4 As 31/2005 — Nejvyšší správní soud

4 As 31/2005- 45 - text č. j. 4 As 31/2005 - 47 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: O. ž. p., zast. JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem, se sídlem Za Zelenou liškou 967/B, Praha 4, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Praha, se sídlem Pařížská 26, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 12. 1. 2005, č. j. 8 Ca 86/2004 - 25, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 12. 1. 2005, č. j. 8 Ca 86/2004 - 25, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti správnímu úkonu žalovaného ze dne 26. 1. 2004, č. j. MHMP-158512/2003/OST/So/Čv, kterým bylo vysloveno, že sdělení prvostupňového správního orgánu, Úřadu městské části Praha 2, č. j. 3955/03/Cv, že stěžovatel není účastníkem řízení o umístění stavby - stavba telekomunikačního kabelu pro objekty ostrahy v P. 2, H. s., k. ú. V., bylo vydáno v souladu se zákonem. V žalobou napadeném úkonu žalovaný především konstatoval, že prvostupňový správní orgán nevydal ve věci účastenství žalobce v řízení žádné rozhodnutí, přičemž odvolání lze podat jen proti rozhodnutí, a dále dospěl k závěru, že ve věci nebyly splněny podmínky pro účastenství žalobce stanovené v ustanovení § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobou se stěžovatel domáhal přezkumu obou správních aktů, přičemž sdělení (rozhodnutí) prvostupňového správního orgánu považoval za nicotné, a to proto, že stěžovateli nebylo přiznáno postavení účastníka řízení, a dále proto, že označené sdělení, byť se jedná podle stěžovatele v podstatě o správní rozhodnutí, neobsahovalo náležitosti bezvadného správního rozhodnutí; druhému správnímu úkonu pak zejména vytýkal, že jím byl zkrácen na svém právu na řádný přezkum napadeného rozhodnutí a v právu na spravedlivý proces. Usnesením Městského soudu v Praze, ze dne 12. 1. 2005, č. j. 8 Ca 86/2004 - 25 byla žaloba podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odmítnuta. Městský soud v Praze vyšel z ustanovení § 65 odst. 1, ve spojení s ustanovením § 70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“, nebo „s. ř. s.“), a dovodil, že v případě žalobou napadeného úkonu, potvrzujícího, že žalobci nebylo přiznáno postavení účastníka řízení, se nejednalo o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (pod toto ustanovení by bylo možno podřadit pouze rozhodnutí ve věci samé, tj. rozhodnutí o umístění stavby), a na takové sdělení (rozhodnutí) se tudíž vztahuje tzv. kompetenční výluka obsažená v § 70 písm. a) soudního řádu správního. V kasační stížnosti stěžovatel namítá nezákonnost odmítavého usnesení Městského soudu v Praze. Nejprve zrekapituloval průběh věci a argumentaci soudu, a dále uvedl, že s odkazem na znění § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny má občanské sdružení právo být účastníkem řízení, přičemž označené rozhodnutí správního orgánu mu je upřelo. Zdůraznil, že se nejedná o rozhodnutí zatímní, ani rozhodnutí, kterým by se upravovalo vedení řízení, nýbrž o rozhodnutí meritorní, kterým je rozhodováno o postavení stěžovatele je-li účastníkem řízení (jak mu toto postavení za splnění podmínek dává zákon), či nikoliv. Uvedl, že se jedná v materiálním slova o rozhodnutí (§ 1 odst. 1 správního řádu) a nedostatek formy nemůže být důvodem pro odmítnutí soudní ochrany. Dovozoval vadnost usnesení Městského soudu v Praze a protiústavní odepření soudní ochrany. Dále uvedl, že usnesení Městského soudu v Praze je i vnitřně rozporné, neboť hovoří o „rozhodnutí“, na něž vztahuje výluku podle ustanovení § 70 a) s. ř. s., která platí pro úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutím, přičemž soud dochází k závěru, že se o rozhodnutí v souzené věci nejedná. