6 As 60/2004 — Nejvyšší správní soud

6 A 127/2002- 28 - text 6 A 127/2002-28 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: P. – d. v., spol. s r. o., proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, Vršovická 65, 100 10 Praha 10, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2002, čj. 550/OVSS-VI/339/02-Tro takto: I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 8. 7. 2002, čj. 550/OVSS-VI/339/02-Tro, a rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 20. 3. 2002, čj. 5/OH/2141/02-Du/090, se zrušují pro vady řízení. II. Věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 20. 3. 2002, čj. 5/OH/2141/02-Du/090 byly žalobci podle § 24 odst. 1 písm. b) zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, stanoveny podmínky a lhůty pro zjednání nápravy spočívající v zajištění a předání nebezpečných odpadů s obsahem PCB k využití nebo zneškodnění oprávněné osobě ve lhůtě do dvou měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí. Žalovaný naříkaným rozhodnutím poté zamítl žalobcovo odvolání a rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil s tím, že upravil výrok tohoto rozhodnutí tak, že nápravná opatření se v souladu s § 83 odst. 9 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ukládají podle § 76 odst. 1 písm. c) tohoto zákona a lhůta pro splnění nápravného opatření č. 1 se prodlužuje do 31. 12. 2002. Žalobce brojil proti uložení nápravných opatření včasnou žalobou u Vrchního soudu v Praze; tento soud již o věci samé do konce roku 2002 nerozhodl a podle přechodných ustanovení k reformě správního soudnictví byla věc spolu s ostatními neskončenými věcmi předána Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení (§ 130 a § 132 s. ř. s.). Žalobce popírá jakýkoliv svůj vztah ke zjištěným nebezpečným odpadům s obsahem PCB. Tvrdí, že v areálu v O. se odpady nacházely již dříve, než si jej žalobce pronajal a tyto odpady do jeho vlastnictví nikdy nepřešly. Žalobce ohledně důvodů žaloby odkázal na své odvolání (ze dne 9. 4. 2002) proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a na své původní vyjádření (ze dne 6. 12. 2001), jejichž kopie k žalobě přiložil. Zejména pak - dovolávaje se rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 9. 3. 1998, čj. FŘ/925/120/98-Ro, a rozsudku Krajského obchodního soudu ze dne 21. 9. 1999, čj. 27 Cm 470/98-18 - zdůraznil, že žalovaný nepřihlédl k již vyřešené otázce právního nástupnictví po státním podniku K. d. z.; žalovaný sám tímto právním nástupcem není. V dalším brojil proti tomu, aby věc byla posuzována s odkazem na zákon o velké privatizaci, protože on sám žádný majetek v procesu privatizace nezískal. Nezákonně orgán I. stupně postupoval i v tom, že žalobci neumožnil nahlédnout do celého správního spisu vedeného v dané věci. Konečně pak žalobce namítl, že žalovaný uložil zjednání nápravy nájemci areálu namísto jeho majitelům, čímž porušil zákon o odpadech. Žalovaný naproti tomu navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Ve vyjádření - s ohledem na totožnost důvodů s důvody uváděnými v odvolání - odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K otázce právního nástupnictví po státním podniku K. d. z. navíc uvedl, že to nebylo předmětem správního řízení. Proto nezpochybňoval ani shora uvedená rozhodnutí, jichž se žalobce v této souvislosti dovolal. K žalobní námitce týkající se otázky privatizace pak žalovaný připomenul, že cílem popisu tohoto problému v odůvodnění bylo pouze ozřejmit, kdo je vlastníkem předmětných nebezpečných odpadů. Závěr, že žalobce získal jakýkoliv majetek v privatizaci, nebyl v řízení nikdy učiněn. V otázce nahlížení do spisu pak žalovaný odkázal na správní spis, z něhož jednoznačně vyplývá, že žalobci bylo umožněno do kompletního spisového materiálu nahlédnout. Nejvyšší správní soud – poté, co se seznámil s obsahem správních spisů – dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; proto je zrušil, aniž by ve věci nařizoval jednání; účastníci ostatně již dříve vyslovili souhlas s tím, aby jednání nebylo nařizováno (§ 51 s. ř. s.). O věci soud uvážil: Klíčovou námitkou žaloby bylo tvrzení, že odpady s obsahem PCB vůbec nepatří žalobci, že do areálu, který má žalobce pronajatý, byly svezeny již před tím, než k nájmu došlo; vznikly za dřívější činnosti K. d. z., jejichž právním nástupcem žalobce není a nemůže být, a že odpady