4 As 31/2004 — Nejvyšší správní soud

4 As 31/2004- 53 - text č. j. 4 As 31/2004 - 53 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce S. V., zast. JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Sedláčkova 28, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem v Plzni, Škroupova 18, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2004, č. j. 30 Ca 33/2003 – 29, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2004, č. j. 30 Ca 33/2003 – 29 s e z r u š u j e ; současně se rozhoduje tak, že žaloba podaná proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2003, č. j. ŽP/194/03 s e o d m í t á . II. Na nákladech řízení před Krajským soudem v Plzni j e žalobce p o v i n e n nahradit žalovanému částku 4150 Kč do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet vedený u R a. s., č. ú. X. III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 14. 1. 2003, č. j. ŽP/194/03, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně ze dne 21. 11. 2002, č. j. ŽP/7477/02-Ku, jímž správní orgán I. stupně rozhodl podle § 79 odst. 1 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, v platném znění, a podle § 8 odst. 1 a § 10 zákona č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech, v řízení o pochybnostech, zda se movitá věc považuje za odpad, tak, že osobní automobily VW Golf, rok výroby 1988, č. karoserie WVWZZZ1GZKW221173 a VW Golf, rok výroby 1989, č. karoserie WVWZZZ1GZKW476912, se považují za odpad ve smyslu ustanovení § 3 zákona o odpadech. Včas podanou žalobou se žalobce S. V. domáhal zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci tomuto orgánu k novému jednání a rozhodnutí. Vyslovil přesvědčení, že rozhodnutím žalovaného byl poškozen na svých právech, neboť předmětné automobily nejsou odpadem, ale jsou schopny uvedení do provozu formou přestavby, jak na to pamatuje ustanovení § 74 a násl. zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, v platném znění. Upozornil, že Magistrát města Plzně, odbor životního prostředí, vycházel z oznámení Celního úřadu Plzeň II., resp. z jeho žádosti, ze dne 22. 5. 2002, přičemž celní úřad pravděpodobně vycházel z předpokladu, že již došlo ke zpřísnění podmínek dovozu ojetých automobilů do České republiky. O tomto zpřísnění předpisů se uvažovalo již od počátku roku 2002, ale zůstalo prakticky na libovůli jednotlivých celních úřadů, která ojetá vozidla do provozu propustí a to bez ohledu na stáří vozidla, resp. možnost jejich přestavby. Ministerstvo životního prostředí vypracovalo metodický pokyn pro sjednocení postupu při posuzování autovraků či poškozených vozidel dovážených do republiky, avšak ten nebyl ministrem do doby podání žaloby podepsán a tak opět zůstalo na rozhodování celních úřadů, která vozidla do provozu propustí a která bude případně považovat za odpad. Předmětná vozidla byla schopna přestavby a pokud bylo rozhodnuto jinak, neodpovídá rozhodnutí zavedené praxi a pravidlům používaným příslušnými celními úřady ve srovnatelných případech. Hranice stáří dovážených automobilů, tj. osm let od uvedení do provozu, není totiž dostatečným kritériem a běžně se dosud automobily starší osmi let do republiky dováží. Podle žalobce bylo na daný případ chybně a bezdůvodně použito ustanovení zákona o odpadech. Magistrát města Plzně ve svém písemném vyjádření ze dne 5. 6. 2003 navrhoval zamítnutí žaloby s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 zákona o odpadech, podle něhož je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl zbavit (nebo povinnost) a přísluší do některé ze skupin odpadů. Též poukázal na § 3 odst. 3 téhož zákona, podle něhož, pokud vlastník movité věci v řízení podle § 78 odst. 2 písm. h) [předtím § 79 odst. 1 písm. a)] uvedeného zákona neprokáže u věci, jejíž původní účelové určení odpadlo nebo zaniklo, opak, předpokládá se úmysl vlastníka věci se zbavit. Žalobce ve správním řízení opak neprokázal, a proto byly předmětné automobily prohlášeny za odpad. Nesplňovaly totiž podmínky pro schválení technické způsobilosti podle zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, neboť od první registrace každého z dovážených vozidel uběhlo více než osm let a z kopií technických průkazů vyplynulo, že předmětným vozidlům nebyla udělena osvědčení o homologaci typu ES. Účelové určení automobilů tudíž zaniklo. Žalovaný dále