních vztahů, neboť jde o rozhodnutí o vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským zákoníkem (§ 1