5 As 11/2004 — Nejvyšší správní soud

5 As 11/2004- 113 - text č. j. 5 As 11/2004 - 119 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: V. M., zast. JUDr. Karlou Laubeovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalované: Městská část Praha 7, nábř. kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Prahy 7, odboru výstavby, ze dne 2. 4. 1996, č. j.: výst. 6300/96/520-1217 Hol/Pe, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003, č. j. 28 Ca 156/2002 – 72, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003, č. j. 28 Ca 156/2002 – 72, s e z r u š u j e . II. Žaloba na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 7, odboru výstavby, ze dne 2. 4. 1996, č. j.: výst. 6300/96/520-1217 Hol/Pe, s e o d m í t á . III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení před Městským soudem v Praze. IV. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Prahy 7, odboru výstavby, ze dne 2. 4. 1996, č. j.: výst. 6300/96/520-1217 Hol/Pe, neboť dospěl k závěru, že žalobce nebyl účastníkem správního řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož zrušení se napadenou žalobou domáhá. Vycházel přitom z právní úpravy účinné v době vydání správního rozhodnutí vymezující okruh účastníků předmětného řízení. Městský soud v Praze se vzhledem k tomuto svému závěru zabýval i otázkou, zda jsou splněny zákonné podmínky pro postup podle § 65 a následující s. ř. s. V daném případě však nedospěl k závěru, že by žaloba byla podána osobou k takovému podání zřejmě neoprávněnou, a proto neodmítl soudní ochranu (i s ohledem na dříve zákonnou úpravou stanovený postup) a rozhodl o žalobě rozsudkem, a to při vědomí toho, že žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky (§ 46 odst. 1 písm. d), § 68 písm. a) s. ř. s.) v řízení před správním orgánem. S ohledem na změněnou procesní úpravu (do 31. 12. 2002 účinnou část pátou o. s. ř., od 1. 1. 2003 účinný s. ř. s.) nepovažoval za vhodné oddalovat projednání žaloby a poskytnutí soudní ochrany právům žalobce, když s řádným opravným prostředkem u správního orgánu (s odvoláním) by žalobce nemohl být úspěšný, jak nesporně z vyjádření druhé strany sporu vyplynulo. Městský soud v Praze přihlížel i k tomu, že žalobce v žalobě původně navrhoval postup podle § 250b odst. 2 o. s. ř. (takový postup již s. ř. s. neobsahuje), přičemž ten by nebyl možný, podle jeho názoru i kdyby nedošlo ke změně právní úpravy správního soudnictví, protože žalobci právo být účastníkem správního řízení nesvědčilo a soud by proto nemohl správnímu orgánu uložit žalobci napadené rozhodnutí doručit. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal včas kasační stížnost žalobce – nyní stěžovatel z důvodu uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť Městský soud v Praze, podle něj, nesprávně věc posoudil po stránce právní. Pokud soud poukazuje na ust. § 59 odst. 3 stavebního zákona, podle něhož účastníky stavebního řízení nejsou uživatelé bytů a nebytových prostor, tak tomu je v případě, když stavebníkem je osoba odlišná od uživatele bytu. Podle vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, v doplnění vyhlášky č. 155/1980 Sb. a vyhlášky č. 378/1992 Sb., ve znění platném v roce 1996 dle § 16 odst. 11 písm. c) v ohlášení stavebních úprav a udržovacích prací stavebník uvede doklad, že má vlastnické právo nebo jiné právo ke stavbě, který může být nahrazen čestným prohlášením nebo provádí-li úpravu nebo udržovací práce právnická nebo fyzická osoba jako nájemce, písemnou dohodu s vlastníkem stavby. Z tohoto zákonného ustanovení tedy vyplývá, že i fyzická osoba coby nájemce může být stavebníkem. Ostatně stavebníkem v předmětném správním řízení byl pan V. P. vystupující jako nájemce dvou bytů, o jejichž sloučení žádal. Správní orgán pak s ním jako s účastníkem stavebního řízení jednal a není pravdou tvrzení, že by stavebníkem bylo B. d. Ž. a že by pan P. byl jen zástupce. