1 Ads 6/2003 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 6/2003- 35 - text 1 Ads 6/2003-39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce Ing. V. Š., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 7. 2001, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2002, čj. 31 Ca 78/2002-10 takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2002, čj. 31 Ca 78/2002-10, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím žalované ze dne 25. 7. 2001, byla žalobci s účinností od 12. 9. 2001 podle § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zastavena výplata částečného invalidního důchodu. Důvodem byla skutečnost, že žalobcův příjem z výdělečné činnosti v předchozím kalendářním roce (rok 2000) přesahoval 80 % srovnatelného vyměřovacího základů. Proti rozhodnutí žalované žalobce podal opravný prostředek ke Krajskému soudu v Brně. Tvrdil, že v roce 2000 byl nemocen 154 dnů, jako osoba samostatně výdělečně činná dosáhl ročního příjmu ve výši 165 824 Kč. Žalovaná, která při výpočtu průměrného měsíčního příjmu zohlednila 154 dnů pobírání dávek nemocenského pojištění, sice provedla výpočet podle § 47 zákona č. 155/1995 Sb., nevzala však v úvahu § 16 téhož zákona. Podle posledně citovaného ustanovení se při výpočtu důchodu a srovnatelného základu nezohledňují u osob samostatně výdělečně činných doby pobírání dávek nemocenského pojištění, zatímco zaměstnancům se doby nemoci odpočítávají. Provedený způsob výpočtu je tak vůči osobám samostatně výdělečně činných diskriminační. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 8. 2002, čj. 31 Ca 78/2002-10, napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že dobu pobírání dávek nemocenského pojištění v trvání 154 dnů vyloučit nelze, neboť dávky nemocenského pojištění žalobci nenahrazovaly ušlý příjem. Žalobce totiž v uvedené době platil zálohy na pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a proto i v těchto měsících dosáhl vyměřovacích základů a tím i příjmů započitatelných pro důchodové pojištění. Žalovaná se proti rozsudku krajského soudu nejprve odvolala k Vrchnímu soudu v Olomouci. Jelikož věc nebyla skončena do 31. 12. 2002, bylo řízení před tímto soudem zastaveno dnem 1. 1. 2003 (§ 129 odst. 3 s. ř. s.). Účastníci tohoto řízení však mohli do 31. 1. 2003 proti rozhodnutí soudu o opravném prostředku podat kasační stížnost. Žalovaná (dále též „stěžovatelka) poté rozhodnutí krajského soudu včas kasační stížností napadla. Upozornila na znění ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 a na skutečnost, že žalobci byly v roce 2000 vypláceny nemocenské dávky po dobu 154 dnů. Stěžovatelka připustila, že nemocenské dávky žalobci nenahrazovaly ušlý příjem, trvaly však důvody pro jejich poskytování. Navrhla, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Z přehledu o příjmech v roce 2000 založeného ve správním spise vyplynulo, že žalobce vykonával samostatně výdělečnou činnost od 1. 1. 2000 od 31. 12. 2000; z toho celkem 154 kalendářních dnů pobíral nemocenské dávky nebo neměl žádné příjmy z výdělečné činnosti. Vyměřovací základ pro odvod pojistného na důchodové pojištění činil 165 827 Kč. Z dokladu o výpočtu krácení částečného invalidního důchodu pak plyne, že průměrný měsíční příjem při zohlednění vyloučených dob (154 dnů) činí 23 792 Kč, srovnatelný vyměřovací základ přitom činí 23 801 Kč. Průměrný měsíční příjem tedy převyšuje 80 % srovnatelného vyměřovacího základu o 19,96 %, čemuž odpovídá částka 4751 Kč. Nejvyšší správní soud (dále též „soud“) nejprve posuzoval, zda řízení před soudem nebylo zmatečné [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, není nepřezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] či nicotné. To nezjistil, a proto přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu a v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§ 109 odst. 3 s. ř. s.); dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Krajský soud při přezkoumání rozhodnutí žalovaného vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 250i ve spojení s § 250l o. s. ř.); tento právní s skutkový stav je rozhodný i pro Nejvyšší správní soud. Svými námitkami stěžovatelka brojí proti nesprávnému posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Základem sporu je otázka, zda v projednávaném případě lze počet kalendářních dnů rozhodných pro