4 Ads 48/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 48/2005- 52 - text č. j. 4 Ads 48/2005 - 52 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobců: a) Ing. M. P., b) MVDr. J. N., oba zast. Mgr. Jaroslavem Pomališem, advokátem, se sídlem Liberec, Na Rybníčku 387/6, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005, č. j. 7 Ca 115/2003 – 20, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas podanou kasační stížností napadají shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 4. 2003, č. j. 445214953/ODO, jímž bylo rozhodnuto, že se žádost stěžovatelky Ing. M. P. o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 172/2002 Sb.“), z důvodu nesplnění podmínek § 1 označeného zákona (absence československého občanství na straně jejího otce v době odvlečení), zamítá. Proti shora označenému rozhodnutí žalovaného podali oba stěžovatelé žalobu, ve které uváděli, že jejich otec byl československým občanem, přičemž žalovaná nevzala v potaz všechny skutečnosti. Brojili rovněž proti postupu žalované a uváděli okolnosti vyvracející neexistenci otcova občanství. Navrhovali, aby jim byla přiznána jednorázová peněžní částka podle zákona č. 172/2002 Sb. V napadeném rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že žalobce MVDr. J. N. nemá aktivní legitimaci, a to z důvodu, že o částku podle zákona č. 172/2002 Sb. požádala toliko jeho sestra. Žalobce v žalobě ani netvrdil, že by o tuto částku sám požádal. Městský soud v Praze dále zejména uvedl, že ze spisu vyplynulo, že otec žalobců nabyl československé státní občanství udělením dne 2. 9. 1961 (přičemž takto může občanství nabýt pouze osoba, která v době udělení občanství nebyla občanem Československé socialistické republiky), a že v době žádosti o toto občanství byl držitelem pasu SSSR a povolení k pobytu pro cizince, a že k žádosti o československé občanství přiložil potvrzení o propuštění ze státního svazku SSSR. S odkazem na výše uvedené pak soud dovodil, že se jeví jako pravděpodobný skutkový závěr žalované, že otec žalobců nebyl v době odvlečení občanem ČSR, ale občanem SSSR. Takto zjištěný skutkový stav vyplývá podle soudu i z provedeného dokazování ve správním řízení a vychází zejména z dobových důkazů. Městský soud dále doplnil, že není v současné době možné dohledat všechny doklady, které se týkaly občanství otce žalobců a při hodnocení této otázky je tedy nutné vycházet z těch dokladů, které nalezeny byly, a z nichž vyplývá, že otec stěžovatelky a) nabyl dne 26. 4. 1940 občanství SSSR, které měl až do dne 2. 9. 1961, kdy nabyl čs. občanství. Soud k tomuto doplnil, že v současné době již jiné důkazy nelze objektivně zajistit či provést. Opačné závěry jsou přitom podle soudu vyvráceny označenými důkazy, z nichž vycházela žalovaná. S odkazem na výše uvedené uzavřel, že skutkový závěr žalované, podle něhož nebyl otec žalobců v době zatčení občanem Československa, a není tak oprávněnou osobou podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb., má podle soudu oporu v provedeném dokazování, a tato skutečnost byla i náležitě právně zhodnocena při zamítnutí žádosti Ing. M. P. Proti tomuto rozsudku podali oba stěžovatelé obsáhlou kasační stížnost, ve které brojili proti závěru soudu o neexistenci československého občanství jejich otce v době odvlečení do SSSR. K tomuto pak uváděli, že soud nehodnotil důkazy v historickém kontextu jejich vzniku, k čemuž zejména doplnili, že otec stěžovatelů se nemohl z historických důvodů vrátit s jiným pasem než pasem SSSR, přičemž však soud ani správní orgán nezkoumal to, že otec zastával po válce funkci pověřence a vedoucího repatriačního úřadu, kterou mohli zastávat toliko občané tehdejšího Československa, a nezkoumal, že otci bylo občanství v roce 1961 uděleno, aniž by splnil podmínku pětiletého pobytu na území České republiky, tedy muselo být přihlédnuto k jeho dřívějšímu občanství. Dále pak namítali, že soud z některých důkazů účelově použil jen část informací, k čemuž zejména uváděli, že existence sovětského pasu vydaného v roce 1957 není důkazem existence sovětského občanství v roce 1949 a dále pak, že věrohodnost všech údajů uvedených v dokumentech stran jejich otce je třeba posuzovat vcelku; doplnili, že některá tvrzení, např. tvrzení o dobrovolnosti pobytu v SSSR, jsou nevěrohodná, a že otec by mohl být bez občanství deportován zpět a proto musel pro občanství udělat vše, co bylo v jeho silách. Rovněž namítali, že soud odhlédl bez odůvodnění od zjištění Střediska pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu, přičemž závěry Střediska pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu mají nejvyšší vypovídací schopnost, neboť středisko provádělo v těchto věcech speciální šetření a mělo přístup k tajným informacím. S odkazem na výše uvedené pak dovozovali nesprávné skutkové zjištění jak ze strany soudu tak žalovaného správního orgánu. Konečně pak namítali, že soud neshledal aktivní legitimaci MVDr. J. N., ačkoliv v dokumentaci jsou doklady o jeho žádosti. Na základě výše uvedeného pak oba stěžovatelé požadovali, aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu řízení. Žalovaná podala ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedla, že se ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem. Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měla být stěžovatelům jednorázová peněžní částka podle zákona č. 172/2002 Sb. udělena, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod či důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovateli. Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatelé uplatňují důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 pod písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Naplnění takových důvodů však Nejvyšší správní soud v souzené věci neshledal. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že předmětem sporu je především spor o existenci či neexistenci československého občanství otce stěžovatelů. Ještě před posouzením této otázky se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stran aktivní legitimace MVDr. J. N. a dospěl k závěru, že soud postupoval správně, pokud dovodil, že MVDr. J. N. nebyl aktivně legitimován k podání žaloby. Žaloba, byť podaná jménem obou stěžovatelů, směřovala však toliko proti rozhodnutí č. j. 445214953/ODO, ze dne 4. 4. 2003, jímž bylo vysloveno, že se zamítá žádost Ing. M. P. o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb., a to z důvodu nesplnění podmínky § 1 daného zákona (absence československého občanství u jejího otce), a tedy směřovala pouze proti rozhodnutí vztahujícího se k této stěžovatelce a nikoliv stěžovateli MVDr. J. N. Stejně tak je třeba uvést, že žádost stěžovatele MVDr. J. N. o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb., resp. rozhodnutí o ní, se v předloženém správním spisu nenachází, ostatně ani tento stěžovatel takovou žádost, či na ni navazující rozhodnutí žalované do soudního spisu nezaložil. Této námitce tak Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit. S odkaz