4 Ads 46/2003 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 46/2003- 87 - text č. j. 4 Ads 46/2003 - 87 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce M. K., zast. JUDr. Janem Konečným, advokátem se sídlem Oldřichova 273/13, 128 00 Praha 2, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 – Smíchov, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2003, č. j. 42 Ca 293/2001 - 55, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Zástupci stěžovatele, JUDr. Janu Konečnému, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 650 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním soudem do 30-ti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 8. 6. 2000 č. x žalovaný správní orgán zamítl žádost žalobce o přiznání plného invalidního důchodu, neboť žalobce nesplnil podmínky § 40 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), když se stal plně invalidním od 5. 2. 2001, přičemž z potřebné doby 5 roků pojištění získal v rozhodném období od 5. 2. 1991 do 4. 2. 2001 pouze 146 dní pojištění. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu podal žalobce opravný prostředek podle tehdy platné hlavy třetí části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v tehdy platném znění. Měl za to, že se invalidním stal dříve, než kdy k tomu došlo podle žalovaného, a poukázal na to, že podle zprávy z jeho hospitalizace v nemocnici v B. ze dne 30. 3. 2000 stav jeho páteře již odpovídal podle rentgenového snímku plné invaliditě. Dále poukázal ohledně doby pojištění na to, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v roce 1990 jej Úřad práce odmítl zaevidovat jako uchazeče o zaměstnání s tím, že nemá odpracován 1 rok zaměstnání. Dále uvedl, že poté, co bude opětovně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, zůstane v bludném kruhu nemožnosti opatřit si potřebné prostředky na živobytí z důvodu zdravotního stavu neumožňujícího mu pracovat, takže by bez invalidního důchodu zůstal zcela bez prostředků. Krajský soud v důsledku nové úpravy správního soudnictví zavedené zákonem č. 150/2002 Sb., soudním řádem správním (dále jen „s. ř. s.“), opravný prostředek projednal jako žalobu podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., neboť do účinnosti s. ř. s. o něm nebylo rozhodnuto (§ 129 odst. 2 s. ř. s.). Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaný správní orgán ve věci rozhodl správně. U žalobce bylo na základě posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky, který krajský soud nechal pořídit, zjištěno, že v době rozhodování žalovaného o zamítnutí žádosti žalobce o invalidní důchod byl žalobce plně invalidní podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, přičemž šlo pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu o nejméně 66%. Plná invalidita vznikla nejdříve dnem 6. 12. 2000. V desetileté rozhodné době (6. 12. 1990 až 5. 12. 2000) získal žalobce podle krajského soudu pouze 146 dní pojištění, přičemž klíčovou okolností zde bylo, že žalobce v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, který vykonával v různých věznicích, nepracoval. Z důvodu nezískání potřebné doby pojištění, tj. nesplnění jedné z nutných podmínek nároku na plný invalidní důchod, proto podle krajského soudu žalovaný správně rozhodl o zamítnutí žádosti o tento důchod. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. Uvedl v ní, že nebyla správně zjištěna potřebná doba pojištění, neboť nebylo vinou žalobce, že ve výkonu trestu odnětí svobody nepracoval. Uvedl, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v roce 1990 byl léčen MUDr. K., která mu ordinovala mezokain a rohypnol k potlačení bolesti a k jejímu zaspání, a že mu tato lékařka místo neschopenky vystavovala potvrzení pro sociální péči. Po dobu výkonu trestu byl podle svého tvrzení v letech 1996 - 1999 a 1999 - 2001 evidován na úřadu práce. Uvedl rovněž, že je podivné, že zatímco delší dobu před zimou roků 2000/2001 mu podle posudku posudkové komise prakticky nic nebylo, při hospitalizaci 11. 1. 2001 mu znenadání byl zjištěn těžký kořenový syndrom C 6/7 s motorickým a senzitivním postižením a doporučeno urychlené operační řešení, které bylo realizováno 5. 2. 2001. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že k negativní změně jeho zdravotního stavu muselo dojít již delší dobu před zimou 2000/2001; podle svého přesvědčení je plně invalidní je již od roku 1994, neboť podle posudku primáře MUDr. P. z vazební věznice Brno bylo jeho onemocnění krční páteře nemocí, kterou žalobce trpí již mnoho let. Poukázal též na to, že jednání Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky mu nebylo umožněno se zúčastnit. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Důvody kasační stížnosti je podle jejího obsahu nutno podřadit pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel má za to, že skutková podstata, z níž vyšel správní orgán v napadeném rozhodnutí, nemá oporu ve spisech, jelikož správní orgán nesprávně posoudil zdravotní stav stěžovatele, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, což však neučinil [uplatněný důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Rovněž má za to, že neumožnění účasti na jednání Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky je vadou řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [uplatněný důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Dále má za to, že soud nesprávně posoudil právní otázku, jestliže dospěl k závěru, že stěžovatel nezískal potřebnou dobu pojištění [uplatněný důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Po přezkoumání napadeného soudního rozhodnutí Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 27. 3. 2002 vyplývá, že stěžovatel byl v letech 1993 až 2001, nejvíce pak v letech 1998 až 2001, opakovaně vyšetřován kvůli bolestem páteře a s tím souvisejícím komplikacím. V listopadu a prosinci 2000 byl stěžovatel vyšetřován s doporučením, aby podstoupil operační řešení, ovšem s tím, že toto není akutní. V lednu a únoru 2001 byl hospitalizován a operován, neboť začátkem ledna 2001 došlo náhle ke vzniku spatické paraparézy, následně při hospitalizaci (kterou stěžovatel nejdříve odmítl) byl zjištěn těžký kořenový syndrom C 6/7 s motorickým a senzitivním postižením a doporučeno urychlené operační řešení. V posudku je velmi podrobně vyloženo, proč podle posudkové komise nutno za datum vzniku plné invalidity stěžovatele považovat nejdříve 6. 12. 2000 – je tomu proto, že právě v průběhu přelomu roku 2000 a 2001 postupné stále se zhoršující degenerativní změny obratlových těl (osteofyty – kostěné nárůstky) dosáhly takové míry a intenzity, že nárůst těchto degenerativních změn v dolním úseku krční páteře způsobil útlak nervových struktur a funkční nález byl trvale nepříznivý; procentní pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl od této doby hodnocen podle kapitoly XV., oddílu F, položky 2., písm. e) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. v tehdy platném znění, kde je rozpětí stanoveno od 60 – 80 %. Naopak za období před 6. 12. 2000 (tedy v roce 2000) bylo podle posudkové komise možno procentní pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti sice hodnotit podle kapitoly XV., oddílu F, položky 2., ale písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., a to pouze ve výši 25%, resp. ještě předtím pak podle kapitoly XV., oddílu F, položky 3., písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. ve výši 15%. Jinak řečeno – není pochyb, že zdravotní stav stěžovatele se v průběhu 90. let 20. století postupně zhoršoval a jeho onemocnění páteře se stávalo stále závažnějším; není ani pochyb, že stěžovatel subjektivně pociťoval svůj zdravotní stav jako špatný a že pociťoval bolesti. Ovšem takové intenzity, aby bylo možno hovořit o stavu plné invalidity, tedy o poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti o nejméně 66% [§ 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb.], dosáhl zdravotní stav stěžovatele teprve nejdříve dne 6. 12. 2000. Samotná skutečnost, že se stěžovatel dlouhodobě léčil, ještě neznamená, že v této době byl plně invalidní. Pokud tedy posudková komise stanovila toto datum jako datum vzniku plné invalidity, postupovala správně