3 Azs 182/2005 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 182/2005- 122 - text č. j. 3 Azs 182/2005 - 122 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milady Haplové a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce I. I. S., zast. Mgr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti žalovanému Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Az 184/2003 – 61 ze dne 8. 4. 2004, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. U-4416/VL-07-P01-99, ze dne 14. 7. 2003. Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele vztahuje překážka vycestování podle ust. § 91 zákona o azylu. Městský soud v Praze se ztotožnil se závěry žalovaného, že stěžovatel v průběhu celého azylového řízení neuvedl ani nenaznačil, že by jeho trestní stíhání v zemi původu bylo zahájeno v důsledku jeho předchozího uplatňování politických práv a svobod a nebo zastávání určitých politických názorů a že by se pro konkrétní, veřejně deklarované či projevené názory stal státní moci nepohodlným. Soud dále konstatoval, že ani po skončení soudního řízení mu nejsou politické názory žalobce známy. Nebylo tudíž prokázáno, že by byl žalobce pronásledován, resp. trestně stíhán za uplatňování politických práv a svobod nebo pro své politické názory, ani že by pro tyto názory byl kriminalizován. Soud proto neshledal aplikaci ust. § 12 zákona o azylu žalovaným nesprávnou. Dovozuje-li stěžovatel důvod pro udělení azylu z definice pronásledování podle ust. § 2 odst. 5 zákona o azylu, uvedl Městský soud v Praze, že i kdyby bylo v případě stěžovatele takto definované pronásledování naplněno, nezakládalo by samo o sobě důvod pro udělení azylu. Bylo by jej s to založit pouze ve spojení s důvody podle ust. § 12 zákona o azylu, které však u stěžovatele prokázány nebyly. Namítá-li žalobce, že žalovaný porušil ustanovení o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí, není podle soudu zřejmé, jaké závěry z takového případného porušení žalobce dovozuje. Uvedená námitka působí protismyslně, vytýká-li žalobce na jednu stranu správnímu orgánu pomalost a na druhou stranu se domáhá zrušení jeho rozhodnutí, čímž by celková doba řízení ještě více narostla. Lhůty podle § 11 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících či podle ust. § 27 zákona o azylu jsou pak z povahy věci lhůtami pořádkovými a jejich nedodržení nemá pro rozhodnutí ve věci, kromě případných sankčních důsledků pro příslušného pracovníka žalovaného, žádné důsledky. Jejich porušení je proto vadou, která nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Stejný závěr se pak týká velkého množství stížností, jež žalobce v průběhu správního řízení podal. Ani tyto nemohou nic změnit na skutkově správném závěru žalovaného, že stěžovatel nebyl v zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod či pro své politické názory. Podle soudu je nakonec nesporné, že žalobce byl ve své vlasti vystaven důsledkům extrémně závažných podmínek vyskytujících se v ruských vazebních věznicích. Nelze pak vyloučit, že trestní stíhání žalobce, jakož i celé řady dalších osob, bylo stiženo závažnými vadami, včetně nezákonnosti. Tyto skutečnosti, stejně jako poškození zdraví stěžovatele sice nemohou být důvodem poskytnutí azylu, našly nicméně svůj výraz v rozhodnutí žalovaného o vztažení překážky vycestování na stěžovatele podle ust. § 91 zákona o azylu. Ze všech uvedených důvodů Městský soud v Praze žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád právní ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) jako nedůvodnou zamítl. Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Naplnění důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje v tom, že soud nesprávně vyložil podmínky udělení azylu podle ust. § 12 zákona o azylu tak, že je vztáhl pouze na politická práva a svobody v užším slova smyslu. Stěžovatel má naopak za to, že je nutno uvedená práva a svobody vykládat extenzivně tak, že zahrnují nejen práva politického charakteru, nýbrž i práva daleko důležitější, jako právo na zbavení osobní svobody pouze na základě řádného důvodu a na základě rozhodnutí soudu a dále pak i právo na vedení takového trestního stíhání, které je konformní nejen s požadavky místního trestního zákona, ale i s premisami spravedlivého procesu, jak je vnímán v judikatuře Ústavního soudu ČR a Evropského soudu pro lidská práva. Politicko-právní rozměr ve svém případě spatřuje stěžovatel v tom, že vyšetřování bylo vedeno osobami, které jsou členy tajné služby, jež neprovádějí vyšetřování, a dále v tom, že žalobci jeho vlastní stát odmítl poskytnout ochranu před zvůlí neidentifikovatelných politických skupin. Druhý argument stěžovatele spočívá v tom, že soud podle jeho názoru chybně posoudil existující rozpor mezi oběma výroky správního rozhodnutí, kdy na jedné straně nebyl stěžovateli udělen azyl, na druhou stranu byla na něj vztažena překážka vycestování. Vyhodnotil-li soud skutkový stav tak, že odůvodňuje vztažení překážky vycestování, měl podle názoru stěžovatele dospět také k závěru, že jsou v daném případě naplněny podmínky ust. § 12 zákona o azylu. Naplnění důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spatřuje stěžovatel v tom, že soud neprovedl jím navržené důkazy, zejm. příslušnými ustanoveními trestního řádu Ruské federace. Jeho provedením by dle názoru stěžovatele soud zjistil komplexně skutkový stav. Jasně by pak vyplynulo, jakého protiprávního zacházení se mu v průběhu trestního řízení dostalo a kolika porušení uvedených ustanovení se státní orgány v jeho procesu dopustily. Jednak tudíž nemá skutkový stav oporu ve spise, jednak byl při jeho zjišťování porušen zákon, když soud prvního stupně hodnotil postup cizího orgánu v souladu s cizím právem, které však nebylo předmětem dokazování. Důvod podle ust. § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je nakonec podle stěžovatele naplněn, neboť soud v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že se žalovaný věnoval případu zodpovědně a mimořádně pozorně. Takový závěr je dle jeho názoru nepřezkoumatelný. Soud přitom sám na jiném místě konstatoval, že žalovaný ve stěžovatelově případě porušil zákon, nerespektoval lhůty, spis nebyl řádně veden a ztrácely se z něj materiály. Za nepřezkoumatelné považuje rovněž rozhodnutí soudu, že nebyly v jeho případě dány důvody pro udělení azylu podle ust. § 14 zákona o azylu, zejm. s ohledem na svou invaliditu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 3. 2005 popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Má za to, že kasační stížnost byla podána opožděně. Na napadeném rozsudku Městského soudu v Praze je jako den nabytí právní moci vyznačen 11. květen 2004, kasační stížnost však byla podána až dne 27. 5. 2004, tedy po zákonem stanovené lhůtě. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje žalovaný na správní spis, zejm. na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako opožděnou odmítl, příp. ji zamítl pro nedůvodnost. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil tyto pro posouzení věci rozhodné skutečnosti: Dne 30. 9. 1999 podal stěžovatel žádost o přiznání postavení uprchlíka na území ČR, v níž uvedl, že byl v zemi původu obviněn z rozkradení peněz státu a z toho, že se v době vyhlášení celostátního pátrání skrýval. To však nebyla pravda, protože byl v té době v ČR. V Rusku byl rok vězněn a jeho pronásledování pokračovalo i po propuštění z vězení. Přestože byl v nemocnici, musel sám jezdit na výslechy, kde se měl přiznat, nevěděl však k čemu, neboť vyšetřovatelé nezískali v průběhu řízení žádné důkazy. Dne 3. 3. 1998 odjel z ČR legálně do Ruska, při svém návratu byl pak dne 21. 3. 1998 zatčen na hranicích. V písemném doplnění žádosti žalobce podrobně popsal svůj pobyt ve vazební věznici, zejm. nedobré zacházení, kterého se zde dostalo a v jehož důsledku byl po svém propuštění uznán invalidním ve třetím stupni. Pohovor k žádosti byl proveden dne 12. 11. 1999 v UT Jezová, na žádost stěžovatele v jazyce ruském za přítomnosti tlumočnice. Zde stěžova