4 Afs 8/2003 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 8/2003- 68 - text č. j. 4 Afs 8/2003 - 68 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: F. a. s., zast. JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, Horova 17, Hradec Králové, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2003, č. j. 31 Ca 31/2002 – 27, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 8. 2. 2002, č. j. 4347/120/2001, zamítlo Finanční ředitelství v Hradci Králové odvolání žalobce podané proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2001, č. j. 45187/01/228912/1985, o dodatečném vyměření daně z příjmů právnických osob za rok 1998 ve výši 1 067 150 Kč podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, která byla vedena u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 31 Ca 31/2002. Rozhodnutím ze dne 8. 2. 2002, č. j. 4348/120/2001, zamítlo Finanční ředitelství v Hradci Králové odvolání žalobce podané proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2001, č. j. 45052/01/228912/1985, o dodatečném vyměření daně z příjmů právnických osob za rok 1997 ve výši 1 657 890 Kč podle zákona č. 337/1992 Sb. a zákona č. 586/1992 Sb. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, která byla vedena u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 31 Ca 32/2002. V podaných žalobách žalobce namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného výše označených. Nesouhlasil s tvrzením, že smlouva ze dne 10. 1. 1997, kterou uzavřel se společností F. G. L., o spolupráci v obchodní činnosti, je v čl. VII. simulovaným právním úkonem, který zastírá skutečný stav za účelem snížení daňové povinnosti. Žalovaný podle názoru žalobce dospěl k nesprávnému závěru, že k převodu ochranné známky dochází až jeho zápisem do rejstříku, vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví, přitom nesprávně vyložil význam registrace. Zdůraznil, že registrace jakéhokoliv zápisu způsobilého označení je vázána na vznik práva k užívání chranitelného označení. Ochranná známka podle názoru žalobce nevzniká registrací, tedy zápisem, stejně jako zápisem nevznikají práva k užívání ochranné známky. Zápisem pouze vznikají účinky předpokládané zákonem, a to jsou účinky spojené s ochranou práva užívat chranitelné označení a bránit se proti zásahům do tohoto práva. Proto také převod nebo přechod ochranné známky není převodem věci v právním slova smyslu, ale převodem nebo přechodem práva. Tento převod je spojen s právním úkonem nebo s právní skutečností, jejichž účinky nastávají bezprostředně, jakmile se takový úkon stane, nebo taková skutečnost nastane. Účinky, s nimiž je spojen zápis označení jako ochranné známky však nastanou k okolí až v okamžiku, kdy je toto okolí může odpovídajícím způsobem vnímat. Žalobce zastával názor, že v daném případě s každou změnou formy nebo firmy společnosti fakticky přešla práva na společnost v nové formě i s novou firmou, a to tím spíše, jestliže se jednalo o jeden a týž subjekt. Přeměna společnosti není zánikem jedné a vznikem nové společnosti. Změna družstva na společnost s ručením omezeným a posléze na akciovou společnost, byly právní skutečnosti, s nimiž došlo také k přechodu práv k ochranné známce FOMEI vždy na novou společnost a zápis v registraci známky na tom nic nemohl změnit. Dále žalobce uvedl, že založením zahraniční společnosti a přenesením práv k užívání označení „F.“ dosáhl majitel lepšího postavení na zahraničních trzích, a to mu později začalo přinášet i výhody ekonomické. Provedením vkladu do základního kapitálu převodem ochranné známky dosáhl majitel známky možnost proniknout s použitím nikoliv neznámého označení na zahraniční trhy svou dceřinnou společností, která mohla kapitálově snáze vstoupit do obchodní spolupráce se zahraničními výrobci. To přineslo významné množstevní a cenové výhody, které se promítly do snížení dodavatelských cen. Aby označení „F.“ neztratilo svou příznačnost na českém trhu, muselo být využíváno i zde, a to i proto, aby zde neztratilo svou chranitelnost jako ochranná známka. Vytvořil se tedy stav, při němž zahraniční subjekt podstatně větším objemem obchodů se zahraničními partnery dosáhl cenových výhod, a tyto výhody přenášel na žalobce pro trh na území České republiky. Za ty pak pochopitelně požadoval placení náhrad, protože tím dovolil užívat část práv, která mu k užívání tohoto označení svědčila. Žalobce se neztotožnil s názorem žalovaného, že nebyla prokázána vazba mezi nákladem za komerční využití označení „F.