2 As 77/2003 — Nejvyšší správní soud

6 Ans 1/2003- 101 - text  č. j.: 6 Ans 1/2003 - 101 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem, se sídlem Masarykova 668/29, Teplice, proti žalovanému Úřadu práce v Teplicích, se sídlem Vrchlického 3175, Teplice, v řízení o žalobě proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Cad 75/2003 - 68 ze dne 28. 4. 2003, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Cad 75/2003 - 68 ze dne 28. 4. 2003 se ve výrocích označených I. a II. zrušuje. II. Věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalovaný Úřad práce v Teplicích (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Cad 75/2003 - 68 ze dne 28. 4. 2003, kterým mu bylo ve výroku I. uloženo do 1 měsíce od právní moci buď vydat ohledně ukončení evidence žalobce v seznamu uchazečů o zaměstnání v období od 19. 9. 2000 do 30. 11. 2001 správní rozhodnutí anebo osvědčit, že žalobcova evidence v onom seznamu ukončena nebyla; předtím měl stěžovatel detailně prozkoumat, zda žalobcovo postavení ve funkci statutárního orgánu obchodní společnosti založilo evidenční překážku podle § 7 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti (dále převážně jen „zákon o zaměstnanosti“). Krajský soud v Ústí nad Labem tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby stěžovatel nebyl nečinný a ve věci vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání vydal rozhodnutí, případně aby soud stěžovateli zakázal pokračovat v porušování práv žalobcových a přikázal mu obnovit stav před zásahem do jeho práv. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku, kterou spatřuje v nesprávném posouzení právních otázek Krajským soudem v Ústí nad Labem. Stěžovatel tvrdí, že mu je ukládána povinnost rozhodnout ve věci samé, aniž by tato povinnost vyplývala z právního předpisu. Krajský soud svůj závěr ani o žádný právní předpis neopřel, vycházel toliko z úvahy o spravedlnosti. Ustanovení § 7 odst. 1 zákona o zaměstnanosti nelze v daném případě aplikovat, neboť tímto ustanovením jsou pouze taxativním způsobem vymezeny podmínky, za kterých lze osobu do evidence uchazečů o zaměstnání zařadit, a nikoli ji správním rozhodnutím vyřazovat. Nelze souhlasit s názorem soudu, že stěžovatel by byl oprávněn vydávat jakákoli rozhodnutí, která mu zákon vydat nezakazuje. Dále stěžovatel napadá tu část výroku rozsudku, v níž je mu uloženo zkoumat, zda je v případě žalobce dána evidenční překážka. Stěžovatel má za to, že evidenční překážkou tu je samotná skutečnost, že žalobce byl statutárním orgánem, aniž by bylo zapotřebí zkoumat, zda za výkon této funkce pobíral odměnu. Zákon o zaměstnanosti v § 7 odst. 1 neurčuje výši finančních prostředků, které musí z výkonu práce v pracovním nebo obdobném vztahu plynout. Pokud by se jednatel odměny za práci pro společnost vzdal a vykonával tuto práci bezplatně, vznikla by na jeho straně neoprávněná výhoda. V situaci, kdy by pobíral hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání, které má sloužit k zajištění nejnutnějších životních potřeb, došlo by tím k nepřímému financování tohoto subjektu státem. Kromě toho stěžovatel nezákonnost napadeného rozsudku spatřuje v tom, že je mu ukládána povinnost vydat rozhodnutí pro zcela určité časové období, a sice od 19. 11. 2000 do 30. 11. 2001, což odporuje § 7 odst. 3 zákona o zaměstnanosti – porušuje totiž právo občana svobodně se rozhodnout, zda využije tohoto ustanovení a o zařazení do evidence opakovaně požádá nejdříve pro uplynutí doby tří měsíců či nikoli. Stěžovatel konečně rozsudek napadá i z toho důvodu, že soud rozhodoval nad rámec žalobního petitu, neboť věta za středníkem I. výrokové části by patřila až do odůvodnění, a o druhém z alternativně formulovaných petitů nerozhodl vůbec. Nad rámec těchto námitek stěžovatel uvádí, že se Krajský soud v Ústí nad Labem nevypořádal se všemi stěžovatelovými námitkami, jak je podal dne 13. 3. 2003, týkajícími se lhůty pro podání žaloby a jejích náležitostí. