1 As 32/2006 — Nejvyšší správní soud

1 As 32/2006- 99 - text 1 As 32/2006 - 104 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci žalobce společnosti W., s. r. o., zastoupeného JUDr. Irenou Schejbalovou, advokátkou v Brně, Bubeníčkova 3, proti žalovanému Krajskému úřadu Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88, za účasti Města M. L., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2002, č. j. 379/ZZ/OR/SP/02, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2006, č. j. 58 Ca 29/2003 - 56, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2006, č. j. 58 Ca 29/2003 - 56, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Okresního úřadu Cheb, referátu životního prostředí ze dne 29. 4. 2002, č. j. ŽP/1190/01, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru životního prostředí ze dne 13. 12. 2002, č. j. 379/ZZ/OR/SP/02 byl žalobce (dále jen „stěžovatel“), s odkazem na ustanovení § 27 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o vodách“), zavázán provést nápravná opatření (blíže specifikovaná pod body 1 - 4 prvostupňového rozhodnutí) související se znečištěním okolí Lesního pramene v M. L. Tato správní rozhodnutí napadl stěžovatel u Krajského soudu v Plzni žalobou, kterou se domáhal jejich zrušení. Shora uvedeným rozsudkem byla žaloba zamítnuta. Krajský soud svůj rozsudek odůvodnil tím, že přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána na základě ustanovení § 27 odst. 1 zákona o vodách, dle kterého uloží vodohospodářský orgán tomu, kdo nedovoleným nakládáním s látkami škodlivými vodám znečistí povrchové nebo podzemní vody nebo tímto ohrozí jejich jakost, povinnost provést opatření k odstranění závadného stavu, popř. též opatření k zajištění náhradního odběru vody (opatření k nápravě). S ohledem na dikci tohoto ustanovení lze, dle názoru krajského soudu, proti rozhodnutí vydanému v tomto procesním režimu důvodně namítat toliko dvě skutečnosti. První námitkou (v žalobě uplatněnou) je tvrzení, že účastník řízení není původcem závadného stavu. Tato argumentace (v projednávané věci poukazující na závěry znaleckého posudku zadaného stěžovatelem, existenci technických nesrovnalostí, z nichž se v přecházejícím správním řízení vycházelo, či možnost zavinění ekologické újmy jinou osobou) by však mohla být zohledněna pouze za situace, pokud by zde již neexistovalo pravomocné rozhodnutí o uložení pokuty ve smyslu § 24 písm. c) zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní správě ve vodním hospodářství“). Pokud takové rozhodnutí vydáno bylo, jde o rozhodnutí o předběžné otázce, ze kterého se musí v řízení o uložení opatření k nápravě vycházet (§ 40 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v tehdy platném znění - dále jen „správní řád“). Pokud za této situace stěžovatel namítal, že není původcem závadného stavu, nelze této argumentaci přisvědčit, neboť v daném správním řízení již tato otázka nemohla být samostatně řešena; správní orgán byl naopak povinen zcela převzít závěry o tom, kdo je původcem závadného stavu, vyslovené v rozhodnutí o uložení pokuty dle § 24 písm. c) zákona o státní správě ve vodním hospodářství. Dle názoru krajského soudu mohl účastník správního řízení vznést relevantně též druhou námitku, a sice že opatření, která mu byla uložena, nesměřují k odstranění závadného stavu. Taková námitka však v žalobě uplatněna nebyla. Krajský soud se v odůvodnění rozsudku konečně vyjádřil též k návrhům stěžovatele na provedení důkazů. Mimo jiné zde uvedl, že návrh na provedení důkazu rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 30 Ca 119/2002 a rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 12. 2004. č. j. 3486/ZZ/OR/SP/04 by bylo v rozporu s ustanovením § 75 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), dle kterého ke skutečnostem, které nastaly po vydání napadeného rozhodnutí nemůže soud přihlédnout. