3 Ads 60/2005 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 60/2005- 66 - text č. j. 3 Ads 60/2005 - 71 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce V. W., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 98, Mansfeldova 792/3, P. O. Box 41, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 29. 7. 2003 č. j. 330 928 051/B, o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2004 č. j. 10 Ca 178/2003 – 43, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2004 č. j. 10 Ca 178/2003 – 43 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále jen stěžovatelka) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 29. 7. 2003 a věc jí vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že „žalobci přísluší odškodnění (podle zákona č. 261/2001 Sb.) jako morální a hmotná satisfakce za újmu způsobenou minulým státním režimem v souvislosti s vězněním za skutek, pro který byl obžaloby zproštěn“. Zároveň bylo stěžovatelce uloženo uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3225 Kč. Soud při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu: Rozhodnutím ze dne 29. 7. 2003 zamítla stěžovatelka žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“) zdůvodněnou vězněním z politických důvodů v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Své rozhodnutí stěžovatelka odůvodnila tím, že rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 2/54, jímž byl žalobce odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, byl sice zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003 a žalobce byl zproštěn obžaloby, z uvedeného rozsudku však vyplývá, že odsuzující soudní rozhodnutí nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., ani podle zákona č. 198/1993 Sb., ale z důvodu porušení obecných procesních a hmotněprávních předpisů. Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky proto nevznikl. Městský soud v Praze vzal za prokázané, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 2/54 byl zrušen citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, kterým bylo dále rozhodnuto, že podle § 226 písm. b) trestního řádu se žalobce zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že po nástupu základní vojenské služby odmítl dne 1. 11. 1953 obléci si vojenský stejnokroj, převzíti přidělenou mu zbraň a konati vojenskou službu a odvolával se přitom na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., neboť tento skutek není trestným činem. Dále vzal soud za prokázané, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2004 sp. zn. 3 Rto 8/2004 bylo rozhodnuto, že žalobce je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění účasten soudní rehabilitace. Na základě uvedených skutečností dospěl Městský soud v Praze k závěru, že citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu byl žalobce ve své podstatě rehabilitován, jak rovněž uvedl Krajský soud v Brně v odůvodnění usnesení ze dne 16. 6. 2004. Je pravdou, že toto usnesení bylo vydáno v době, kdy žalovaná v předmětné věci již rozhodla. Nemění to však nic na skutečnosti, že žalobce byl plně rehabilitován stran skutku uvedeného v ustanovení § 4 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb. již rozsudkem Nejvyššího soudu. Jak Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozhodnutí 5 A 534/2002, rozhodl-li soud v řízení podle trestního řádu, že žalobce je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam účasten soudní rehabilitace a odškodnění ve smyslu ust. § 1 zákona č. 119/1990 Sb., musí správní soud k tomuto rozhodnutí přihlédnout při rozhodování o jeho nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. V souladu s uvedenými názory má Městský soud v Praze za to, že pojem „rozhodnutí, které bylo zcela nebo z části zrušeno buď podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.“ ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. je nutno vykládat extenzivně v tom smyslu, že nárok má za splnění dalších podmínek i osoba, u které bylo vydáno rozhodnutí na základě § 33 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. Postup stěžovatelky proto posoudil jako nesprávný, když tato sice přerušila řízení, ne vyčkala však konečného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž bylo vysloveno, že žalobce je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. účasten soudní rehabilitace, které jako správní orgán musí respektovat. Nesprávně tudíž právně posoudila předmětnou věc a rozhodla tak v rozporu se zákonem. V podané kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí důvod, podřaditelný ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost v důsledku nesprávného posouzení právní otázky soudem. Poukazuje přitom na nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001 Pl. ÚS 46/2000, které odmítlo návrhy na zrušení ustanovení § 6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“) s odůvodněním, že „každý z rehabilitačních zákonů zavedl určitou proceduru uplatnění nároků, včetně odlišného určení lhůt k jejich uplatnění… Stanovení časového limitu pro uplatnění návrhu nemůže být ani v rozporu s principem rovnosti občanů zakotveným v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť tím se nezvýhodňuje žádná sociální skupina na úkor jiné, ani se nediskriminuje některá sociální skupina, nýbrž se tak dává jen průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě… Rušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právních jistot, který je jedou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní.“ Dále stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2003 č. j. 7 A 508/2002, podle něhož zrušením rozhodnutí není ani účast na soudní rehabilitaci, a dále na rozsudek téhož soudu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. 5A 544/2002, podle kterého není možné považovat zrušení odsuzujícího rozhodnutí cestou obnovy řízení za zrušení rozhodnutí o věznění ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., neboť nesouvisí s politickou motivací odsouzení, nýbrž vychází jen ze zákonem splněných podmínek obnovy řízení. Stejně tak, jako není přípustné použití analogie pro posouzení nároku žalobce, bylo-li odsuzující rozhodnutí zrušeno v obnoveném řízení, není podle stěžovatelky možné užít analogie ani v případě, že odsuzující rozhodnutí bylo zrušeno na základě stížnosti pro porušení zákona. I zde jsou totiž důvody takového rozhodnutí zcela odlišné od důvodů, pro které přicházelo v úvahu zrušení podle § 14 zákona č. 119/1990 Sb. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2004, jímž byl žalobce prohlášen účastným soudní rehabilitace podle ust. § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., pak považuje stěžovatelka za účelové a odporující ustanovením tohoto zákona. Jelikož žalobce byl pravomocně odsouzen za trestný čin uvedený v § 4 zákona č. 199/1990 Sb. a uložený trest vykonal, není možné k jeho rehabilitaci užít ust. § 33 odst. 2 cit. zákona, které se vztahuje pouze na případy, kdy čeští občané byli neoprávněně vězněni, aniž by jejich trestní věc skončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Namítá-li nakonec žalobce, že o přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. nepožádal proto, že byl chybně informován náčelníkem Vojenského obvodového soudu v Brně, může se případné náhrady škody domáhat podle obecných právních předpisů. Není však možné poskytnout jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. na základě usnesení, kterým odsuzující soudní rozhodnutí nebylo zrušeno. Z uvedených důvodů žádá stěžovatelka Nejvyšší správní soud, aby rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. V doplňku vyjádření ze dne 27. 2. 2006 žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005 sp. zn. I. Ús 565/03, který řešil obdobnou problematiku a dospěl přitom k závěru, že výklad zákona č. 261/2001 Sb. provedený správním orgánem i Nejvyšším správním soudem byl příliš restriktivní a formalistický a znemožnil stěžovateli dosáhnout satisfakce podle uv