4 Aps 3/2006 — Nejvyšší správní soud

4 Aps 3/2006- 45 - text č. j. 4 Aps 3/2006 - 61 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: Mgr. J. K., proti žalovanému: Prezident České republiky, se sídlem Praha 1 – Hrad, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2005, č. j. 8 Ca 178/2005 – 13, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2005, č. j. 8 Ca 178/2005 – 13, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta její „žaloba na nečinnost žalovaného, proti rozhodnutí žalovaného a na nezákonný zásah ve věci jmenování žalobkyně soudcem“. V žalobě stěžovatelka uvedla, že je justiční čekatelkou Městského soudu v Praze, po úspěšném složení justiční zkoušky byla schválena a navržena usnesením vlády České republiky ze dne 2. března 2005, č. 246, na jmenování soudcem s přidělením k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Ke jmenování žalobkyně soudcem ze strany žalovaného však do data podání žaloby nedošlo. Počátkem března 2005 bylo ve veřejných sdělovacích prostředcích uveřejněno sdělení tiskového mluvčího žalovaného, že z vládou navržených kandidátů nebude žalovaný do funkce jmenovat ty kandidáty, kteří v roce 2005 nedosáhnou věku třiceti let. Dne 16. března 2005 obdržela žalobkyně dopis od místopředsedy vlády, ministra spravedlnosti JUDr. P. N., v němž jí oznámil, že žalovaný odmítl jeho návrh na jmenování žalobkyně soudcem z důvodu věku žalobkyně. V odpovědi žalovaného na dopis prezidenta soudcovské unie žalovaný mimo jiné uvedl, že z 55 kandidátů navržených ministrem spravedlnosti na jmenování soudci jich žalovaný 21 jmenoval a u ostatních své rozhodnutí odložil. V odpovědi na dopis dvou zástupců justičních čekatelů žalovaný rovněž uvedl, že vydal jen několik svých rozhodnutí ke jmenování soudců, a že je zde ještě další skupina osob, o nichž naopak žádné rozhodnutí zatím neučinil. Dne 31. března 2005 bylo jmenováno 21 kandidátů, žádný z kandidátů mladších 30 let, včetně žalobkyně, jmenován nebyl. Žalobkyně napadá shora uvedený postup žalovaného, který spočívá v nejmenování žalobkyně soudcem z důvodu jejího věku. Tento postup je podle ní v rozporu s ústavním pořádkem i zákony České republiky, a tímto postupem byla porušena subjektivní veřejná práva žalobkyně chráněná Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) i mezinárodními úmluvami. Žalobkyně proto podává žalobu na nečinnost, proti rozhodnutí žalovaného a na nezákonný zásah žalovaného ve věci jmenování soudcem. Žalobkyně je přesvědčena, že v dané věci je dána pravomoc soudu ve správním soudnictví, neboť žalovaného lze ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) považovat za „správní orgán“. Pravomoc ke jmenování soudců je žalovanému svěřena Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“) čl. 63 odst. 1 písm. i) a toto jmenování je podmínkou k výkonu funkce soudce (§ 61, 63 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). V dané věci jde tedy o rozhodovací proces (§ 63 odst. 3 Ústavy), ve kterém se fyzické osobě, která splňuje veškeré zákonné podmínky, udělí pravomoc vykonávat funkci soudce, jíž lze považovat za funkci veřejnou (§ 74 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.), jejímž prostřednictvím je vykonávána soudní moc ve státě. Žalobní petit formulovala žalobkyně jako eventuální s tím, že postup při jmenování soudců není nikterak zákonem specifikován, i judikatura v tomto směru chybí, a proto ponechává na soudu, ke kterému výkladu se přikloní, a to i s ohledem na to, že žalovaný sám uváděl, že své rozhodnutí jmenovat žalobkyni soudcem odložil, což by svědčilo o nečinnosti žalovaného ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s., nebo s ohledem na čl. 63 odst. 3 Ústavy, které považuje jmenování soudců za rozhodnutí, což by nasvědčovalo rozhodnutí některé z navržených kandidátů nejmenovat. Takové rozhodnutí lze podle žalobkyně považovat za úkon, jímž se zasahuje do jejích práv ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a to bez ohledu na formu takového rozhodnutí. Pro případ, že by soud považoval za rozhodnutí pouze jmenování a nejmenování již nikoliv, pak lze podle žalobkyně tento akt považovat za nezákonný zásah podle § 82 s. ř. s. ve smyslu další níže rozvedené argumentace. Žalobkyně dále uvedla, že jsou splněny podmínky aktivní i pasivní legitimace. Žalovaný je orgánem, který je Ústavou jako jediný oprávněn jmenovat soudce, pouze jeho