žalobce ani nemohl koupit s movitými věcmi, které od pronajímatele (M. a J. P.) převzal. Tato námitka je důvodná přinejmenším potud, že se správní orgány nevypořádaly řádně s těmi důkazy, které svědčí žalobci. Ani sám žalovaný nezpochybňuje, že žalobce nenabyl vlastnictví k movitým věcem v procesu privatizace, ale kupní smlouvou z roku 1995. Nejasné tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí o tom, že „obsah těchto smluv není předmětem tohoto řízení“ nic nemění na tom, že obsah smlouvy je podkladem pro rozhodnutí a žalovaný od něj nemůže abstrahovat. Ze smlouvy vyplývá (bod I. 1.), že prodávající (M. a J. P.) o sobě prohlašují, že jsou vlastníky „podniku“, uvedeného ve specifikovaném privatizačním projektu. V bodě I. 2. je specifikován majetek předávaný žalobci podle této smlouvy; odkazuje se tu na seznam připojený k zápisu o předání majetku mezi Fondem národního majetku a pronajímateli. Že by součástí tohoto seznamu bylo také pět sudů s kompenzačními kondenzátory s obsahem PCB, netvrdí nikdo z účastníků a žalobce to popírá; žalovaný dovozuje, že závazek likvidovat tuto starou ekologickou zátěž přešel v rámci privatizace a že o něm původní nabyvatelé (M. a J. P.) věděli. Dále žalovaný dovozuje, že podle kupní smlouvy přešel veškerý privatizovaný majetek na žalobce, a tedy na něj přešel i smlouvou výslovně nezmíněný závazek likvidace ekologické zátěže. V tom ale žalovaný nemá pravdu. Žalobce podle smlouvy převzal věci podle seznamu (v němž sudy uvedeny nejsou), navíc - a to především! - s výslovným dovětkem „(věci, práva a závazky), jež slouží provozování shora uvedeného podniku“, resp. také s prohlášením prodávajících, že prodávané věci a převáděná práva „jsou způsobilé pro stanovený provoz, tedy pro dřevovýrobu“. S tímto dovětkem se žalovaný při hodnocení důkazů vůbec nevyrovnal, ačkoli z celého obsahu spisu nevyplývá, že pro činnost provozovanou žalobcem by sudy s odpadem v areálu umístěné měly jakýkoli význam (ani to ostatně nikdo netvrdí). Vůle účastníků kupní smlouvy (ať už M. a J. P. se privatizací stali nebo nestali vlastníky sudů s kondenzátory) tedy zřetelně nesměřovala k převedení tohoto odpadu nebo závazků s ním souvisejících na žalobce. Jestliže ovšem žalovaný dovodil opak, pak hodnotil provedené důkazy způsobem zcela opačným; jakou úvahou se tohoto výsledku dobral, zda vůbec a jak citované dovětky kupní smlouvy hodnotil, není ale z rozhodnutí zřejmé; důvody tu scházejí. Jeho rozhodnutí tak postrádá tyto důvody i argumentaci, která je nezbytné pro to, aby mohlo být rozhodnuto tak, jak rozhodnuto bylo. Tuto chybějící úvahu - hodnocení provedených důkazů - soud nahradit nemůže, protože jak právě vyloženo hodnotí kupní smlouvu zcela opačně, totiž v tom smyslu, že podle smlouvy sudy s odpadem na žalobce přejít nemohly, i kdyby vůbec předtím přešly na M. a J. P. Nejvyšší správní soud proto uzavřel na nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Již to samo o sobě je dostatečným důvodem pro kasaci rozhodnutí. Důvodem pro zrušení je i ostatně nejasnost a rozpor ve výroku napadeného rozhodnutí: zatímco orgán I. stupně uložil v březnu 2002 (nesprávně ještě podle zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech) nápravné opatření, které však bylo věcně srozumitelné (sub 1. předat odpady k využití nebo zneškodnění, sub 2. písemně o tom informovat), žalovaný - snad u vědomí přechodných ustanovení nového zákona č. 185/2001 Sb., platného a účinného od 1. 1. 2002 - na jedné straně rozhodnutí I. stupně potvrdil (a odvolání zamítl) ale na druhé straně v rozporu s tímto výrokem „upravil“ výrok rozhodnutí ve shodných dvou (podle jiného možného výkladu jen v prvním bodu) bodech ve stanovení klíčových povinností. Zda tato „úprava“ je nahrazením nebo naopak doplněním původního rozhodnutí, není jednoznačné. V každém případě je to změna (neboť tu bez pochyb šlo ve skutečnosti nikoli o potvrzení, ale o podstatnou změnu prvého rozhodnutí), nicméně je sporné, zda má znamenat nahrazení původních výroků novým textem (jak tomu nasvědčuje shodné číslování výroku odvolacího rozhodnutí čísly 1. a 2., dovětek v odůvodnění, že odvolací orgán „opravil formální vadu“, ačkoli odkaz na ustanovení původního zákona součástí žádného bodu původního výroku není, jakož i samotný výraz „výrok se upravuje“) a nebo doplnění původního výroku, čemuž by nasvědčovalo to, že při nahrazení pův