4 As 51/2005 — Nejvyšší správní soud

4 As 51/2005- 67 - text č. j. 4 As 51/2005 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: T. T., zast. JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 57, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2005, č. j. 29 Ca 239/2002 – 31, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2005, č. j. 29 Ca 239/2002 – 31, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žádostí ze dne 13. 12. 1999 podanou prostřednictvím zástupce žádal žalobce Okresní úřad v Jihlavě o vydání potvrzení o tom, že paní M. (M.) T. (matka žalobce) byla ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy k 1. 4. 1991, až do své smrti, tj. do 28. 7. 1998, českou státní občankou, a že kontinuita jejího českého státního občanství byla v tomto mezidobí zachována. Ze žádosti mj. plyne, že žalobce potřeboval potvrzení o českém státním občanství své matky k doložení uplatněného restitučního nároku. Okresní úřad Jihlava, odbor vnitřních věcí, oddělení správní a vnitřních věcí rozhodnutím ze dne 14. 1. 2002, č. j. 817/99–VV–606/4, nevyhověl žádosti žalobce o vystavení potvrzení o státním občanství ČR zemřelé M. T., rozené S.. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že šetřením provedeným u Státního okresního archivu v Jihlavě bylo zjištěno, že otec paní T., R. S. optoval v zákonné lhůtě pro Rakousko podle § 4 zákona č. 236/1920 Sb., přičemž dnem opce pozbyl státní občanství československé. Ve smyslu § 5 tohoto zákona se opce manžela vztahovala na provdanou ženu i na manželské děti do 18-ti let, což znamená, že paní T. pozbyla státní občanství československé. Z vyjádření Magistrátu města Vídně bylo zjištěno, že R. S., S. S. i M. T., roz. S., měli ke dni 13. 3. 1938 (před odchodem do Ameriky) rakouskou státní příslušnost. Ke dni, kdy paní T. nabyla naturalizaci státní občanství USA, nebyla již státní občankou československou. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání žalobce a o odvolání rozhodl Krajský úřad Kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 23. 5. 2002, č. j. SŘ-259/02-VD, tak, že napadené rozhodnutí podle § 59 odst. 1 a 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) potvrdil a podané odvolání zamítl. V odůvodnění rozhodnutí dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně nepochybil. Konstatoval, že žalobce se v podaném odvolání zejména zabýval existencí a případnou právoplatností opce svého děda. K tomu uvedl, že z listin, opatřených správním orgánem I. stupně vyplývá, že jak tehdejší československé státní orgány, tak rakouské státní orgány považovaly uvedenou opci za právoplatnou, shodně uvádějí pana R. S., jeho manželku a dceru za rakouské státní občany. Ani nemožnost opatřit listinu obsahují opční prohlášení děda jmenovaného, nevyvrací ostatními, ať již soukromými nebo úředními dokumenty, potvrzenou skutečnost, že k opci došlo. Právoplatnost uvedené opce a splnění podmínek pro ni není předmětem tohoto řízení – tyto skutečnosti byly předmětem řízení, jehož výsledkem byla změna státního občanství děda, babičky a matky jmenovaného. Předmětem tohoto řízení je potvrzení toho, zda matka jmenovaného byla v době své smrti státní občanskou České republiky. Správní orgán II. stupně dospěl k jednoznačnému závěru, že žádostí jmenovaného o potvrzení státního občanství ČR jeho matky M. T. vyhovět nelze. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž se domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného. Uvedl, že za zásadní spornou otázku považuje zjištění, zda otec M. T. pro rakouské státní občanství optoval a pokud ano, zda tato opce mohla být právoplatně provedena. Pokud jde o otázku opčního prohlášení, zápis v dokumentu nazvaném Hauptgrundbuchplatt nemůže platnou opci pro rakouské státní občanství osvědčit, neboť se nejedná o veřejnou listinu ve smyslu současného i dobového práva. Ani ostatní listinné důkazy, ať již matriční dokumenty, či soukromé listiny, hodnověrně neprokazují závěr, ke kterému dospěly oba správní orgány. