5 As 28/2004 — Nejvyšší správní soud

5 As 28/2004- 60 - text č. j. 5 As 28/2004 - 61 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce Ing. Z. K., zast. advokátem JUDr. Jiřím Mazalem, se sídlem AK Národní svobody 21, Písek, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2004, č. j. 10 Ca 194/2003 – 25, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2004, č. j. 10 Ca 194/2003 – 25 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 9. 2003, č. j. OLVV/ přest. odvol.75/3786/03-Šk, byl stěžovatel shledán vinen přestupkem proti pořádku ve státní správě a územní samosprávě podle ust. § 46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, kterého se dopustil tím, že dne 14. 1. 2003 jako vlastník nemovitosti – domu č. p. 142 v P., V. M., která v zastavěném území obce hraničí s místní komunikací – chodníkem v ulici D., neodstranil závadu ve schůdnosti místní komunikace v rozsahu, způsobem a ve lhůtě stanovené čl. 3 odst. 1 a 5 Nařízení o zabezpečení schůdnosti místních komunikací v zimním období na území Města P. č. 2/2001 vydaném radou města P. na základě zmocnění v ust. § 27 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Za tento přestupek bylo stěžovateli s přihlédnutím k ust. § 12 odst. 1 přestupkového zákona podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) cit. zákona uloženo napomenutí a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 500 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích výše označeným rozsudkem zamítl. V kasační stížnosti podané proti tomuto rozsudku stěžovatel namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Soud především neposoudil nicotnost nařízení vydaného radou města P.; v době jeho vydání dne 12. 4. 2001 ustanovení § 27 odst. 7 věta druhá zákona o pozemních komunikacích nezmocňovalo obec k vydání nařízení, jak nesprávně uvádí soud, ale k vydání obecně závazné vyhlášky. Závěr soudu o tom, že nařízení obce nebylo vydáno v rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy a že není v rozporu se zákonem o pozemních komunikacích je nesprávný, nezákonný a protiústavní. Rada města P. k vydání nařízení ze dne 12. 4. 2001 zákonem zmocněna nebyla a nařízení je proto nicotné. Ustanovení § 27 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, na které soud i žalovaný odkazuje není zmocňovacím ustanovením, tímto je § 46 cit. zákona. Předmětné nařízení rovněž odlišně od zákona stanoví, co je závada v schůdnosti a co je povětrnostní situací způsobující vady ve schůdnosti; sněžení je v nařízení uvedeno v rozporu se zákonem, protože pouhé sněžení není obdobnou povětrnostní situací vánic a intenzivního dlouhodobého sněžení uvedených v zákoně. V daném případě šlo o obvyklou zimní situaci (§ 41 odst. 2 vyhl. č. 104/1997 Sb.), nikoli o závadu ve schůdnosti ve smyslu ust. § 26 odst. 7 zákona. Stěžovatel dále namítá, že v souzené věci bylo za přestupek označeno jednání spočívající v tom, že nebyla stanoveným způsobem a ve stanovené lhůtě odstraněna závada ve schůdnosti místní komunikace, kterého se dopustila právnická osoba, tj. město P. nebo správce komunikace. Bylo-li jednání stěžovatele posouzeno jako přestupek, ačkoli šlo o jiný správní delikt, porušil žalovaný ust. § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že se na danou věc nevztahuje vyhl. č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích. Soud konstatuje, že část osmá cit. vyhlášky upravuje rozsah, způsob a časové lhůty odstraňování závad ve sjízdnosti a je jí prováděno ustanovení § 27 odst. 7 věta první zákona. V souladu s cit. ustanovením, věta druhá upravila obec rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti místních komunikací svým nařízením. Toto právní hodnocení je v přímém rozporu se zněním zmocňovacího ustanovení § 46 zákona o pozemních komunikacích a se zněním § 41 odst. 1 a 2 vyhl. č. 104/1997 Sb., Cit. vyhláška je vydána na základě zmocnění v § 46 zákona k provedení mimo jiné i ust. § 27 zákona; část osmá vyhlášky tedy provádí ust. § 27 odst. 7 tak, že v § 41 odst. 1 a 2 výslovně stanoví rozsah, způsob a časové lhůty pro odstraňování závad ve sjízdnosti komunikací a ve schůdnosti místních komunikací a průjezdních úseků silnic tak, že v obvyklé zimní situaci vlastník (správce) komunikace odstraní nebo alespoň zmírní závady