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel odkázal na judikaturu a dovodil nesprávné právní posouzení věci soudem tím, že rozhodnutí o tom, jestli stěžovatel je účastníkem řízení, či není, nepovažuje za rozhodnutí, které by zasahovalo do práv stěžovatele. „Zamítnutí žaloby“ městským soudem bylo podle stěžovatele nezákonné. Navrhl zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zrekapituloval dosavadní řízení, vyjádřil se k povaze věci a zdůvodnil svůj postup ve věci, k čemuž doplnil, že podle ustanovení § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny je pro účastenství třeba splnit dvě podmínky současně. První je, že v řízení musí být dotčeny zájmy ochrany a přírody, druhou pak oznámení účasti sdružení v řízení do 8 dnů od zahájení řízení, což se však nestalo. Dále žalovaný uvedl, že proto, že stěžovateli nevzniklo materiální právo být účastníkem řízení, sdělil stěžovateli, že nesplňuje podmínky účastenství toliko přípisem (sdělením) a nevydával rozhodnutí, přičemž odvolání lze podat toliko proti rozhodnutí. Žalovaný tak odvolání posoudil jako podnět k přezkoumání řízení. S odkazem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud vydal rozhodnutí o nepřípustnosti kasační stížnosti, případně ji jako nedůvodnou zamítl. Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že je Nejvyšším správním soudem přezkoumáváno usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla žaloba stěžovatele odmítnuta, přichází v úvahu toliko důvod kasační stížnosti vymezený pod ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. písm. e), tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a nikoliv stěžovatelem namítané nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, což je důvod podřaditelný pod ustanovení písm. a) § 103 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 28. 7. 2003 bylo na úřední desce Úřadu Městské části Praha 2 vyvěšeno oznámení o zahájení územního řízení o umístění stavby: „Stavba telekomunikačního kabelu pro objekt ostrahy v P. 2, H. s. k. ú. V., na pozemcích parc.č. 1372 a 1374“, k němuž došlo na základě podaného návrhu dne 14. 7. 2003, veřejnou vyhláškou. Podáním ze dne 7. 8. 2003 stěžovatel oznámil prvostupňovému správnímu orgánu účast v předmětném řízení, přičemž z tohoto dopisu vyplývá, že stěžovateli zřejmě bylo oznámení o zahájení řízení zasláno dopisem (v dopise je uvedeno: Děkujeme vám za váš dopis č. j. 3442/03 Cv, ze dne 28. 7. 2003 ve věci Stavba telekomunikačního kabelu H.s. č. p. 1372 a 1374, a sdělujeme Vám, že jsme účastníky řízení.). Sdělením prvostupňového správního orgánu ze dne 18. 8. 2003 bylo stěžovateli oznámeno, že v souladu s ustanovením § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, jej není možné považovat za účastníka řízení; nebyla splněna zákonná podmínka přihlášení se do 8 dnů a dále umístěním uvedené stavby nejsou dotčeny zájmy přírody a krajiny. Proti tomuto sdělení podal stěžovatel podání nazvané odvolání. Žalovaný správní orgán v odpovědi na toto odvolání stěžovateli přípisem ze dne 26. 1. 2004, č. j. MHMP-158512/2003/OST/So/Čv, sdělil, že podané odvolání nebylo posuzováno v odvolacím řízení, neboť nebylo podáno proti rozhodnutí, nýbrž proti sdělení, toto odvolání posoudil postupem podle § 112 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (výkon dozoru k nápravě nesprávných opatření), avšak neshledal žádných pochybení. Uzavřel, že s odkazem na výše uvedené, že ani on nevydává žádné rozhodnutí. O žalobě podané proti tomuto sdělení žalovaného bylo rozhodnuto nyní napadeným usnesením. V mezidobí, a to dne 27. 8. 2003, bylo pod č. j. výst. 3442/Cv, bylo ve věci „Stavba telekomunikačního kabelu pro objekt ostrahy v P. 2, H. sady k. ú. V,, na pozemcích parc.č. 1372 a 1374“ vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby bez účasti stěžovatele. Nejvyšší správní soud především uvádí, že předmětem sporu tak není posouzení meritorního rozhodnutí, tj. územního rozhodnutí o umístění stavby ve věci „Stavba telekomunikačního kabelu pro objekt ostrahy v P. 2, H. s. k. ú. V., na pozemcích parc. č. 1372 a 1374“, nýbrž to, zda úkon žalovaného, kterým potvrdil sdělení prvostupňového orgánu, že stěžovatel není účastníkem řízení o umístění předmětné stavby, je či není přezkoumatelné soudem. Stěžovatel je občanským sdružením, jehož hlav