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že existence opčního prohlášení R. S. nebyla doložena příslušnou listinou z jeho vlastnoručním podpisem; podle názoru žalobce, ve skutečnosti neexistuje. Oba správní orgány tedy nejen skutkový stav věci nezjistily odpovídajícím způsobem, ale zjištěné důkazy správně nevyhodnotily. Pokud se týká právního hodnocení věci, žalobce uvedl, že realizace opce v dané věci vylučovalo i ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 236/1920 Sb., které jako jednu z podmínek opce vyžadovalo původní domovské právo optujícího k obci, nacházející se v částech bývalého mocnářství, mimo území Československa. Z provedených listinných důkazů je přitom zřejmé, že R. S. byl vojákem a předpisy o domovském právu se na něho proto nevztahovaly. Bylo též prokázáno, že domovsky byl příslušný do Jihlavy, což vše vyvolává pochybnosti o tom, zda mohl předmětnou opci, při nesplnění jedné z obligatorních podmínek, řádně vykonat. Žalobce navrhoval, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, č. j. 29 Ca 239/2002 – 31, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku se nejprve zabýval posouzením existence podmínek tohoto řízení, a to s ohledem na specifickou povahovou žalobou napadeného správního rozhodnutí. Po rozboru této právní otázky dospěl k závěru, že předpokladem řízení o zjišťování státního občanství ve smyslu § 24 zákona o státním občanství je spornost případů, vyžadující provedení zjišťování (§ 24 odst. 1), jehož výsledky budou žadateli předepsaným způsobem sděleny (§ 24 odst. 2). Při posuzování předmětné otázky přihlédl soud též k ustanovení § 25 zákona o státním občanství, podle něhož vyhovuje-li se podle tohoto zákona v plném rozsahu podání žadatele, nevydává se s výjimkou ustanovení § 12 odst. 3 rozhodnutí ve správním řízení. Pokud tedy podání žadatele nebylo v plném rozsahu vyhověno, výkladem a contrario nelze dospět k jinému závěru, než že ve věci jeho podání musí být vydáno správní rozhodnutí. Soud uzavřel, že správní akty obou stupňů v této věci jsou individuálními správními akty – rozhodnutími. Soud se dále zabýval tím, zda tato rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí o veřejném subjektivním právu. Dospěl k závěru, že správní rozhodnutí vydané ve smyslu § 24 odst. 2 zákona o státním občanství je tímto typem rozhodnutí, neboť je jím závazným způsobem deklarována (ne) existence veřejnoprávního vztahu určité osoby a státu. Konstatoval, že napadené rozhodnutí včetně prvostupňového rozhodnutí jsou typy soudně přezkoumatelných rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky tohoto pojmu uvedeného v § 65 odst. 1 s. ř. s. Soud se dále soustředil na posouzení otázky aktivní legitimace žalobce. Citoval ustanovení § 65 odst. 1 a 2 a konstatoval, že žalobce aktivně legitimován ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. není, neboť v předcházejícím správním řízení nebylo rozhodováno o státoobčanském postavení žalobce, tedy o jeho právech a povinnostech. Soud dále dospěl po porovnání výkladu ustanovení § 14 správního řádu a § 65 odst. 2 s. ř. s. k závěru, že žalobce v předcházejícím správním řízení vystupoval jako žadatel (§ 24 odst. 3 a § 25 zákona o státním občanství) a byl tedy jeho účastníkem. Jelikož současně tvrdí, že byl postupem žalovaného zkrácen na svých právech způsobem vyvolávajícím nezákonnost napadeného rozhodnutí, lze uzavřít, že je k podání žaloby v této věci aktivně legitimován ve smyslu § 65 odst. 2 s. ř. s. Závěry výše uvedené shrnul soud tak, že žalobou je napadeno správní rozhodnutí, u kterého není jeho soudní přezkum vyloučen, přičemž žaloba je současně podána osobou, která splňuje procesní podmínky aktivní legitimace, vyplývající z ustanovení § 65 odst. 2 s. ř. s. Jelikož jsou splněny i další procesní podmínky pro připuštění žaloby k meritornímu projednání, neexistuje důvod pro odmítnutí návrhu ve smyslu § 46 odst. 1 a 2 s. ř. s. (s přihlédnutím k důvodům uvedeným v § 68 s. ř. s. a § 70 s. ř. s.). Soud pak dále uvedl, že žaloba může být úspěšná pouze tehdy, označil-li žalobce správně důvody, pro které správní rozhodnutí odporuje zákonu, a prokáže-li současně, že v důsledku těchto vad rozhodnutí došlo k porušení jeho veřejných subjektivních práv. Proto se zaměřil na posouzení otázky, zda v případně důvodnosti tvrzení týkajících se porušení zákona mohlo vůbec pojmově dojít k zásahu do sféry subjektivních veřejných práv žalobce. Soud dospěl k závěru, že tomu tak není. Konstatoval, že předmětem správního řízení v dané věci bylo odstranění pochybností týkající se existence státního občanství matky žalobce v blíže specifikované době, předcházející jejímu úmrtí. V tomto řízení tedy měla být postavena na jisto existence ryze osobního práva jiné osoby, než žalobce, k určitému dat