4 As 43/2004 — Nejvyšší správní soud

4 As 43/2004- 84 - text č. j. 4 As 43/2004 – 84 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: P. K., zast. Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tomkova 181, proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky, se sídlem v Praze 7, Strojnická 27, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003 č. j. 28 Ca 416/2002 – 48, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 15. 5. 2002 č. 385 bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále též jen „stěžovatele“) proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky útvaru rychlého nasazení č. 6 ze dne 4. 1. 2002, kterým byl stěžovateli ve smyslu § 10 odst. 3 nařízení vlády č. 79/1994 Sb., přiznán ke dni 1. 2. 2002 zvláštní příplatek ve výši 1000 Kč, dosud přiznaný zvláštní příplatek byl tímto zrušen, přičemž ostatní složky služebního příjmu zůstaly beze změny, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňové rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že se v souvislosti s výkonem služby dočasně snížilo riziko ohrožení života nebo zdraví, neboť stěžovatel nebude na přechodnou dobu určován do služební pohotovosti jako pohotovostní řidič útvaru. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že služební funkcionář jako správní orgán rozhodující v prvním stupni postupoval v souladu se svým rozkazem č. 107 ze dne 4. 9. 2001 (dále jen rozkaz č. 107/2001). Ve vztahu k souzené věci uvedl, že právní úprava určování výše zvláštního příplatku [zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech a nařízení vlády č. 79/1994 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a služeb, orgánů celní správy, příslušníků Sboru požární ochrany a zaměstnanců některých dalších organizací (služební platový řád)] směřuje nikoli k funkci, ale k zaměstnanci. Není stanovena metodika určení míry rizika, které zaměstnanec podstupuje při vykonávání činnosti spojené s ochranou zájmů státu, při níž může dojít k ohrožení života nebo zdraví. Vymezení míry rizika je tedy plně v pravomoci příslušného služebního funkcionáře. To, že byl stěžovatel dosud zařazen do I. skupiny, kde náleží zvláštní příplatek od 1000 do 4000 Kč, neznamená nutně poskytnutí příplatku v maximální výši. Stěžovatel po seznámení se s rozkazem č. 107/2001 věděl, jaká opatření mohou nastat, nesplní-li prověrky ze služební a tělesné přípravy. Chybné uvedení data konání prověrky nic nemění na tom, že v ní dvakrát neuspěl. Závěr služebního funkcionáře, že se u stěžovatele v budoucnu pro neurčování ke služební pohotovosti změní míra rizika související s poskytováním zvláštního příplatku, označil za správný. V závěru podotkl, že i přes to, že odůvodnění rozhodnutí vydaného v prvním stupni mohlo být jednoznačnější a podrobnější, když důvody rozhodnutí jsou ze spisu zřejmé, nepovažoval je za nedostatečné. Městský soud v Praze žalobu směřující proti tomuto rozhodnutí zamítl. Nepovažoval za důvodnou námitku, že se žalovaný nevypořádal s výtkou, že rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, jakož i rozkaz č. 107/2001 odporují obecně závazným právním předpisům a interním normativním aktům, jelikož v odvolání nebyla vznesena. Konstatoval, že rozkaz č. 107/2001 byl evidentně vydán k provedení § 29 zákona č. 186/1992 Sb. a umožňuje hodnotit výkony policistů Útvaru rychlého nasazení (dále též jen ÚRN), stanoví povinné prověrky a opatření pro případ jejich nesplnění. I zde uvedené opatření nezařazení do služební pohotovosti spojené se snížením zvláštního příplatku na dolní hranici 1000 Kč je v kompetenci služebního funkcionáře a stanovená částka zvláštního příplatku odpovídá rozpětí vymezenému § 10 odst. 3 nařízení vlády č. 79/1994 Sb. pro I. skupinu, kam žalobce jako policista ÚRN náleží. Toto ustanovení ponechává na správním uvážení služebního funkcionáře určení výše zvláštního příplatku v konkrétním případě, a to v rámci rozpětí stanoveného pro jednotlivé skupiny. Správní orgány určením zvláštního příplatku ve výši 1000 Kč nevybočily z mezí stanovených zákonem (vládním nařízením). Rozkaz č. 107/2001 není v rozporu s rozkazem č. 162, jak namítal žalobce, jelikož oba upravují rozdílnou problematiku a jediným srovnatelným údajem, jenž se týká výše zvláštního příplatku, je údaj o jeho dolní hranici (1000 