4 Azs 511/2004 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 511/2004- 71 - text č. j. 4 Azs 511/2004 - 71 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: R. K., zast. JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou, se sídlem Nám. Kinských 3, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 31. 8. 2004, č. j. 24 Az 815/2003 – 33, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2004, č. j. 24 Az 815/2003 – 33 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 7. 9. 2000, č. j. OAM-146/AŘ-2000, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 15. 5. 2000, č. j. U-4195/VL-07-P01-99, kterým nebyl stěžovateli udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatel v obecné rovině namítal porušení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). K tomuto zejména uvedl, že rozhodnutí žalovaného nevychází z aktuálního stavu věci, vykazuje vady řízení v podobě nedostatečně zjištěného stavu věci a je nedostatečně odůvodněno; dále namítal porušení § 91 odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Požadoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V napadeném rozsudku dospěl Krajský soud v Ostravě obdobně jako žalovaný správní orgán k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 zákona o azylu); k námitce stěžovatele, že by se v zemi původu patrně musel účastnit vojenského konfliktu, krajský soud uvedl, že za situace, kdy jsou tímto konfliktem postihováni všichni obyvatelé země a stěžovatel neměl žádné jiné problémy v zemi původu, neshledal, že by se jeho postavení odlišovalo od postavení ostatních obyvatel oblastí, v nichž probíhá válečný konflikt, a že tak tuto skutečnost nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu. Krajský soud se vyjádřil i k otázce humanitárního azylu, přičemž uvedl, že správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení ani je nezneužil. Námitky ke zjištění skutkového stavu věci stěžovatel uváděl toliko v obecné rovině a po jejich posouzení krajský soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn řádně. K námitce týkající se porušení § 91 odst. 1 písm. c) zákona o azylu Krajský soud v Ostravě uvedl, že označené písm. c) bylo do zákona o azylu doplněno až na základě zákona č. 2/2002 Sb., který nabyl účinnosti až 1. 2. 2002, tzn. poté, co bylo ve věci stěžovatele žalovaným správním orgánem rozhodnuto a žalovaný správní orgán tak překážku vycestování na základě tohoto důvodu posuzovat nemohl. Na základě výše uvedeného Krajský soud v Ostravě žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost. Konkrétně zejména namítal, že v souzené věci nebylo vycházeno z aktuálního stavu věci, neboť o přiznání statusu uprchlíka bylo v případě stěžovatele rozhodováno v roce 1999 na podkladě zprávy o kontrolní misi na Srí Lance z dubna 1997 a krajský soud rozhodl až dne 31. 8. 2004, z čehož stěžovatel dovozoval, že krajský soud pochybil, neb nerozhodoval na základě aktuálního stavu o poměrech v zemi původu stěžovatele. Dále stěžovatel namítal vadu řízení, spočívajícího podle jeho názoru v tom, že rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 7. 9. 2000, č. j. OAM-146/AŘ-2000, bylo doručeno ustanovenému opatrovníkovi až po dvou letech, tedy v roce 2002, a to proto, že opatrovník byl stěžovateli ustanoven až usnesením OS v Karviné, ze dne 17. 6. 2002, č. j. 41 Nc 1552/2001 – 11. K tomuto doplnil, že soud nezohlednil důvody, pro které by bylo třeba udělit azyl z humanitárních důvodů; stěžovatel si v České republice zvykl, strávil zde 5 let, má zde kamarády, přátele, vyučil se zde a Českou republiku považuje za svůj domov. Dále uvedl, že z důvodu nabytí zletilosti by stěžovateli v případě návratu do vlasti hrozila nutnost účastnit se bojů na straně tzv. Tamilských Tygrů a pro případ, že by tuto službu odmítl, byl by vystaven nelegálním trestním postihům. Proto se nemůže ztotožnit s tím, že u něj nebyla shledána překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Stěžovatel závěrem konstatoval, že krajský soud při svém rozhodování vycházel z podkladů 5 let starých, tedy neaktuálních, správně nezohlednil důvody, které stěžovatele vedly k podání žádosti o udělení azylu a nevypořádal se s § 91 zákona o azylu, v němž je řešena otázka překážek vycestování. Krajský soud při svém rozhodování nepřihlédl k délce azylového řízení, k tomu, že si zde stěžovatel zvykl a chtěl by zde trvale žít. S odkazem na výše uvedené stěžovatel požadoval zrušení napadaného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. Požádal rovněž o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Podáním ze dne 5. 1. 2005 stěžovatel kasační stížnost doplnil. V doplnění zejména uvedl, že země původu byla postižena přírodní katastrofou a stěžovatel se nemá kam vrátit. Navrhl proto, aby se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou udělení humanitárního azylu. Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2005 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen („s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou. Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod či důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem. Jelikož stěžovatel důvody podání kasační stížnosti nepodřadil dikci zákonné úpravy, je třeba toto jejich podřazení dovodit za stěžovatele. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel namítá vady řízení před správním orgánem, a potažmo i před krajským soudem, včetně nesprávného právního posouzení, a dále se dovolává nesprávně zjištěného stavu věci, dovozuje Nejvyšší správní soud důvody vymezené v § 103 odst.