výpočet průměrného měsíčního příjmu snížit o dobu pobírání dávek nemocenského pojištění v trvání 154 dnů či nikoli. Podle § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 47 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. se nevyplácí částečný invalidní důchod tomu pojištěnci, jehož průměrný měsíční příjem z výdělečné činnosti přesahuje 80 % pojištěncova srovnatelného vyměřovacího základu. Průměrný měsíční příjem z výdělečné činnosti se stanoví na základě přehledu o příjmech za předchozí kalendářní rok; přehled o příjmech předkládá sám poživatel částečného invalidního důchodu. Počet kalendářních dnů rozhodných pro výpočet průměrného měsíčního příjmu se přitom snižuje o tzv. vyloučené doby (§ 47 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.). Podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. se za vyloučené doby považují mj. i doby, v nichž pojištěnec pobíral dávky nemocenského pojištění (péče) nahrazující ušlý příjem, popřípadě trvaly důvody, které jsou podmínkou pro jejich poskytování. Žalobce se jako osoba samostatně výdělečně činná dobrovolně přihlásil k účasti na nemocenském pojištění, ze kterého mu za zákonem stanovených podmínek náleží nemocenské. Tyto podmínky stanoví § 145d zákona č. 100/1988 Sb.; je-li osoba samostatně výdělečně činná podle § 2 vyhlášky MPSV č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné zdravotní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, uznána dočasně neschopnou své dosavadní samostatné výdělečné činnosti, náleží jí nemocenské, jestliže nevykonává osobně po dobu pracovní neschopnosti samostatnou výdělečnou činnost, bylo zaplaceno pojistné za dobu účasti na nemocenském pojištění a účast na nemocenském pojištění osoby samostatně výdělečně činné trvala alespoň po dobu tří měsíců bezprostředně předcházejících dni vzniku pracovní neschopnosti. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Smyslem dávky nemocenského je finančně zabezpečit jinak ekonomicky činné subjekty v případě nemoci nebo úrazu. Tyto sociální události mají totiž zpravidla za následek ztrátu pracovní schopnosti, znemožňují vykonávat dosavadní výdělečnou činnost (zaměstnání, podnikání…) a způsobují ekonomickou újmu (ztrátu výdělku). Tuto újmu však sociální zabezpečení vyrovnává jen zčásti; je tomu tak jak u zaměstnanců, tak i osob samostatně výdělečně činných. Výše dávky nemocenského je totiž omezena určitou hranicí a výši pojistného, resp. výši příjmu odpovídá jen do určité hranice (§ 17 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, § 145a odst. 4 zákona č. 100/1988 Sb.). Dávky nemocenského pojištění nemají tedy ušlý příjem nahrazovat zcela, ale jen v míře nezbytné tomu, aby se zabránilo vzniku negativních sociálních dopadů na osoby, které se bez vlastního zapříčinění dostaly do stavu pracovní neschopnosti. V tomto smyslu je třeba rozumět i spornému ustanovení § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., které hovoří o pobírání dávek nemocenského pojištění (péče) nahrazující ušlý příjem. Sousloví „nahrazující ušlý příjem“ zde toliko charakterizuje dávky nemocenského pojištění jako takové, které, jak bylo shora vysvětleno, v určitém rozsahu vždy nahrazují ušlý příjem; je to jejich podstatou a smyslem. Krajský soud tuto skutečnost ale osamostatnil a tvrdí, že k vyloučení doby nepostačí, že žalobce pobíral dávky nemocenského pojištění, ale je navíc třeba, aby mu tyto dávky nahrazovaly ušlý příjem. Krajský soud tímto výkladem pro vyloučení doby z období rozhodného pro určení průměrného měsíčního příjmu nesprávně konstruoval další podmínku. Ústavní soud přitom v nálezu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 376/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 20, nález č. 187, rozhodl že „v případě předpisů sociálního zabezpečení, resp. důchodového pojištění není možné použít rozšiřující výklad právních předpisů. Nárok na dávku důchodového pojištění (v nálezu: nároku na přiznání vdovského důchodu) je možné přiznat jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Rozšiřující výklad podmínek vzniku nároku by byl v rozporu se zájmy ostatních pojištěnců:“ V projednávaném případě se krajský soud přijal i rozšiřující výklad; podmínka, kterou svým výkladem vytvořil, má ve svých důsledcích podstatný vliv na výpočet průměrného měsíčního příjmu u osob samostatně výdělečně činných. V