5 Afs 20/2003 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 20/2003- 45 - text  č. j. 5 Afs 20/2003 - 45 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: L. Č., s. p., se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě, Na Jízdárně 3, Ostrava, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2002, č. j. 2683/140/2002, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2003, č. j. 22 Ca 200/2002 – 24, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 29. 5. 2003, č. j. 22 Ca 200/2002 – 24 Krajský soud v Ostravě (dále krajský soud) zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2002, č. j. 2683/140/2002 pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud ve svém rozsudku vycházel z obsahu právního úkonu, tj. dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uzavřené mezi žalobcem a MVDr. L. J. dne 24. 1. 2001. Podle bodu II. dohody se její účastníci dohodli na tom, že podílové spoluvlastnictví k nemovitostem uvedeným v bodě I. dohody ke dni účinnosti dohody se ruší a v dalším textu bodu II. si dohodli konkrétní způsob rozdělení nemovitostí tak, že žalobce se stává výlučným vlastníkem pozemků p. č. 434/1 a 434/5 a MVDr. L. J. se stává výlučným vlastníkem pozemků p. č. 425/2, 425/5, 425/11, 426, 428/2, 428/3 a 461/9, všechny v katastrálním území M. nad B. Z citovaného článku dohody je zřejmý jednoznačný projev vůle účastníků dohody zrušit podílové spoluvlastnictví a nahradit je výlučným vlastnictvím k jednotlivým pozemkům, které již do té doby existovaly jako samostatné nemovitosti. Podle ust. 141 odst. 1 občanského zákoníku se spoluvlastníci mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání. Vypořádání rozdělením může být provedeno jak na základě geometrického plánu tam, kde je ho zapotřebí k rozdělení pozemků, tak podle jednotlivých stávajících parcel. Výsledek rozdělení může přesně odpovídat výměře nebo hodnotě rozdělovaných nemovitostí nebo může být podíl jednoho ze spoluvlastníků větší než podíl druhého. Lze také provést takové vypořádání, kdy jeden ze spoluvlastníků převezme všechny nemovitosti a druhý nic atd. Podle názoru krajského soudu ve všech těchto případech jde o vypořádání podílového spoluvlastnictví a nikoliv o směnu nemovitostí. Bude-li spoluvlastnictví vypořádáno tak, že spoluvlastníci převezmou do výlučného vlastnictví nemovitosti v hodnotě přesně odpovídající jejich dosavadním spoluvlastnickým podílům, nebude možno z takového vypořádání vyměřit ani daň darovací ani daň z převodu nemovitostí. Překročí-li hodnota nabytého pozemku hodnotový podíl jednoho ze spoluvlastníků, bude pro zdanění rozhodující, zda se tak stalo bezúplatně či úplatně. V prvém případě pak bude rozdíl obou hodnot s daní darovací, ve druhém případě daní z převodu nemovitostí. Krajský soud dospěl k závěru, že námitka žalobce, že v přezkoumávané věci nedošlo ke směně nemovitostí, je důvodná. Dále dospěl k závěru, že žalovaný vyšel při zdaňování z nesprávného právního názoru, když zaměnil zrušení podílového spoluvlastnictví a reálně vypořádání za směnnou smlouvu, což se ve svých důsledcích projevilo při aplikací daňového předpisu a napadené rozhodnutí bylo vydáno z rozporu s ust. § 9 odst. 1 a 3 a § 6 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb., v platném znění. Krajský soud se ztotožnil také s názorem žalobce, že nezbytnou součástí smlouvy o reálném rozdělení nemovitostí nemusel být v tomto případě geometrický plán. Nezbytnost existence geometrického plánu při reálném rozdělení nemovitostí vyplývá z ust. 5 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., v platném znění, ovšem pouze jako podmínka pro zápis nově uspořádaných vlastnických vztahů k nemovitostem do katastru v těch případech, kdy dochází k zápisu reálně oddělovaných částí nemovitostí. Taková situace v případě žalobce nenastala, neboť předmětem zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání byly pozemky nesoucí již před zrušením spoluvlastnictví samostatná parcelní čísla, z těchto pozemků nebyly nově odděleny žádné části. Krajský soud proto napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Kasační stížností napadl žalovaný rozsudek krajského soudu v celém rozsahu z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. – nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spatřuje žalovaný v tom, že krajský soud nevzal v úvahu jeho námitku o skutečném obsahu právního úkonu pro účely daňového řízení jak je stanoveno v § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. Krajský soud vycházel ve svém rozhodnutí z občanskoprávní vůle účastníků zapsaných na LV č. 249 pro k. ú. a obec M. nad B., okres P. na jedné straně a pana MVDr. L. J., jemuž rovněž svědčilo spoluvlastnické právo (jedné id. ½) k těmto nemovitostem na straně druhé, projevené v dohodě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze dne 24. 