5 As 31/2004 — Nejvyšší správní soud

5 As 31/2004- 78 - text č. j. 5 As 31/2004 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: A. R., s. r. o., (dříve C., s. r. o.), zast. advokátem Mgr. Martinem Pecklem, se sídlem AK Vejmelka&Wünch, v. o. s., Italská 27, Praha 2, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Staroměstské nám. 1/4, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004, č. j. 6 Ca 177/2003 – 36, takto: I. V řízení j e p o k r a č o v á n o na straně žalobce s právnickou osobou A. R., s. r. o., zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, která je právním nástupcem společnosti A. R., a. s., z důvodu fůze sloučení nástupnické společnosti C., s. r. o., se společností A. R., a. s. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004, č. j. 6 Ca 177/2003 – 36 s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností stěžovatel napadá výše označené usnesení, kterým byla jako opožděná odmítnuta žaloba podaná proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2003, č. j. 27967/2003/C/Jan-4/2003/R, jímž byla podle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů uložen pokuta ve výši 300 000 Kč. Stěžovatel podal dne 24. 6. 2003 proti tomuto rozhodnutí u žalovaného správního orgánu podání označené jako odvolání, neboť se domnívá, že je takový opravný prostředek přípustný. Z důvodu opatrnosti podal dne 21. 7. 2003 proti napadenému správnímu rozhodnutí také žalobu; přitom se řídil poučením žalovaného správního orgánu, který uvedl, že žalobu lze podat do dvou měsíců ode dne doručení. V této lhůtě podanou žalobu následně Městský soud v Praze jako opožděnou odmítl. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Soud dle jeho názoru nesprávně posoudil právní otázku možnosti podat odvolání proti napadenému rozhodnutí. Zákon o regulaci reklamy umožňuje dle § 7b odst. 4 podat účastníkovi řízení proti rozhodnutí orgánu dozoru opravný prostředek k soudu. Tímto opravným prostředkem se rozumělo podání ve smyslu části páté hlavy třetí dle ust. § 250 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2002. Jednalo se o zvláštní opravný prostředek proti nepravomocnému rozhodnutí správního orgánu, o kterém rozhodoval soud. Důsledky podání opravného prostředku k soudu na právní moc rozhodnutí správního orgánu byly totožné jako u podání odvolání dle § 53 správního řádu. V souvislosti s přijetím nové úpravy správního soudnictví došlo k vyloučení možnosti podání opravného prostředku k soudu proti nepravomocnému rozhodnutí správního orgánu, když byla přijata zcela nová část pátá hlavy třetí o. s. ř. upravující soudní řízení v záležitostech soukromého práva, o nichž bylo rozhodováno správním orgánem. Žaloby podle této nové části páté hlavy třetí o. s. ř., jakož i žaloby podle s. ř. s. jsou od 1. 1. 2003 přípustné toliko proti pravomocným rozhodnutím správních orgánů. Tím došlo k nepřímé novelizaci celé řady zákonů, které podání opravného prostředku proti rozhodnutí nepravomocnému umožňovaly, mezi jinými i zákona o regulaci reklamy. Stěžovatel se proto domnívá, že od 1. 1. 2003 již nelze podat opravný prostředek k soudu předjímaný ustanovením § 7b odst. 4 zákona o regulaci reklamy, nýbrž je třeba podat nejprve odvolání proti rozhodnutí orgánu dozoru k nejblíže nadřízenému orgánu, v daném případě k Živnostenskému úřadu České republiky, jehož působnost vykonává dle § 7 zákona č. 570/1991 Sb., o živnostenských úřadech, Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky. Argumentem pro toto tvrzení je skutečnost, že zákonná úprava obsažená v zákoně o regulaci reklamy odvolání proti rozhodnutí orgánu dozoru výslovně nevylučuje, a proto se uplatní ust. § 53 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Opačný výklad učiněný žalovaným i soudem, z něhož vyplývá, že správní řízení, které končí rozhodnutím orgánu dozoru o uložení pokuty, je jednostupňové a takové rozhodnutí je okamžikem oznámení účastníkům pravomocné a lze proti němu podat žalobu podle s. ř. s., zcela odporuje § 53 správního řádu, které předpokládá možnost podat odvolání proti každému správnímu rozhodnutí, pokud zákon nestanoví jinak (a to zákon o regulaci reklamy nestanoví). Nelze vycházet z toho, že úpravou obsaženou pouze v přechodných ustanoveních s. ř. s. bude docíleno zavedení jednoinstančního řízení nejen u zákona o regulaci reklamy, ale také u mnoha dalších zákonů. Takový výklad by ve svém důsledku vedl k úplnému popření principu dvojinstančnosti správního řízení. Z tohoto principu jsou možné pouze některé výjimky, které musí být výslovně upraveny ve správním řádu či jiných zvláštních předpisech. Ze shora uvedených důvodů je třeba vycházet z toho, že rozhodnutí žalovaného správního orgánu jako orgánu dozoru nabude právní moci poté, co o odvolání rozhodne odvolací orgán. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu bude přípustná žaloba podle s. ř. s. Stran takové argumentace stěžovatel odkazuje na názory vyjádřené např. Doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc. v publikaci Nová úprava správního soudnictví. Městský soud tak nesprávně posoudil použití ust. § 129 odst. 1 s. ř. s., které stanoví, že „překlopení“ režimu dřívějších opravných prostředků, podávaných u soudu podle úpravy účinné do 31. 12. 2002 do režimu „žaloby“ podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. je možné jen, jsou-li splněny podmínky tam stanovené. Jednou ze základních podmínek, která je stanovena v části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. ohledně možnosti podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, je vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem /§ 68 písm.a) s. ř. s./. Při respektování tohoto výkladu by bylo podání žaloby stěžovatelem nepřípustné, neboť nevyčerpal řádné opravné prostředky. Neobstojí-li výše uvedený právní názor stěžovatele a soud by dospěl k závěru o přípustnosti žaloby proti napadenému rozhodnutí, namítá stěžovatel, že tato byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě stanovené žalovaným v poučení napadeného rozhodnutí, Stěžovatel vycházeje ze zásady presumpce správnosti správních aktů se řídil nesprávným poučením správního orgánu, což nemůže jít k jeho tíži. Postup soudu, který sám v usnesení konstatuje, že stěžovatel byl nesprávně žalovaným poučen, ale že soud nebyl oprávněn k této skutečnosti přihlédnout, je třeba důrazně odmítnout, neboť je i zcela v rozporu s ratio legis zákona. Je-li proti rozhodnutí správního orgánu dle zákona o regulaci reklamy namísto opravného prostředku přípustná žaloba, tedy institut nahrazující odvolání, měla by se rovněž analogicky použít úprava zakotvená v ust. § 54 odst. 3 správního řádu, podle které pokud účastník řízení v důsledku nesprávného poučení nebo proto, že nebyl poučen vůbec, podal opravný prostředek po lhůtě, má se za to, že jej podal včas, jestliže tak učinil nejpozději do tří měsíců ode dne oznámení rozhodnutí. Soud měl dle stěžovatele povinnost přihlédnout k okolnostem nesprávného poučení a posoudit žalobu jako včas podanou. Opačný postup je v rozporu s duchem zákona, ústavními předpisy, jakož i mezinárodně zakotveným právem na soudní přezkum správních rozhodnutí. Soud rovněž nepostupoval v souladu s ust. § 41 odst. 2 o. s. ř, které se podle § 64 s. ř. s. přiměřeně použije i na řízení dle s. ř. s., a to že každý úkon je třeba posuzovat dle obsahu, i když je nesprávně označen. Stěžovatel upozorňuje na to, že u žalovaného správního orgánu podal dne 24. 6. 2003, tedy po uplynutí 214 dnů ode dne doručení napadeného rozhodnutí soudu, podání označené jako odvolání proti napadenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Pokud Městský soud v Praze vycházel z názoru, že odvolání není přípustné, který vyjádřil i v napadaném usnesení, měl posoudit toto podání dle obsahu jako žalobu, neboť podání obsahovalo všechny podstatné náležitosti takové žaloby a bylo podáno i u příslušného správního orgánu, proti jehož rozhodnutí žaloba směřuje. Stěžovatel spatřuje vadu řízení v tom, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu se zásadami správního řízení, když neoznačuje jediný důkaz, z něhož žalovaný vycházel, odůvodnění neobsahuje náležitosti ve smyslu ust. § 47 odst. 3 správního řádu, a proto je rozhodnutí nepřezkoumatelné. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má stěžovatel za to, že napadené usnesení Městského soudu v Praze je nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky, jako odmítnutí návrhu je nezákonné a trpí vadami řízení spočívajícími v tom, že rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil označené