2 Afs 189/2005 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 189/2005- 187 - text č. j. 2 Afs 189/2005 - 193 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem JUDr. Jaroslavem Šebánkem, se sídlem Prokopova 339, Písek, proti žalovanému Celnímu ředitelství České Budějovice, se sídlem Kasárenská 6, České Budějovice, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 10 Ca 91/2005, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 10 Ca 91/2005, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Celní ředitelství České Budějovice (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 23. 2. 2004, č. j. 1620/02-01, ze dne 24. 2. 2004, č. j. 1621/02-01, č. j. 1622/02-01, č. j. 1623/02-01 a č. j. 1624/02-01, a vyslovil nicotnost rozhodnutí Celního úřadu ve Strážném ze dne 4. 12. 2001, zn. 1526/01-0326-01, zn. 1527/01-0326-01, zn. 1528/01-0326-01, zn. 1529/01-0326-01 a zn. 1530/01-0326-01, kterými bylo žalobci vyměřeno dlužné clo a daně váznoucí na dovezeném zboží. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem a že trpí nepřezkoumatelností spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem. Stěžovatel připomíná, že krajský soud zrušil jeho rozhodnutí a vyslovil nicotnost rozhodnutí prvostupňového správního orgánu proto, že následoval právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 7 Afs 150/2004, podle něhož rozhodnutí vydané v daňovém řízení, v němž absentuje některá ze zákonem výslovně stanovených esenciálních náležitostí, nelze vůbec považovat za rozhodnutí, nýbrž za paakt nezakládající od počátku žádné právní účinky. Krajský soud však měl být vázán pouze právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 2 Afs 201/2004, který byl vydán v této konkrétní věci a kde Nejvyšší správní soud uvedl jako důvod pro zrušení rozsudku krajského soudu chybnou formální aplikaci zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, a vady správního řízení dané nezjišťováním skutečného deklaranta. V tomto rozsudku uvedl jiné důvody než v rozsudku 7 Afs 150/2004 a výslovně v něm uvedl, že námitku porušení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), neshledal důvodnou, a uvedl, že změnou některých formulací správní orgán II. stupně neučinil rozhodnutí prvostupňového orgánu neurčitými a nesrozumitelnými. Takovým pochybením podle tohoto rozsudku nebylo, když stěžovatel doplnil ve výrokové části právní předpisy, které byly na daný případ aplikovány, a údaje o sazbě spotřební daně, aniž měnil její výpočet. Tímto rozhodnutím bylo žalobci jednoznačně vyměřeno clo a příslušné daně v konkrétní výši při dodržení zákonného požadavku určitosti, srozumitelnosti a úplnosti odvolacího rozhodnutí. Nejvyšší správní soud zde také konstatoval, že prvostupňová rozhodnutí netrpí vadami způsobujícími nicotnost a navíc byly vady odstraněny v rozhodnutích stěžovatele, která s nimi tvoří jeden celek. Pokud by Nejvyšší správní soud považoval prvostupňová rozhodnutí i v tomto případě za nicotná, vyslovil by to obdobným způsobem jako v rozsudku sp. zn. 7 Afs 150/2004, což však neučinil. Podle stěžovatele dále není možno na tento případ aplikovat právní názor Ústavního soudu, že při stanovení celního dluhu nelze určit povinnost k jeho úhradě jen na základě formální aplikace celního zákona na údaje vyplývající z celního prohlášení řidiči převážejícímu zboží. V tomto případě totiž nedošlo k uložení povinnosti k úhradě celního dluhu řidiči na základě celního prohlášení, neboť to zde nebylo podáno. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že předmětný dovoz byl nezákonný a dlužníkem měla být osoba, která zboží nezákonně dovezla, tedy řidič, který měl povinnost přihlásit zboží při dopravě přes státní hranici, čehož si měl být jako řidič mezinárodní dopravy vědom. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět a napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušit a žádá, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek podle § 107 s. ř. s. Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především uvádí, že podle jeho názoru jsou výroky krajského soudu v daném rozsudku naprosto správné a korespondují s rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 201/2004. Pokud pak krajský soud vyslovil nicotnost rozhodnutí Celního úřadu ve Strážném, pak je opřel o důvody, které Nejvyšší správní soud uvedl v jiném svém rozhodnutí, které bylo skutkově a právně identické s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v nyní posuzované věci, totiž v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 7 Afs 150/2004. Žalobce se s argumentací tam uvedenou plně ztotožňuje. Ze všech shora uvedených důvodů žalobce navrhuje kasační stížnost zamítnout. Otázku podmínek pro odklad vykonatelnosti ponechává žalobce na Nejvyšším správním soudu. Nad tento rámec žalobce dále namítá, že se krajský soud ve výroku o nákladech řízení nelogicky dovolával ustanovení § 11 s přihlédnutím k § 17 vyhlášky č. 484/2000 Sb., přestože vychází z toho, že předmětem řízení byla pouze jedna věc. Takový přístup odporuje dikci § 17 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky, podle níž měla být odměna určena součtem všech věcí spojených ke společnému projednání, tedy pětinásobkem základní částky 3500 Kč, když zde bylo spojeno ke společnému projednání pět věcí. Z ničeho nelze podle žalobce dovodit, že by zásada obsažená v § 17 odst. 1 písm. b) dopadala pouze na případy, kdy věci spojí ke společnému projednání svým rozhodnutím soud, a nikoli na případy, kdy je ke společnému projednání spojí samotná žaloba. Ze soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud především zjistil, že Celní úřad Strážný platebním výměrem ze dne 4. 12. 2001, zn. 1530/01-0326-01, stanovil žalobci povinnost uhradit částku 534 990 Kč, a to v důsledku skutečnosti, že žalobce v postavení zaměstnance - řidiče - společnosti F. P., s. r. o. do ČR dovezl blíže specifikované množství benzínu euro-super A2, přičemž toto zboží v rozporu s ustanoveními § 80 - 84 celního zákona nebylo přihlášeno a předloženo k celnímu řízení, čímž vznikl celní dluh ve smyslu ustanovení § 239 cit. zákona. Obdobně rozhodl Celní úřad Strážný platebním výměrem ze dne 4. 12. 2001, zn. 1529/01-0326-01, kterým žalobci stanovil částku 526 091 Kč; platebním výměrem ze dne 4. 12. 2001, zn. 1528/01-0326-01, kterým žalobci stanovil částku 549 817 Kč; platebním výměrem ze dne 4. 12. 2001, zn. 1527/01-0326-01, kterým žalobci stanovil částku 542 876 Kč a konečně platebním výměrem ze dne 4. 12. 2001, zn. 1526/01-0326-01, kterým žalobci stanovil částku 541 574 Kč. Stěžovatel výše citovanými rozhodnutími ze dne 23. 2. 2004 a 24. 2. 2004 změnil k žalobcovu odvolání rozhodnutí celního úřadu tak, že nadpis „Rozhodnutí - platební výměr“ nahradil textem „Rozhodnutí o vyměření cla a daní“ a dále rozhodnutí doplnil o citaci ustanovení § 56 odst. 1 celního zákona, § 5 odst. 1 písm. b) a § 22 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních a § 43 odst. 2 a § 44 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty a uvedl, že v souladu s těmito ustanoveními se vyměřuje clo a příslušné daně ve shora zmíněné výši. V odůvodnění svých rozhodnutí stěžovatel uvedl, že v řízení byl prokázán vývoz blíže specifikovaného množství zboží od firmy ve SRN, a to fotokopií Průvodního dokumentu ES pro zboží podléhající spotřební dani, opatřeného otiskem razítka Hlavního celního úřadu Pasov, a dále fotokopiemi stáčecích lístků dokládajících skutečně natankované množství zboží s uvedením českých poznávacích značek, přičemž jejich správnost potvrdil svým podpisem žalobce. Příjemcem zboží byl J. Š., kterému toto zboží bylo fakturováno. Žalobce v průběhu řízení odmítl k věci vypovídat, protože ve stejné věci bylo proti němu vedeno trestní řízení. Podle ustanovení § 80 odst. 1 celního zákona je osoba, která zboží dopravila do tuzemska, povinna toto dovážené zboží přihlásit a předložit nejbližšímu pohraničnímu úřadu k celnímu řízení a této povinnosti se nemůže zbavit. „Z tohoto pohledu tedy nemůže obstát ani tvrzení, ostatně ničím nedoložené, že veškeré celní náležitosti obstarával vždy jednatel společnosti F. P., s. r. o. Žák, který měl po řádném celním odbavení předat řidiči veškeré doklady o celním odbavení, aby je později převzal zpět, neboť v záznamech celního úřadu se nenachází jediná zmínka o řešeném dovozu pohonných hmot.“ Žalobce