2 Aps 1/2005 — Nejvyšší správní soud

2 Aps 1/2005- 65 - text č. j. 2 Aps 1/2005 - 74 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: P. P., zastoupeného Mgr. Alenou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 633/49, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Úřad Městské části Praha 16, se sídlem Václava Balého 23, 153 00 Praha 5 - Radotín, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004, č. j. 11 Ca 5/2004 - 24, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem byla jednak odmítnuta jeho žaloba v části, v níž se stěžovatel domáhal vyslovení nezákonnosti výzvy žalovaného ze dne 17. 12. 2003, č. j. 12623/03/OOS/CD - 23, obsahující příkaz, aby žalobce neprodleně odevzdal cestovní pas číslo 1492937, platný do 10. 5. 2005, a cestovní pas číslo 10137807, platný do 1. 8. 2005. Dále byla uvedeným rozsudkem zamítnuta jeho žaloba v části, v níž se stěžovatel domáhal, aby soud žalovanému zakázal, aby tímto způsobem pokračoval v porušování základního práva žalobce na svobodné opuštění území České republiky a základního práva žalobce na ochranu soukromého a rodinného života, a dále aby soud žalovanému zakázal zadržet cestovní pasy žalobce a stěžovateli přikazovat nebo jinak jej donucovat neprodleně odevzdat cestovní pas číslo 1492937, platný do 10. 5. 2005, a cestovní pas číslo 10137807, platný do 1. 8. 2005. Městský soud v Praze svůj rozsudek v části, v níž žalobu odmítl, odůvodnil tím, že žaloba o vyslovení nezákonnosti určitého úkonu správního orgánu je nepřípustná podle § 85 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť zákon nedává soudu ve správním soudnictví pravomoc vyslovovat nezákonnost úkonu správního orgánu, a to ani v případě, že by se jednalo o úkon v podobě nezákonného zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. V části, v níž žalobu stěžovatele zamítl, Městský soud v Praze své rozhodnutí zdůvodnil tím, že stěžovatelem napadenou výzvou není tento přímo zkrácen ve svých právech, neboť se ve své podstatě jedná nikoli o aktivní zásah správního orgánu směřující k odnětí cestovních pasů stěžovatele, nýbrž o výzvu k jejich dobrovolnému odevzdání, která se práv stěžovatele nijak bezprostředně nedotýká, neboť na stěžovatelových právech se tím nic přímo nemění. Ve své kasační stížnosti odkázal stěžovatel na ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. V první řadě rozsudku Městského soudu v Praze a řízení, jež předcházelo jeho vydání, vytkl zmatečnost, když soud teprve po upřesnění stěžovatelem pochopil, že předmětem žaloby stěžovatele je úkon správního orgánu podle § 82 s. ř. s. Dále stěžovatel uvedl, že výzvou žalovaného, obsahující příkaz k neprodlenému odevzdání cestovních pasů, byl podle svého názoru přímo zkrácen na svých základních právech a svobodách zaručených článkem 14 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele je nesprávný právní názor Městského soudu v Praze, pokud žalobu na vyslovení nezákonnosti výzvy k odevzdání cestovních pasů odmítl s poukazem na § 85 s. ř. s., neboť podle tohoto ustanovení je žaloba nepřípustná jen tehdy, domáhá-li se žalobce pouze (tj. výlučně) vyslovení nezákonnosti - stěžovatel se však vedle tohoto domáhal i zákazu pokračovat v zásahu a zákazu zadržet cestovní pasy. Stěžovatel dále nesouhlasil s názorem Městského soudu v Praze, že stěžovatel není napadenou výzvou přímo zkrácen ve svých právech, neboť se ve své podstatě jedná nikoli o aktivní zásah správního orgánu směřující k odnětí cestovních pasů stěžovatele, nýbrž o výzvu k jejich dobrovolnému odevzdání, která se práv stěžovatele nijak bezprostředně nedotýká. Poukázal na to, že mu při nesplnění výzvy může být uložena pokuta podle § 45 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. ř.