uvedl, že při žalobcem tvrzené přestavbě bude provedena změna nebo úprava podstatných částí mechanismu nebo konstrukce, což předpokládá použít materiálů či náhradních dílů z jiného automobilu. Jestliže se pro tento účel doveze či opatří jiný celý automobil, jak to je v tomto případě, je patrné, že pro přestavbu na území ČR provozovaného vozidla nelze využít celý dovezený automobil. Musí zbýt části automobilu, které dále nepůjdou využít a stanou se nepochybně odpadem. Proto je třeba považovat oba automobily za odpad. Žalovaný současně zdůraznil, že celé správní řízení bylo vedeno pro potřeby řízení celního a bylo zde rozhodováno jen o předběžné otázce a soud by měl tudíž zvážit použití ustanovení § 70 soudního řádu správního. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni vyslovil, že rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 14. 1. 2003, č. j. ŽP/194/03 a rozhodnutí Magistrátu města Plzně ze dne 21. 11. 2002, č. j. ŽP/7477/02-Ku, jsou nicotná. Věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně mu uložil, že je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 4150 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Julie Šindelářové. Rozhodl takto podle ustanovení § 76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.), když nabyl přesvědčení, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost. Připomněl, že okruh vad, jež způsobují nicotnost rozhodnutí (nutnost na rozhodnutí hledět tak, jako by vůbec nebylo vydáno), není zakotven v platném českém právu a vymezuje se tudíž výkladem. Právní praxe a teorie se přitom shodují v tom, že jedním z důvodů nulity správního aktu je tzv. absolutní omyl v osobě adresáta, spočívající v tom, že správní akt je adresován něčemu, co není osobou v právním slova smyslu a není způsobilé mít práva a povinnosti. Krajský soud shledal, že napadené rozhodnutí je nicotné právě z důvodu této vady. Uvedl v této souvislosti, že rozhodování v pochybnostech, zda se určitá movitá věc považuje za odpad, je zahajováno na návrh vlastníka této movité věci nebo na návrh správního úřadu, který provádí řízení, v němž se tato otázka vyskytla [§ 79 odst. 1 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2002]. Na toto řízení se vztahuje správní řád (§ 82 zákona č. 185/2001 Sb.). V dané věci bylo řízení zahájeno na základě žádosti Celního úřadu Plzeň II. a vzdor poněkud zavádějící formulaci „Návrh správního úřadu“ byla žádost Celního úřadu Plzeň II. pouhou iniciativou, po níž následovalo zahájení řízení z vlastního podnětu správního orgánu – Magistrátu města Plzně podle § 18 zákona č. 71/1967 Sb. (správního řádu). Magistrát města Plzně oznámil žalobci zahájení řízení a umožnil mu vyjádřit se k věci. Okruh účastníků řízení vyplývá přitom z ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu. Účastníkem řízení byl pouze žalobce, jehož vlastnické právo k posuzované movité věci mohlo být vydaným rozhodnutím dotčeno. Podle Krajského soudu v Plzni tudíž správní orgán I. stupně správně jednal pouze se žalobcem jako účastníkem řízení. Pochybení se však dopustil teprve při vydání rozhodnutí, v němž za jeho adresáta označil Celní úřad Plzeň II. Přestože rozhodnutí doručil i žalobci, nebyla tím zhojena vada správního aktu v označení účastníka řízení. Celní úřad Plzeň II. není osobou v právním slova smyslu a nemá způsobilost k právům a povinnostem. Nemohl tudíž v řízení vystupovat jako účastník řízení a nemohl být ani vydaným správním aktem žádným způsobem dotčen na svých právech. Jediným adresátem správního aktu měl být tudíž žalobce. Vydání správního aktu správnímu úřadu namísto fyzické osobě představuje natolik závažnou vadu rozhodnutí, jež podle Krajského soudu způsobuje jeho nicotnost. Žalovaný správní orgán měl pak na podkladě odvolání žalobce zrušit rozhodnutí Magistrátu města Plzně, jelikož na rozdíl od správního soudu není odvolací správní orgán zákonem zmocněn přímo k vyslovení nicotnosti rozhodnutí. Žalovaný však nicotné rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil a takové rozhodnutí o odvolání je nutno považovat rovněž za nicotné, neboť neexistující správní akt nelze potvrdit. K možnosti aplikace ustanovení § 70 s. ř. s. navržené žalovaným, Krajský soud v Plzni konstatoval, že u neexistujícího rozhodnutí nelze zkoumat ani jeho předběžnou povahu ve smyslu § 70 písm. b) s.