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil. Žalobce ve svém vyjádření důvodnost kasační stížnosti popírá. Pokud jde o výklad § 7 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, poukazuje žalobce na skutečnost, že stěžovatel účelově nerozlišuje mezi právními pojmy funkce jednatele a pracovní či obdobný poměr, veden záměrem vyřadit všechny jednatele z evidence uchazeče o zaměstnání a vyhnout se tak posuzování poměrů uchazečů o zaměstnání. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 24. 7. 2000 byl žalobce zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání. Následně založil společnost A., s. r. o., která byla do obchodního rejstříku zapsána dne 19. 9. 2000, ve které zastával od jejího vzniku (tj. od 19. 9. 2000) funkci statutárního orgánu – jednatele. Dne 15. 10. 2001 mu stěžovatel přípisem č. j. TPA - 6544/2000 - 19 oznámil, že ke dni 18. 9. 2000 bylo ukončeno žalobcovo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, a jako důvod stěžovatel uvedl: „Předložil potvrzení o činnosti“. Od tohoto okamžiku žalobce požadoval, aby ve věci jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání bylo vydáno správní rozhodnutí. Na žalobcovo odvolání ze dne 8. 11. 2001 reagovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí jako stěžovatelův nadřízený orgán tak, že žalobci dne 23. 4. 2002 sdělilo, že se v jeho případě nejednalo o sankční vyřazení z evidence podle § 7 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, a proto došlo k vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání „neformálním způsobem“. Korespondence se stěžovatelem pak pokračovala až do 22. 10. 2002, kdy žalobci oznámil, že věc považuje za ukončenou. Žalobce se dne 19. 2. 2003 obrátil na Krajský soud v Ústí nad Labem se žalobou proti nečinnosti správního orgánu a dožadoval se vydání rozsudku, jímž by bylo stěžovateli uloženo vydat ve věci žalobcova vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutí, nebo případně, posoudí-li soud věc jinak, vydání rozsudku, jímž by byl stěžovatel zavázán nepokračovat v zásazích do práv žalobcových a obnovit stav před zásahem do žalobcových práv, tj. zařadit jej do evidence uchazečů o zaměstnání. Krajský soud v Ústí nad Labem se věcně ztotožnil s argumentací žalobce a stěžovateli uložil do 1 měsíce od právní moci rozsudku buď vydat ohledně ukončení evidence žalobce v seznamu uchazečů o zaměstnání v období od 19. 9. 2000 do 30. 11. 2001 správní rozhodnutí anebo osvědčit, že žalobcova evidence v onom seznamu ukončena nebyla; předtím bylo stěžovateli ve výroku uloženo detailně prozkoumat, zda žalobcovo postavení ve funkci statutárního orgánu obchodní společnosti založilo evidenční překážku podle § 7 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Toto rozhodnutí nyní stěžovatel napadá kasační stížností. Stěžovatel v kasační stížnosti podané dne 17. 6. 2003 formálně uvádí kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Pokud jde o kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ten by mohl směřovat do takové vady řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, která by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán (tedy sám stěžovatel) v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Za takovou vadu se přitom považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Tento kasační důvod je tedy využitelný tam, kde ve správním řízení bylo vydáno rozhodnutí, jež bylo účastníkem tohoto správního řízení poté neúspěšně napadáno u krajského soudu. Již z těchto důvodů, nehledě ke skutečnosti, že uplatnění tohoto kasačního důvodu přichází v úvahu toliko tehdy, bylo-li v minulosti v příslušné věci vedeno správním orgánem správní řízení, jež bylo ukončeno vydáním rozhodnutí, je tento kasační důvod v této právní věci nevyužitelným – a stěžovatel jej, přestože na § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. formálně odkazuje, ve skutečnosti uplatnit nemůže. Pokud jde o kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ten směřuje proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů či spočívající v jiné vadě řízení před soudem. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu však stěžovatel ve své kasační stížnosti rovněž nenamítá; jako přípustně stěžovatelem uplatněný tedy zbývá kasační důvod podle § 103 o