“ a cenou dováženého zboží. Přitom hlavní výhodu při odběru zboží označeného značkou F. je velmi příznivá cena, které je dosahováno díky množstevním slevám vzhledem k obratům společnosti F. G. L. za takto označené zboží. K argumentaci žalovaného, že s. r. o. F.– P. neplatila žádné platby za užívání označení, žalobce uvedl, že tato společnost neplatila nikdy žádné platby za označení, a to ani v době, kdy ochranná známka byla ve vlastnictví tuzemských subjektů. Nejedná se tedy o nějakou novou skutečnost, která by měla vazbu na F. G. L. Žalobce při prodeji zboží jednotlivým prodejcům vycházel ze své obchodní politiky, jejímž smyslem bylo prodat co nejvíce zboží s označením „F.“. Podle výše odběru tak poskytoval či neposkytoval jednotlivým prodejcům cenová zvýhodnění. Do ceny zboží tak byly promítnuty veškeré přímé a režijní náklady tak, aby sjednaná cena za prodej zboží zaručovala dostatečnou marži. V tomto případě byla do ceny zboží promítnuta i platba za komerční i jiné využití označení „F.“, a za možnost prodávat takto označené zboží. Při faktickém odpojení společnosti F. – P. od žalobce však majitel ochranné známky dosáhl toho, aby takto odpojená společnost změnila název. Žalobce dále žalovanému vytkl, že se vůbec nezabýval otázkou, z jakého důvodu společnost dokázala nakupovat zboží za ceny, které jsou v souhrnu všech dalších nákladů významně nižší, než je tomu u obdobných tuzemských dovozců. Finanční orgány pouze konstatovaly, že ke zlevnění došlo, ale že uzavřená smlouva je formálním aktem za účelem snížení daně. Neakceptovaly tedy cenovou nabídku dvou hlavních dodavatelů – společnosti F. G. L., kteří uvedli, v jakých cenách by tento sortiment nabídli přímo žalobci v případě, že by odebíral pouze množství, které je schopen sám prodat. Žalobce považoval za zřejmé, že dosahuje významně nízké ceny pouze díky tomu, že F. G. L. na něho převádí cenové výhody, které získal díky významným obratům, neboť prodává své zboží s označením „F.“ především a zejména mimo území naší republiky. Dovodil, že od roku 1997 začal dovážet zboží od své dceřinné společnosti za významně nižší ceny, čímž ušetřil v daňových nákladech v průběhu dvou let více než 12 milionů korun. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 31 Ca 31/2002 – 27 ze dne 31. 3. 2003 pod bodem I. výroku spojil ke společnému projednání věci vedené pod sp. zn. 31 Ca 31/2002 a 31 Ca 32/2002 s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 31 Ca 31/2002. Pod bodem II. výroku rozhodl tak, že se žaloby zamítají, a pod bodem III. výroku uvedl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel ze skutečností zjištěných z odůvodnění napadených rozhodnutí a z vyjádření žalovaného. Konstatoval, že přezkoumal napadená rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce ani žalovaný na výzvu podle zmíněného ustanovení nereagovali, ač byli na následky nečinnosti upozorněni. K věci dále uvedl, že žalobce nezpochybnil skutková zjištění žalovaného, konstatovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně právního nástupnictví. Podle názoru soudu bylo tedy nesporné, že žalobce se stal právním nástupcem společnosti F., s. r. o., která je právním nástupcem společnosti F. družstvo. Žalobce založil stoprocentní dceřinnou společnost F. G. L. na území Kyperské republiky, do jejíhož základního jmění vložil ke dni podpisu smlouvy, tedy ke dni 22. 10. 1996 ochrannou známku F. Krajský soud hodnotil tyto úkony z pohledu ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění platném k tomuto datu s následujícím závěrem: Dané ustanovení umožňuje majiteli převést ochrannou známku písemnou smlouvou na jinou fyzickou nebo právnickou osobu, jestliže výrobky či služby, pro které je zapsána, jsou k datu uzavření smlouvy o převodu předmětem jejího podnikání. Taková smlouva pak nabývá účinnosti zápisem do Rejstříku ochranných známek, o tento zápis je povinen požádat Úřad průmyslového vlastnictví (dále též jen „Úřad“)nabyvatel ochranné známky. Je tedy