postupem došlo k porušení veřejných subjektivních právech žalobkyně a tedy pouze žalovaný může naplnit petit žaloby. Žalobkyně je potom osobou, které se dotýká nečinnost žalovaného, nebo která byla zkrácena na svých právech nezákonným rozhodnutím či zásahem žalovaného. Nečinnost žalovaného podle žalobkyně spočívá v tom, že odložil své rozhodnutí jmenovat skupinu kandidátů mladších třiceti let, včetně žalobkyně, a i když není přímo stanovena nějaká lhůta pro rozhodnutí žalovaného, má žalobkyně s ohledem na čl. 38 odst. 2 Listiny nárok na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jestliže žalovaný o jmenování rozhodl v řádu dní a u nejmenovaných rozhodnutí odkládal na dobu neurčitou, označila žalobkyně tento přístup žalovaného za diskriminační a požadovala aby byla ukončena nečinnost žalovaného. K podstatě nezákonnosti rozhodnutí nebo zásahu žalovaného žalobkyně uvedla, že ačkoliv není proces jmenování legislativou podrobně upraven, je žalovaný s ohledem na čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, který stanoví že státní moc lze jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, povinen respektovat obecná zákonná pravidla, jakými jsou soulad rozhodnutí se zákonem, zákaz retroaktivity a předvídatelnost rozhodnutí. Žalobkyně uvedla, že splnila veškerá zákonná kritéria stanovená § 60 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Podle odst. 1 tohoto ustanovení může být sice soudcem ustanoven ten, kdo mimo jiné v den ustanovení dosáhl věku nejméně 30 let, avšak čl. 10 přechodných ustanovení zákona č. 192/2003 Sb., jímž byla uvedená věková hranice zvýšena z 25 na 30 let, stanoví, že se požadavek dosažení věku 30 let nevztahuje na ustanovení soudcem u justičních čekatelů, jejichž pracovní poměr trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Žalovaný jmenoval pouze skupinu justičních čekatelů, která splňovala podmínku dosažení 30 let v daném roce a vyřadil skupinu justičních čekatelů mladších, ačkoliv se na ně tato zákonná podmínka nevztahuje. To žalobkyně považuje za porušení citované ústavní zásady a dále i za narušení Ústavou vymezeného rozdělení mocí zákonodárné a výkonné, kdy žalovaný nerespektuje obsah zákona, který ve své ústavní funkci navíc sám schválil, když uvedenou novelu zákona podepsal. Zásadu předvídatelnosti veřejnoprávního rozhodnutí a princip právní jistoty podle žalobkyně žalobce porušil tím, že zatímco v předchozích případech jmenoval soudci i justiční čekatele mladší 30 let a postupoval tak ve smyslu ústavní tradice, kdy tíže výběru leží na soudech, ministerstvu spravedlnosti a vládě, v případě žalobkyně a dalších společně s ní nejmenovaných čekatelů si žalovaný sám stanovil kriteria výběru a podle nich vybral čekatele, které jmenoval soudci. Žalobkyně uvedla, že žalovanému samozřejmě nelze odepřít právo nejmenovat kandidáta, který zákonné podmínky nesplnil, ale podle ní není možné žalovanému přiznat právo nejmenovat celou skupinu kandidátů, včetně žalobkyně, kteří zákonné podmínky splnili, a to jen proto, že nenaplnili novou žalovaným stanovenou a v zákoně neuvedenou podmínku věku. Ve spojení s tím žalobkyně na podporu své argumentace odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. ÚS 690/01 a ÚS 237/02. Žalobkyně rovněž namítala, že žalovaný porušil zásadu předvídatelnosti veřejnoprávního rozhodnutí a princip právní jistoty, k nimž patří i legitimní předvídatelnost postupu orgánu veřejné moci v souladu s právním a zákonem stanovenými požadavky. Dále žalobkyně uvedla, že rozhodnutím nebo zásahem žalovaného byla zkrácena na svých veřejných subjektivních právech zaručených Listinou základních práv a svobod a to tak, že byla v rámci určité skupiny diskriminována na základě věku (čl. 3 odst. 1 Listiny), a zároveň bylo porušeno právo žalobkyně na rovné podmínky v přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím (čl. 21 odst. 4 Listiny, obdobně čl. 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Žalobkyně dodala, že si je vědoma, že na jmenování do funkce není právní nárok a nedomáhá se tedy práva být jmenována, ale domáhá se zachování shora uvedených práv vůči své osobě v rámci jmenovací procedury. V těchto souvislostech na podporu své argumentace odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 188/2004 Sbírky rozhodnutí NSS a nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 24/01. Závěrem žalobkyně navrhla, aby so