Kč) zmíněný v rámci opatření připuštěných rozkazem č. 107/2001, avšak neodporující rozkazu č. 162, který pro I. skupinu stanoví toliko maximální výši příplatku (4000 Kč), což znamená, že může být přiznán i v nižší částce, avšak současně uvnitř rozpětí stanoveného nařízením vlády č. 79/1994 Sb. Ani rozpor s obecně závaznými předpisy (§ 29 zákona č. 186/1992 Sb. a § 10 odst. 3 nařízení vlády č. 79/1994 Sb.) zjištěn nebyl. Irelevantní byla shledána žalobní námitka, že se žalovaný nezabýval tím, že není zřejmé, zda při nesplnění prověrek budou vůči policistovi uplatněna všechna čtyři opatření vyjmenovaná v rozkaze č. 107/2001 nebo služební funkcionář zvolí pouze jedno. Není totiž podstatné, jaká opatření dle rozkazu č. 107/2001 služební funkcionář uplatní, ale to, že v žalobcově případě šlo o opatření snížení zvláštního příplatku na spodní hranici, což mu umožňoval zákon i tento rozkaz. Žalobní bod tvrdící, že opatření uvedená v rozkazu č. 107/2001 odporují ustanovení zákona č. 186/1992 Sb. stanovícímu druhy kázeňských trestů, označil krajský soud za absurdní, jelikož v této věci nejde o kázeňské opatření, ale stanovení zvláštního příplatku, který je odměnou za výkon povolání zařazeného do skupin I.-III. (jde o nárokovou složku mzdy poskytovanou v nenárokovém rozpětí). K námitce, že právní úprava nařizování služební pohotovosti a odměna za ni není spojena s právní úpravou přiznání zvláštního příplatku, soud konstatoval, že zařazování do služební pohotovosti je spojeno s mírou rizika, kterou je služební funkcionář oprávněn vyhodnotit. Neexistuje-li právní předpis, který by míru rizika pro účely zvláštního příplatku stanovil, pak je to dle § 29 zákona č. 186/1992 Sb. v pravomoci služebního funkcionáře. Podle soudu z rozkazu č. 162 nevyplývá, že by se příplatek v maximální hranici přiznával všem příslušníkům policie zařazeným do vyjmenovaných útvarů, jak se domníval žalobce, ale pouze se určuje horní mez, jež u žalobce zařazeného do I. skupiny představuje 4000 Kč. Včasnou kasační stížností směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze uplatnil stěžovatel důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.). Namítal, že byly nesprávně aplikovány obecně závazné právní předpisy ve vztahu k interním normativním aktům ministerstva vnitra a služebních funkcionářů. Je přesvědčen, že služební funkcionář ÚRN měl v souladu s rozkazem č. 162 od 1. 1. 2002 stanovit interním normativním aktem ve směrech 01, 02 výši zvláštního příplatku u konkrétního organizačního celku ÚRN v rozpětí 1000 až 4000 Kč podle bezpečnostní situace a míry rizika tak, aby byly zřetelné podmínky pro jeho poskytování a stanovena konkrétní výše podle směru a konkrétního rozsahu prací dle katalogu tak, jak to plyne z § 11 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb. a prováděcího nařízení vlády, na jehož základě bylo vydáno nařízení ministra vnitra č. 19/2001 a rozkaz policejního prezidenta č. 162/2001. Stěžovatel uvedl, že rozkaz č. 107/2001 byl vydán v souladu s § 29 písm. b) zákona č. 186/1992 Sb., ale soud přijatá opatření hodnotil nesprávně, jelikož jsou v rozporu s obecně závaznými právními normami a interními normativními akty a zejména s rozkazem policejního prezidenta č. 385 z 15. 5. 2002 (zřejmě mínil uvést „rozhodnutím“ policejního prezidenta), z něhož nevyplývá, že by šlo o posouzení míry rizika ve vztahu k určení příplatku ve výši 1000 Kč pro výkon konkrétní činnosti interním normativním aktem. Nesouhlasil s názorem soudu, že rozhodnutí o snížení zvláštního příplatku na 1000 Kč založené na rozkazu č. 107 je dle § 10 odst. 3 vládního nařízení na správním uvážení služebního funkcionáře a má za to, že toto jeho oprávnění ze zmíněného ustanovení přímo nevyplývá a odpovídající interní normativní akt určující příplatek právě ve výši 1000 Kč nebyl vydán. Dodal, že správní uvážení v platových otázkách není možné a plat a odměnu je třeba vždy určit na základě pevně stanovených podmínek. Hodnocení přípravy policistů a s tím spojené snížení zvláštního příplatku až na spodní hranici nepřísluší služebnímu funkcionáři dle § 29 písm. a) a d) zákona č. 186/1992 Sb. Nesplnění prověrek nelze dle stěžovatele hodnotit jako zaviněné jednání, za něž se dle § 33 zákona č. 186/1992 Sb. uděluje kázeňský trest, ale mělo být posouzeno jako neplnění