4 As 9/2004 — Nejvyšší správní soud

4 As 9/2004- 60 - text č. j. 4 As 9/2004 - 60 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: M. P., zast. Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem, AK Praha 1, Krakovská 25, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Praha 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003, č. j. 2 Ca 22/2003 – 32, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003, č. j. 2 Ca 22/2003 – 32, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 5. 2003, č. j. 1024/2003 – 160, bylo zamítnuto odvolání žalobce, podané proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správních agend, ze dne 4. 4. 2003, č. j. MHMP 82571/2002 Zel/Ze, a napadené rozhodnutí bylo podle § 59 odst. 2 správního řádu potvrzeno. Posledně uvedeným rozhodnutím byl žalobce uznán vinným porušením ustanovení § 4 písm. b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a podle ustanovení § 22 odst. 2 téhož zákona mu byla uložena pokuta ve výši 2000 Kč. Současně mu byla podle ustanovení § 79 odst. 1 a 4 zákona o přestupcích a § 1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., uložena povinnost uhradit náklady řízení v částce 500 Kč. Výše uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 9. 7. 2002, v době od 20:50 hod. do 20:55 hod. při řízení osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, SPZ xxx, nerespektoval místní úpravu provozu na pozemních komunikacích, zastavil, a poté nechal stát uvedené vozidlo v P. 1, na S. n., u domu č. x, v místě označeném dopravní značkou B28 – zákaz zastavení (dopravní značka se užívá v případech, kdy zastavení vozidla může ohrozit bezpečnost nebo plynulost provozu na pozemních komunikacích k vyznačení prostoru, pro který platí zákaz zastavení). V podané žalobě žalobce namítal, že z celého odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmá snaha obou na věci se podílejících správních orgánů „potrestat“ žalobce za to, že si dovolil nesouhlasit se svým obviněním. Na třetí straně prvostupňového rozhodnutí správní orgán doslova uvádí, že při úvaze o výši udělené pokuty zohlednil postoj obviněného (žalobce), který vyjádřil tím, že se dostavil pouze k prvnímu nařízenému ústnímu jednání, při kterém bezdůvodně odmítl vypovídat, a z dalších jednání se omluvil prostřednictvím svého právního zástupce, čímž odmítl přispět k objasnění věci. Žalobce konstatoval, že správní orgán zřejmě přehlédl, že právo odmítnout vypovídat je jedním ze základních práv obviněného z přestupku, jehož využití nemusí nijak odůvodňovat. Stejně tak správní orgán špatně pochopil úlohu jednotlivých účastníků řízení, neboť obviněný žádným způsobem nemusí přispívat k objasnění přestupku, to po něm nelze žádat již z logiky věci. Zjišťování věci je naopak úkolem správního orgánu. Stejně tak obviněný má právo využít služeb právního zástupce, který jej zastupuje po celou dobu řízení. Uvedený postup považoval žalobce za nepřípustný a za obzvlášť závažné porušení základních práv obviněného z přestupku, a závažnou vadu rozhodnutí. Konstatoval, že na tuto skutečnost poukazoval již ve svém odvolání, avšak žalovaný dospěl k závěru, že se jedná o subjektivní názor. Dále namítal, že za stejně závažnou vadu, kterou sám správní orgán zopakoval, je třeba považovat skutečnost, že jednání dne 1. 4. 2003 bylo konáno bez účasti žalobce a jeho právního zástupce. Za další závažnou procesní vadu považoval způsob vedení výslechu svědků (strážníků Městské policie) správním orgánem. Výslechy svědků byly vedeny za účasti dalších svědků, kteří vypovídali následně, a to již se znalostí výpovědi svého kolegy, což platí bez výjimky o všech výsleších provedených v této věci. K věci samé žalobce uvedl, že setrvává na svých námitkách, týkajících se místní úpravy provozu na pozemních komunikacích, které správní orgán prvního stupně označil za zcela účelové, a odvolací orgán je přešel tím, že předmětem jednání „nebylo řešení dopravní situace“. Přitom tato místní úprava podle žalobce znamená faktickou nemožnost vykonávat taxislužbu. Nikde v okolí totiž není možné s autem zastavit ani stát, a to ani za účelem vyložení a naložení zákazníků. Zákazník, který by chtěl jet vozidlem taxislužby ze Staroměstského náměstí, by si musel vůz objednat