ve sjízdnosti (schůdnosti) komunikace v časových lhůtách stanovených plánem zimní údržby. Část osmá není vydána pouze k provedení věty první ust. § 27 odst. 7 zákona, jak bez jakékoli právní opory konstatuje soud. Navíc nestanoví pouze rozsah, způsob a lhůty k odstraňování závad, ale také stanoví kdo, tedy vlastník nebo správce komunikace, je povinen tyto závady odstranit v obvyklé zimní situaci. Na souzenou věc se naopak nevztahuje ust. § 27 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích, o něž soud své právní posouzení opírá. Toto ustanovení upravuje odpovědnost vlastníků nemovitostí sousedících s chodníkem za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, v daném případě však nejde o odpovědnost za škodu, neboť k žádné škodě nedošlo. Právní posouzení soudem je tedy nesprávné, neboť uvedené ustanovení na daný případ vůbec nedopadá. Soud posoudil obsah vlastnického práva v rozporu s čl. 11 Listiny a s ustanovením § 124 občanského zákoníku tak, že všichni vlastníci stejná práva a povinnosti nemají a že naopak pro vlastníka místní komunikace – město P., má vlastnické právo jiný obsah než pro ostatní vlastníky a že právě pro něho platí výjimka z povinnosti stanovené pro vlastníky místních komunikací v ust. § 41 odst. 2 vyhl. č. 104/1997 Sb. Není-li vlastník nemovitosti sousedící s chodníkem vlastníkem chodníku, nemá povinnosti vyplývající z vlastnictví místní komunikace, tedy chodníku. Opačný výklad je v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatel nesouhlasí s konstatováním soudu, že daný přestupek byl zákonným způsobem prokázán; ve skutečnosti je nepochybné, že správní rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, ale pouze ze subjektivního hodnocení, pouze z předpokladu, že stav byl hlídkou Městské policie zjištěn na místě samém spolehlivě. Nebylo prokázáno, že šlo o závadu ve schůdnosti ve smyslu ust. § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, tedy o takovou závadu, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Z připojené fotodokumentace není vůbec doloženo, že před domem stěžovatele v D. č. 142 v P. nastala závada ve schůdnosti chodníku vlivem povětrnostní situace, jak nesprávně uvádí soud v rozsudku, ale naopak je doloženo, že chodník ani nebyl po celé šířce zasněžen a chodec mohl při pohybu přizpůsobeném povětrnostní situaci a jejich důsledku bezpečně projít, a to dokonce po nezasněžené části chodníku. Rozhodnutí žalovaného rovněž není podloženo žádným zjištěním o povětrnostních situacích uvedených v § 26 odst. 5 zákona ani žádným zjištěním, jaká se stala změna ve schůdnosti komunikace, kterou by nemohl chodec předvídat; těmito skutečnostmi se žalovaný vůbec nezabýval. V rozporu s obsahem správního spisu soud tyto důvodně vytýkané vady v odůvodnění rozsudku popřel nebo se jimi ani nezabýval. Stěžovatel namítá dále nepřezkoumatelnost rozsudku pro zmatečnost a logický rozpor. Soud v odůvodnění uvádí, že vlastnické právo neznamená pouze oprávnění, ale také povinnosti vyplývající z jeho obsahu, že zákon neuvažuje z výjimkou z uvedené povinnosti pro určité kategorie občanů. Ve zcela zásadním rozporu s uvedeným obsahem vlastnického práva je potom soud názoru, že povinnosti vyplývající z vlastnictví chodníků nemá vlastník chodníku, ale ten, kdo jeho vlastníkem není. Na str. 7 napadeného rozsudku dále soud uvádí, že: „nařízení obce není v rozporu se zákonem o pozemních komunikacích a je-li prokázáno, že žalobce povinnost stanovenou konkrétní vyhláškou nesplnil, dopustil se přestupku.“ Souvislost mezi zmíněným nařízením obce a povinností stanovenou konkrétní vyhláškou, kterou podle soudu žalobce nesplnil, soud nevyložil. Soud posoudil věc v rozporu s čl. 11, 12, 13 a 14 Úmluvy o nucené nebo povinné práci č. 506/1990 Sb. Podle napadeného rozsudku platí povinnost vykonávat nedobrovolnou práci při odstraňování závady ve schůdnosti chodníků města P. pro všechny vlastníky sousedících nemovitostí bez výjimky, tedy i pro ženy, děti, starce, nemocné vlastníky a invalidy, a to v době od 1. 11. do 31. 3. následujícího roku časově neomezeně, bez zaručeného dne odpočinku týdně a bez nároku na odměnu. Soud uvádí, že uložení povinnosti vlastníkům přilehlých nemovitostí nemá diskriminační povahu, ale tento názor není odůvodněn. Uložení povinnosti sk