4 Ads 70/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 70/2005- 83 - text č. j. 4 Ads 70/2005 - 87 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců a JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: V. K., zast. Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou, se sídlem Praha 8, Křižíkova 16, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1/376, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, č. j. 3 Cad 36/2004 - 43, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Zástupkyni žalobkyně Mgr. Bohdaně Hejdukové, advokátce, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 325 Kč, která jí bude vyplacena Nejvyšším správním soudem, a to do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odměna advokátky JUDr. Heleny Teissingové s e p ř i z n á v á částkou 650 Kč, která bude vyplacena advokátce Mgr. Bohdaně Hejdukové ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2004, č. j. 2004/10107-44/19.2.2004. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou ze dne 27. 1. 2004, č. j. ZRE-88/2004-VBA01, kterým nebylo stěžovateli přiznáno hmotné zabezpečení z důvodu nesplnění podmínek vymezených § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), když bylo zjištěno, že se stěžovatelem bylo v posledních šesti měsících před podáním žádosti o zprostředkování zaměstnání ukončeno zaměstnání pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel včasnou žalobu, v níž ve vztahu k souzené věci zejména namítal, že ke dni 1. 1. 2003 dopisem okamžitě zrušil pracovní poměr podle § 54 zákoníku práce u svého bývalého zaměstnavatele, K. B., přičemž uvedený zaměstnavatel tuto zásilku nepřevzal a naopak zaslal stěžovateli dopisem okamžité zrušení pracovního poměru, a to podle § 53 zákoníku práce, které však nepřevzal stěžovatel, ale jeho otec, stejného jména. Dovozoval, že označená zásilka nebyla stěžovateli doručena, pracovní poměr skončil dle § 54 zákoníku práce a správní orgány nesprávně zjistily skutkový stav věci. Stejně tak uvedl, že ukončení pracovního poměru podle § 53 odst. 2 zákoníku práce by i přes výše uvedené bylo neplatné, a to z důvodu uběhnutí jednoměsíční lhůty pro takové ukončení pracovního poměru. Dále brojil proti údajně nesprávným údajům uvedeným v potvrzení o zaměstnání vystaveném zaměstnavatelem, na základě kterého mu pak následně nebylo přiznáno hmotné zabezpečení podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o zaměstnanosti. Navrhoval zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 2. 2. 2005, č. j. 3 Cad 36/2004 – 43, žalobu zamítl. V odůvodnění zejména uvedl, že z dikce § 14 odst. 1 písm. f) zákona o zaměstnanosti vyplývá, že se hmotné zabezpečení neposkytuje, jestliže s uchazečem o zaměstnání bylo v posledních šesti měsících zaměstnání ukončeno pro neuspokojivé pracovní výsledky nebo pro porušování povinností vyplývajících ze zaměstnání. Podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce může zaměstnavatel zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Podle § 64 zákoníku práce může neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Jak vyplynulo z obsahu spisu, taková žaloba podána nebyla a městský soud k tomuto uvedl, že nebyla-li ve stanovené zákonné dvouměsíční lhůtě podána žaloba proti neplatnému rozvázání pracovního poměru, nelze se neplatností rozvázání pracovního poměru již více zabývat. Dále městský soud uvedl, že správní orgán nebyl kompetentní posuzovat platnost ukončení pracovního poměru. V potvrzení o zaměstnání, které bylo doloženo jako podklad pro správní řízení, bylo osvědčeno ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele podle § 53 zákoníku práce. Kompetentní posuzovat platnost takového zrušení pracovního poměru by byl toliko obecný soud, ke kterému, jak bylo výše uvedeno, žaloba podána nebyla. Městský soud v Praze proto uzavřel, že dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný, tedy k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru dle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je stále platné, neboť nebylo jako neplatné u soudu ve lhůtě dvou měsíců