zřejmě až na Prahu 7, neboť žádné vozidlo taxi nemůže nikde v okolí zastavit, a to ani proto, aby zákazník mohl jen nastoupit. To platí i pro vyložení zákazníka. Žalobce přitom na Staroměstském náměstí v uvedenou dobu zastavil výlučně proto, aby vyložil zákazníky, což doložil kopií výpisu ze svého taxametru. Ze všech těchto důvodů byl žalobce přesvědčen, že nashromážděné důkazy neprokazují jeho vinu ohledně přestupku citovaného v napadeném rozhodnutí. Stejně tak vyslovil přesvědčení, že řízení předcházející vydání rozhodnutí trpěla závažnými vadami. Právě závažností vad řízení je dána možnost soudu zrušit napadené rozhodnutí bez jednání ve smyslu § 76 odst. 1 soudního řádu správního. Navrhoval, aby soud vydal rozsudek, jímž rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušuje a věc vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2003, č. j. 2 Ca 22/2003 – 32, po provedeném jednání žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí zcela přejal názor správních orgánů o tom, že se žalobce dopustil přestupku podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, a uložená pokuta ve výši 2000 Kč byla uložena v mezích, které zákon připouští. Námitku žalobce, že místní úprava provozu na pozemních komunikacích v okolí Staroměstského náměstí znamená faktickou nemožnost výkonu taxislužby, považoval za irelevantní, neboť povinnost řídit se dopravními značkami se vztahuje na každého účastníka provozu na pozemních komunikacích. Pokud se týká námitky žalobce ohledně nepřítomnosti jeho zástupce u jednání dne 4. 4. 2003, přisvědčil soud žalobci, avšak neobeslání žalobce a jeho zástupce k jednání správního orgánu považoval sice za porušení § 41 správního řádu, ale podle jeho názoru neměla tato vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a nebyl tedy shledán důvod pro zrušení rozhodnutí správních orgánů. K námitce žalobce, že svědci byli slyšeni před správním orgánem za přítomnosti dalších svědků, poukázal soud na to, že v průběhu těchto výslechů dne 16. 10. 2002 a 30. 1. 2003 nežádal žalobce, ani jeho zástupce, aby další svědci opustili místnost. Dále soud poukázal na to, že ustanovení § 35 správního řádu výslovně neupravuje, zda při výpovědi svědka může být přítomna i další osoba, která bude rovněž ve věci jako svědek vypovídat. Soud dospěl k závěru, že se v daném případě nejedná o vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“, příp. „obviněný“) včas kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Namítal, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem konkrétně ve dvou případech: Správní orgán v průběhu správního řízení učinil závažnou vadu, a to opakovaně, kdy bylo konáno ústní jednání o přestupku dne 1. 4. 2003 bez účasti stěžovatele i jeho právního zástupce. Stěžovateli i jeho právnímu zástupci bylo doručeno předvolání na 31. 3. 2003. Právní zástupce stěžovatele požádal o ustanovení nového termínu, neboť v uvedený den byl pracovně zaneprázdněn. Správním orgánem prvního stupně bylo přípisem z 18. 3. 2003 vyhověno s tím, že bude stanoven nový termín ústního jednání. O žádném novém termínu jednání však ani stěžovatel ani jeho právní zástupce vyrozuměn nebyl. Stěžovatel proto dovozoval, že došlo k porušení § 41 zákona č. 71/1967 Sb. (dále jen „správní řád“), a dále k porušení jeho procesních práv zakotvených v ustanovení § 73 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť při ústním jednání o přestupku, konaného dne 1. 4. 2003, mu bylo odepřeno právo se vyjádřit ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu, a k důkazům o nich, jakož i právo uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu a podávat návrhy. Rovněž došlo k porušení základního pravidla správního řízení ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 správního řádu, kdy správní orgán nedal stěžovateli příležitost, aby mohl svá práva a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí a uplatnit své návrhy. Za další závažnou procesní vadu stěžovatel považoval způsob vedení výslechu svědků (strážníků Městské policie) správním orgánem. Výslechy svědků byly vedeny za účasti dalších svědků, kteří vypovídali následně, a to již se znalostí výpovědi svého kolegy. To platí bez výjimky o všech výsleších, provedených v této v