1. 2001 s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitosti ode dne 25. 1. 2001, aniž přihlédl ke skutečnosti, že předmětné lesní pozemky nebyly reálně rozděleny na základě schváleného geometrického plánu na nové parcely (nové věci) s novými parcelními čísly, nýbrž každý ze spoluvlastníků nabyl do svého výlučného vlastnictví již konkrétní určené nemovitosti (lesní pozemky s porosty), dříve geometricky a polohově určené, zobrazené v katastrální mapě a označené parcelním číslem, z níž každý je samostatnou věcí v právním slova smyslu. Z obsahu shora uvedené dohody ani nevyplývá, že by předmětné lesní pozemky byly hromadnou věcí (souborem věcí) s jediným právním režimem. Ze skutečnosti, že Česká republika s právem hospodaření pro L. Č., s. p. nabyla bezúplatně nemovitosti ve větší hodnotě, než činila hodnota jejího spoluvlastnického podílu na nich před zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví, ještě nelze dovodit, že je zde dán předmět daně darovací dle § 6 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb. o dani dědické, daně darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, naposledy ve znění zákonů č. 364/2000 Sb., 132/2000 Sb. a 340/2000 Sb. (dále jen zákon č. 357/1992 Sb.). Dle tohoto ustanovení, nabývá-li spoluvlastník při reálném rozdělení společně věci mezi spoluvlastníky bezúplatně více, než činí hodnota jeho podílu, považuje se nabytí nad tuto hodnotu za darování. Z logického a gramatického výkladu ust. § 6 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb. lze dovodit, aby byl dán předmět daně darovací (kromě toho, že jeden z účastníků nabude bezúplatně hodnotově více, než činila hodnota jeho spoluvlastnického podílu) muselo by dojít k reálnému rozdělení společné věci za předpokladu, že toto rozdělení je (technicky) možné, a to s přihlédnutím ke zvláštním předpisům a současně i účelné z hlediska využití věci (§ 142 odst. 1 občanského zákoníku), přičemž reálné rozdělení nemůže mít za následek změnu hospodářského určení či znehodnocení věci. Dělí-li se reálně pozemky, jejichž rozdělení je nutno provést na základě katastrálním úřadem schváleného geometrického plánu tak, aby takto nově vzniklé pozemky a vlastnictví k nim byly schopné zápisu do katastru nemovitosti. V konkrétním případě se však tak nestalo, a proto stěžovatel má za to, že žalobce není v konkrétní věci poplatníkem daně darovací § 5 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb. Podle ust. § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů předmětem daně z převodu nemovitostí je úplatný převod nebo přechod spoluvlastnictví k nemovitostem včetně vypořádání podílového spoluvlastnictví. Podle ust. § 9 odst. 3 citovaného daňového zákona vyměňují-li se nemovitosti, považují se jejich vzájemné převody za jeden převod. Daň se vybere z převodu té nemovitosti, z jejíhož převodu je vyšší. Každá smlouva, která směřuje k převodu vlastnického práva, je smlouvou o převodu vlastnictví, a proto má stěžovatel za to, že shora citovaná dohoda je dohodou o převodu vlastnictví, resp. o převodu spoluvlastnických podílů na nemovitostech. Ust. § 141 odst. 1 občanského zákoníku proto nic nemění na povaze tohoto převodu a pojem vzájemné vypořádání tu vyjadřuje jen relaci vzájemných vztahů spoluvlastníků jednotlivých podílů vzhledem k obecnému vlastnickému vztahu jako celku. Je-li věc v podílovém spoluvlastnictví, pak každý ze spoluvlastníků je vlastníkem nikoliv k celku, nýbrž konkrétně určenému podílu vyjadřujícímu míru jakou se jednotlivý spoluvlastník podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci (§ 137 odst. 1 občanského