napadeno, a stěžovateli tak nevznikl nárok na hmotné zabezpečení ve smyslu dle § 14 odst. písm. f) zákona o zaměstnanosti. Při podání kasační stížnosti proti tomuto rozsudku stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, proto mu Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2005, č. j. 3 Cad 36/2004 - 69, po prokázání osobních a majetkových poměrů, ustanovil zástupkyni pro řízení o kasační stížnosti, JUDr. Helenu Teissingovou, advokátku, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 1. Kasační stížnost stěžovatel opakovaně, a to i prostřednictvím ustanovené zástupkyně doplnil. Namítal, že rozhodnutí je nezákonné pro nesprávné posouzení právní otázky soudem a trpí vadou řízení, neboť skutková podstata, z níž soud vycházel, je v rozporu se spisy a nemá v nich oporu. Uvedl tak důvody kasační stížnosti, podřaditelné § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) V kasační stížností stěžovatel zejména uvádí, že po dobu evidence u Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou, s výjimkou doby rekvalifikace, nepobíral hmotné zabezpečení, přičemž toto období pro něj představuje dobu tíživé sociální situace. Doplnil, že nemá žádný majetek a pracuje za mzdu blížící se minimální mzdě. Stejně tak v kasační stížnosti uvádí, že závěr městského soudu o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce nebylo napadeno žalobou v zákonné dvouměsíční lhůtě a je tudíž platné, se nezakládá na pravdě, neb takové ukončení nebylo doručeno a tudíž proti němu nebylo možno podat žalobu; stejně tak dovozoval neexistenci takového ukončení pracovního poměru a nemožnost proti takovému neexistujícímu rozhodnutí žalobu podat. Z právě uvedeného pak dovozoval, že správní orgán nezjistil spolehlivě stav věci, potvrzení o zaměstnání nemohlo jednoznačně osvědčit takové ukončení pracovního poměru, přičemž pracovní poměr skončil dle § 54 zákoníku práce, a soud tuto skutečnost nevzal v úvahu. K tomuto v doplnění kasační stížnosti, provedeném prostřednictvím ustanovené zástupkyně, dále uvádí, že se správní orgány nezabývaly správností potvrzení o zaměstnání vyhotoveného bývalým zaměstnavatelem. Dne 1. 11. 2003 zaslal svému zaměstnavateli dopis, kterým hodlal ukončit pracovní poměr dle § 54 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a to z důvodu neplacení mzdy; tento dopis však zaměstnavatel řádně nepřevzal, byť byl adresován na jeho adresu, a byl proto stěžovateli poštou vrácen dne 21. 11. 2003 zpět. Stěžovatel přitom uvádí, že zásilka byla poště vrácena dne 20. 11. 2003, takže tímto dnem stěžovatel považuje pracovní poměr za skončený. Dopisem ze dne 18. 11. 2003 bývalý zaměstnavatel zaslal stěžovateli přípis s okamžitým zrušením pracovního poměru, ten však podle stěžovatel převzal jeho otec a nikoliv stěžovatel a nedošlo tak k doručení okamžitého zrušení pracovního poměru. Odkázal na znění § 266 písm. a) odst. 1 a 2 zákoníku práce a judikaturu. Dovozoval, že pracovní poměr skončil dle § 54 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a měl tudíž nárok na hmotné zabezpečení. Navrhl zrušení napadaného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaný podal na výzvu soudu ke kasační stížnosti obsáhlé vyjádření, ve kterém zrekapituloval průběh celého řízení. Ve vyjádření přitom ve vztahu k souzené věci zejména uvedl, že po provedeném dokazování v řízení vyplynulo, že pracovní poměr byl ukončen dle § 53 zákoníku práce, přičemž nebyla ve stanovené zákonné dvouměsíční lhůtě podána žaloba proti neplatnému rozvázání pracovního poměru a neplatností rozvázání pracovního poměru se tak již nelze více zabývat; nedošlo tak k naplnění podmínek vymezených v § 14 odst. 1 písm. f) zákona o zaměstnanosti. K tomuto doplnil, že správní orgán nebyl kompetentní posuzovat platnost okamžitého zrušení pracovního poměru a vycházel tak ze skutečností (zejm. potvrzení o zaměstnání a podání zaměstnavatele o okamžitém zrušení pracovního poměru), které nebyl oprávněn zpochybnit, a ze kterých vyplynulo, že se stěžovatelem byl ukončen pracovní poměr dle § 53 zákoníku práce. K samotné kasační stížnosti poté uvedl