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že není sporu o tom, že došlo ke změně užívání stavby bez stavebních úprav dle § 85 odst. 1 stavebního zákona. Podle § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebnímu řádu v doplnění zákona č. 103/1990 Sb., zákona č. 425/1990 Sb., zákona č. 262/1992 Sb. a zákona č. 43/1994 Sb. stavbu lze užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení s tím, že změny ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu nebo podstatném rozšíření výroby jsou přípustné jen po předchozím ohlášení stavebnímu úřadu, který o nich rozhodne nebo nařídí nové kolaudační řízení. Nikdo v tomto ustanovení se nehovoří o změnách bez stavebních úprav. K doplnění tohoto § 85 odst. 1 došlo až zákonem č. 19/1997 Sb. a zákonem č. 83/1998 Sb. Ke stavební úpravě došlo, neboť byla zbourána zeď mezi dvěma byty, byť nenosná a tímto zbouráním byly propojeny oba byty. Bourání zdí je stavební úprava, která vyžaduje ohlášení (rozhodně nejde o udržovací práci). Lze přisvědčit soudu, že v době vynesení rozhodnutí stavebního odboru bylo jiné znění § 97 zákona č. 50/1976 Sb., než v roce 1998. Pozdější znění rozšiřuje okruh účastníků řízení. V každém případě však účastníkem řízení byl vždy stavebník (kromě dalších osob vyjmenovaných v zákoně). Stavebníkem byl pan P., který podal žádost na stavební odbor. O tom svědčí i rozhodnutí žalovaného, kde se výslovně uvádí, že „dne 28. 2. 1996 podal žadatel p. – V. P., bytem N. M. 46, P. 7 žádost o povolení změny v užívání stavby – spočívající ve sloučení dvou bytových jednotek“ a v odůvodnění se uvádí, že „Se sloučením obou bytových jednotek souhlasil vlastník domu B. d. Ž...“ Pokud soud namítá, že stěžovatel neměl zákonným způsobem deklarováno nabytí práva k předmětnému bytu, tedy smrtí zůstavitele O. B., pak podle § 460 o. z. dědictví se nabývá smrtí zůstavitele a na tom nemění nic to, že došlo k potvrzení dědictví později. Dne 13. 3. 2000 podal návrh na dodatečné doprojednání pozůstalosti k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 a protože dědický spis byl připojen u jiného občanskoprávního spisu a byl vrácen až v současné době, nemohl být návrh notářkou projednán. Navíc pak B. d. Ž. dosud notářce nesdělilo výši zůstatkové hodnoty členského podílu k družstevnímu bytu v P. 7, N. M. 46, takže tato záležitost nemohla být doprojednána. Pokud B. d. Ž. vyhoví notářce a sdělí jí požadované údaje, věc bude skončena notářkou dne 12. 11. t. roku (2003) na kdy je nařízeno jednání. Je zcela nepochybné, že nemohl nabýt členská práva a povinnosti k bytu v P. 7, D. 45, kterýžto byt užívá na základě nezaviněné z jeho strany neplatné směny bytů bez právního důvodu a ze kterého je podle soudního rozsudku a nařízeného výkonu rozhodnutí nucen se vystěhovat bez nároku na náhradní byt. Toto je družstvu známo a stěžovatel neví, proč družstvo sdělovalo notářce v dědickém řízení po panu B. zůstatkovou hodnotu členského bytu vážícího se k bytu, o kterém věděl, že stěžovateli nenáleží. Sám stěžovatel pak přehlédl, že zůstatková hodnota členského podílu se váže na byt v D. 45. Jak byt N. M. 46, tak byt v D. 45 jsou ve vlastnictví B. d. Ž. Jeho zemřelý strýc O. B. byl členem tohoto družstva již od doby, kdy mu byl přidělen družstevní byt v P. 7, N. M. 46 a jeho členská práva a povinnosti po něm stěžovatel zdědil. Pokud byla v dědickém řízení zaměněna zůstatková hodnota těchto dvou bytů, nic to nemění na tom, že členství O. B. v B. d. Ž. bylo jen jedno. Jestliže tedy stavebníkem mohla být fyzická osoba, kterou odbor výstavby považoval za nájemce bytu, pak nevidí stěžovatel důvod, proč by nemohl mít stejná práva jako pan P. a proč by mu nemohlo svědčit právo být účastníkem předmětného správního řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný odkázal na své přednesy v průběhu řízení před Městským soudem v Praze a dále zdůraznil, že postavení stavebníka zmocněného vlastníkem měl v tomto řízení V. P. I v případě, že by žalobce byl v době řízení nájemcem bytu, nelze z toho dovozovat jeho postavení jako stavebníka v tomtéž řízení (stavebníkem je osoba, která se souhlasem a zmocněním vlastníka je investorem a objednatelem stavby). Dále poukázal na ustanovení stavebního zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to ve znění před i po novele v roce 1999, která vysloveně uvádějí, že nájemci bytu a nebytových prostor nejsou účastníky stavebního řízení (§ 59), § 78 odst. 1 znění platného v době vydání rozhodnutí stanoví, že účastníkem kolaudačního řízení je stavebník, případně uživatel – provozovatel kolaudovan