2 Afs 125/2005 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 125/2005- 40 - text č. j. 2 Afs 125/2005 - 46 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Mgr. V. R., správce konkursní podstaty úpadce S. A., a. s. proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2005, č. j. 31 Ca 21/2005 - 20, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Finanční ředitelství v Brně (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým krajský soud zrušil dodatečný platební výměr Finančního úřadu Brno - venkov ze dne 17. 2. 1999, č. j. 24830/99/293961/8403, jímž byla žalobci (poznámka soudu: přesněji - společnosti S. A., a. s.) vyměřena daň z nemovitostí za zdaňovací období 1998 ve výši 111 870 Kč, a dále zrušil rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 9. 11. 2001, č. j. 3997A/99/FŘ/140, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti citovanému platebnímu výměru. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem, a je proto nezákonný. Stěžovatel zejména namítá, že rozhodnou otázkou je posouzení toho, zda zpevněné plochy ve vlastnictví žalobce jsou stavbou podléhající dani z nemovitostí. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 21/2003 a na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 596/01 a uvádí, že podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí nejsou předmětem daně z pozemků pozemky zastavěné stavbami v rozsahu půdorysu stavby, a to i v případě, že stavby nejsou předmětem daně ze staveb dle ustanovení § 7 odst. 2 cit. zákona. Předmětem daně ze staveb je proto stavba, která je stavbou ve smyslu stavebněprávních předpisů a současně je stavbou nemovitou. V daném případě bylo na zpevněné plochy jako součásti prodejního a skladového areálu firmy vydáno kolaudační rozhodnutí, takže se jedná o stavbu nemovitou, spojenou se zemí pevným základem. Tomuto závěru odpovídá stanovisko stavebního úřadu ze dne 12. 4. 1999. Stěžovatel dále uvádí, že pro účely předmětné daně není rozhodující, zda stavba má či nikoliv obvodový plášť. Ustanovení § 10 zákona č. 338/1992 Sb. je totiž nutno logicky a systematicky vykládat tak, že u zpevněných ploch je možno s přihlédnutím k negativnímu vymezení předmětu daně v ustanovení § 7 odst. 2 cit. zákona stanovit základ daně dle ustanovení § 10, které dopadá i na daný případ. Podle tohoto ustanovení totiž platilo, že základem daně je výměra půdorysu nadzemní části stavby v m2, přičemž půdorysem se rozumí průmět obvodového pláště stavby na pozemek. Co je obvodovým pláštěm stavby však již tento ani jiný zákon nestanovuje. Stěžovatel dovozuje, že součástí výčtu konkrétních druhů staveb, které nejsou předmětem daně ze staveb, jsou i stavby, které nejsou opatřeny klasickým obvodovým pláštěm. Přesto i ony mají půdorys; jinak by nemělo smysl ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) cit. zákona. U zpevněných ploch je nepochybná jejich výměra a jedná se o stavby, tvořené několika vrstvami materiálu, svým způsobem výstavby vždy převyšující okolní terén. Stěžovatel tak dospívá k závěru, že stavbami pro účely daně z nemovitostí jsou i stavby nemající klasicky představitelný obvodový plášť, který prakticky přichází v úvahu jen u budov s navazujícími obvodovými stěnami. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušit. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Z obsahu předmětného správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 17. 2. 1999 vydal Finanční úřad Brno – venkov shora citovaný dodatečný platební výměr, kterým s odkazem na zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí a dále s odkazem na zákon č. 337/1992 Sb. (zejména ustanovení § 68) dodatečně žalobci vyměřil daň z nemovitostí za rok 1998 ve výši 111 870 Kč. Odvolání proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru zamítl stěžovatel výše uvedeným rozhodnutím ze dne 9. 11. 2001. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pojem stavba v občanskoprávním smyslu není totožný s tímto pojmem podle stavebních předpisů. Nemovitostmi jsou podle ustanovení § 119 odst. 1, 2 občanského zákoníku pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Jen tyto stavby jsou proto předmětem daně ze staveb podle zákona č. 338/1992 Sb. Stavby zpevněných ploch, které jsou zkolaudovány v rámci stavby, jsou její nedílnou součástí, představují nemovitou stavbu a jsou proto i předmětem daně ze staveb v rozsahu půdorysu této stavby. Protože zákon nevymezil předmět daně pouze na budovy, je nutno vycházet z negativního vymezení předmětu daně obsaženého v ustanovení § 7 odst. 2 cit. zákona a i k definici veřejných dopravních cest. Pokud by zákonodárce chtěl omezit předmět daně pouze na stavby s obvodovým pláštěm, učinil by tak výslovně a „neměl by potřebu vypočítávat stavby, které nemají obvodový plášť“. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatele podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně, v níž podrobně a ve shodě s uplatněnými odvolacími body namítal, že zpevněné a manipulační plochy nepodléhají dani ze staveb, nýbrž že jsou předmětem daně z pozemků. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 30 Ca 14/2002, vyslovil nicotnost rozhodnutí finančního úřadu i finančního ředitelství. Tento rozsudek krajského soudu byl však na základě kasační stížnosti podané Finančním ředitelstvím v Brně rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 2 Afs 131/2004 - 46, zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Proto krajský soud o podané žalobě rozhodoval znovu a rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační stížností této žalobě vyhověl a obě vydaná správní rozhodnutí zrušil. V tomto svém rozsudku vycházel krajský soud z toho, že předmětná zpevněná plocha se sestává z vrstvy asfaltobetonu a z vrstvy štěrkové a že se jedná o součást zkolaudované stavby prodejního a skladového areálu, spojené se zemí pevným základem. Závěr správce daně o předmětných plochách jako o předmětu zdanění není ničím podložen, protože zkolaudována byla pouze stavba areálu a nelze z toho dovodit, že zpevněné plochy jsou podřaditelné pod stavbu vymezenou v ustanovení § 7 odst. 1 ve spojení s § 10 zákona č. 338/1992 Sb. Správce daně se měl zaměřit též na otázku, jaký půdorys má stavba zpevněných ploch, když zákon považuje za půdorys stavby průmět obvodového pláště na pozemek. Soud tak zaujal právní názor, že ani ze zjištění, že zpevněné plochy byly zkolaudovány společně se stavbou hlavní, nevyplývá, že podléhají dani ze staveb, neboť jde o stavby vybudované na pozemcích mimo půdorys stavby hlavní. Právě způsob vymezení základu daně obsažený v ustanovení § 10 cit. zákona nasvědčuje tomu, že zákonodárce nepamatoval na případy zdanění ze staveb u staveb typu zpevněných ploch, byť by byly kolaudovány se stavbou hlavní ve smyslu stavebních předpisů. Jestliže totiž tyto stavby nemají obvodový plášť, nemá jejich zdanění oporu v právní úpravě. Proto krajský soud obě správní rozhodnutí zrušil. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Protože stěžovatel uplatnil stížnostní důvod spočívající v tvrzené nezákonnosti při nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, právě tímto směrem zdejší soud upřel svoji další pozornost. O nezákonnost by se přitom jednalo tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci nesprávné zákonné ustanovení (příp. by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších), anebo by sice vycházel z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad by odporoval běžným interpretačním metodám (teleologická, systematická, logická, gramatická apod.). Z obsahu kasační stížnosti je přitom patrno, že stěžovatel namítá v pořadí druhou uvedenou možnost, tzn. nesprávnost aplikace citovaných zákonných ustanovení, zejména z hlediska vymezení předmětu daně ze staveb. Nejvyšší správní soud při svých úvahách v projednávané věci vycházel především z toho, že daň z nemovitosti představuje přímou daň majetkového typu, u níž se daňová povinnost váže k vlastnictví nemovitého majetku. Historicky nazíráno se jedná o jednu z nejstarších daní, jejíž kořeny lze vysledovat až do období cca 2000 let před naším letopočtem. Od té doby se nicméně její charakter výrazně změnil, neboť původně vlastnictví nemovitostí (zejména zemědělských a lesních) představovalo indikátor hospodá