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel kasační stížností opírající se o důvody uvedené v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. Nesprávné právní posouzení věci krajským soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] spojuje se skutečností, že soudu bylo v době jeho rozhodování známo, že druhostupňové rozhodnutí o uložení pokuty dle § 24 písm. c) zákona o státní správě ve vodním hospodářství, bylo v mezidobí soudem zrušeno; následně bylo žalovaným zrušeno též jemu předcházející rozhodnutí prvostupňové s tím, že s ohledem na značný časový odstup není již možné jednoznačně určit původce předmětného závadného stavu. S ohledem na právní názor vyjádřený krajským soudem v odůvodnění rozsudku měl tedy soud vycházet z toho, že předběžná otázka týkající se osoby odpovědné za vznik závadného stavu vyřešena není a je proto na místě zabývat se argumentací stěžovatele, namítal-li, že původcem závadného stavu není. S ohledem na existenci zrušujícího rozsudku i zrušení prvostupňového správního rozhodnutí ve věci uložení pokuty neexistuje tedy již ve správním spisu žádný důkaz, který by přímé zavinění stěžovatele na vzniku závadného stavu potvrdil. Skutkový stav věci, ze kterého krajský soud vycházel, nemá proto oporu ve správním spisu a je tak naplněn i kasační bod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že v době, kdy ve věci rozhodoval, existovalo pravomocné rozhodnutí o uložení pokuty dle § 24 písm. c) zákona o státní správě ve vodním hospodářství, kterým byl za původce závadného stavu označen stěžovatel. Z tohoto skutkového stavu pak, v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s. ř. s., vycházel i krajský soud. S ohledem na tyto skutečnosti označil žalovaný kasační stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. Osoba na řízení zúčastněná - město M. L. se ke kasační stížnosti nevyjádřila. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 1, věty první s. ř. s. Kasační stížnost je důvodná. S ohledem na skutečnosti výše uvedené je zřejmé, že zásadní význam má v projednávané věci zodpovězení otázky, zda krajský soud mohl, respektive měl, při svém rozhodování zohlednit skutečnost, že sankční rozhodnutí, ve kterém byl stěžovatel označen za původce závadného stavu, bylo v době jeho rozhodování již zrušeno. Po skutkové stránce je tento fakt doložen obsahem předloženého soudního spisu. Jde především o fotokopii rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 30 Ca 119/2002, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2002, č. j. 301/ZZ/ZP/SP/01; jím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Okresního úřadu v Chebu ze dne 7. 2. 2001, č. j. ŽP/7971/00, na jehož základě byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 250 000 Kč, a to za znečištění okolí Lesního pramene M. L. látkami ohrožujícími jakost a zdravotní nezávadnost vod, v souladu s ustanovením § 24 písm. c) zákona o státní správě ve vodním hospodářství (originál tohoto rozhodnutí je založen ve správním spisu). Dále je v soudním spisu založen originál rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3486/ZZ/OR/SP/04, kterým bylo, v návaznosti na výše zmiňovaný rozsudek krajského soudu, na základě ust. § 59 odst. 2 správního řádu zrušeno sankční rozhodnutí Okresního úřadu Cheb, referátu životního prostředí ze dne 7. 2. 2001, č. j. ŽP/7971/00. Procesní postup soudu v případě existence skutkových či právních novot je zcela jednoznačným způsobem upraven v ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s., dle kterého při přezkoumávání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. I přes uvedené znění zákona však může být aplikace této zásady v praxi omezena. Z již dlouhodobé a konstantní judikatury Ústavního soudu se totiž podává, že při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu nemůže soud vycházet z právního stavu který tu byl v době jeho vydání, jestliže tato úprava byla v mezidobí zrušena Ústavním soudem pro neústavnost. Tato ústavně konformní interpretace ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. je již běžně reflektována i judikaturou soudů obecných, včetně Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti lze zmínit např. rozsudek ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 A 48/2002 - 98, kde Nejvyšší správní soud konstatoval, že nelze trvat na formálním naplnění procesního předpisu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) při vědomí, že by tím soud sice konal podle jeho textu, nikoli však smyslu. Došlo-li tedy v době po vydání napadeného správního rozhodnutí ke změně právního stavu v důsledku zrušení právního předpisu Ústavním soud