“), případně může být postižen pro přestupek podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), a že mu mohou být jeho cestovní pasy zadrženy podle § 24 odst. 2 zákona č. 329/1999 Sb., cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o cestovních dokladech), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cestovních dokladech“). Poukázal dále na to, že výzva k odevzdání cestovních pasů se dostává do rozporu s čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, sjednané v Římě dne 4. listopadu 1950 (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva o lidských právech“). Dále stěžovatel uvedl, že výzva k odevzdání cestovních pasů bezprostředně zasáhla jeho práva, neboť směřuje k následku spočívajícímu v omezení svobody pohybu a pobytu, a proto je oprávněn domáhat se soudní ochrany bez toho, aby vyčkával, až bude tento příkaz vykonán; opačný postup by nebylo možno považovat za efektivní ochranu práv ve smyslu čl. 13 Úmluvy o lidských právech. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dragan Napijalo proti Chorvatsku, v němž bylo vysloveno, že neposkytne-li soud předběžnou ochranu osobě, které úřady bezdůvodně zadržují cestovní pas, ohrožuje takový postup Úmluvou o lidských právech zaručenou svobodu pohybu. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost. Uvedl, že podle jeho názoru na základě podnětu oprávněného subjektu (soudního exekutora, jehož úkony jsou úkony soudu podle § 28 věty druhé a § 52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů) a za splnění dalších zákonem stanovených podmínek zahájil řízení o odnětí cestovních dokladů žalobce. Podle svých slov není žalovaný oprávněn posuzovat správnost postupu soudu (resp. soudního exekutora), navrhuje-li tento odnětí pasu, nýbrž pouze zjistit, zda jsou splněny zákonné podmínky pro odnětí cestovního pasu. Ústavnost zákonné úpravy, umožňující odejmout cestovní pas v řízení zahájeném správním orgánem na základě podnětu soudu, není správní orgán oprávněn zkoumat. V dalším pak žalovaný odkázal na obsah správního spisu. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Rozsahem a důvody podané kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. V první řadě nutno konstatovat, že zjevně a již na první pohled není dán důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Rozhodnutí Městského soudu v Praze je plně srozumitelné, je z něho patrné, o čem a jak bylo rozhodnuto, a důvody rozhodnutí jsou v něm uvedeny způsobem nenechávajícím jakýchkoli pochyb o jejich logické nerozpornosti. Řízení před soudem nebylo stiženo žádnou vadou - skutečnost, že zpočátku neměl soud zcela jasno o tom, čeho se žalobce domáhá, a měl za to, že se může jednat o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, nelze za vadu řízení považovat, pokud soud k vyjasnění této otázky použil zákonem stanovených procesních nástrojů (usnesení-výzvy podle § 37 odst. 1 a 5 s. ř. s.) a pokud v součinnosti se stěžovatelem tyto nejasnosti odstranil. Z výroku rozsudku Městského soudu v Praze i z jeho odůvodnění je jednoznačně patrné, že bylo rozhodnuto přesně o tom, co učinil předmětem řízení stěžovatel podáním žaloby. Není dán ani důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. - rozsudek Městského soudu v Praze není nezákonný v té jeho části, v níž bylo rozhodnuto o odmítnutí žaloby. Podkladem pro toto rozhodnutí byl závěr soudu, že ustanovení § 85 s. ř. s. vylučuje přípustnost žaloby domáhající se pouze určení, že „zásah“ ve smyslu § 82 s. ř. s. je nezákonný. Stěžovatel dovozuje, že nepřípustnost žaloby požadující vyslovení nezákonnosti „zásahu“ ve smyslu § 82 s. ř. s. je dána pouze v případě, že se žalobce domáhá toliko (tj. výlučně) vyslovení nezákonnosti, že však není dána, domáhá-li se vedle toho ještě něčeho dalšího, např. zákazu pokračovat v nezákonném zásahu. Uvedený výklad stěžovatele je však nesprávný. Řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (§ 82 až 87 s. ř. s.) je postaveno na koncepci ochrany před „zásahem“ (zásahem, pokynem nebo donucením), který trvá, jehož důsledky trvají nebo u něhož hrozí opakování (viz § 82 in fine s. ř. s.). Z uvedeného vyplývá, že jde o ochranu před zásahem, který bezprostředně a přímo trvá nebo hrozí a kterému je nutno v případě,