2 As 55/2006 — Nejvyšší správní soud

2 As 55/2006- 84 - text č. j. 2 As 55/2006 - 97 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: W., spol. s r. o., zastoupené Mgr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, ul. 28. října č. p. 1001/3, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, Velká Hradební 48, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2006, č. j. 15 Ca 234/2004 - 51, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2004, č. j. UPS/344/130732/04/Zá, ve znění rozhodnutí ze dne 3. 1. 2005, o opravě chyby v psaní. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Štětí, odbor výstavby a životního prostředí ze dne 23. 4. 2004, č. j. 1364/132-2/2003/OvaŽP/Pe-R, kterým bylo zastaveno územní řízení o umístění stavby „Malá vodní elektrárna – MVE Š.“ na pozemcích č. 2075, č. 2059, č. 2058, č. 2060 a č. 2065 v obci Š., katastrální území Š. I, zahájené k návrhům podaným žalobcem dne 29. 4. 2003 a 30. 4. 2003. II. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud podle stěžovatele vyslovil, že žalovaný postupoval správně, pokud potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Štětí, které se opíralo o ustanovení § 35 odst. 1 a 3 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), neboť žalobce měl povinnost doložit svůj návrh na vydání územního rozhodnutí patřičnými doklady; pokud tak neučinil, má možnost toto pochybení po zastavení řízení napravit tím, že podá návrh nový. Stěžovatel vzhledem k tomuto namítá kasační důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., neboť krajský soud nepřihlédl k obsahu spisu, když jeho součástí je i oznámení o probíhajícím územním řízení podle § 36 odst. 1 stavebního zákona ze strany Městského úřadu Štětí adresovanému S., a. s., jako účastníku stavebního řízení a Městskému úřadu Litoměřice jako dotčenému orgánu státní správy. S ohledem na tuto skutečnost je zřejmé, že stavební úřad již v této fázi potupoval podle ustanovení § 36 odst. 1 stavebního zákona a řízení tedy nespočívalo pouze ve fázi podle § 35 stavebního zákona a jednal v řízení, jež již bylo zahájeno. Krajský soud proto podle stěžovatele pochybil, pokud tuto okolnost právně vyhodnotil tak, že řízení o vydání územního rozhodnutí se nacházelo pouze ve stadiu přerušení, resp. před jeho oznámením podle § 35 stavebního zákona. Pokud se tak má stěžovatel vyjádřit k postupu Městského úřadu Štětí a Městského úřadu Litoměřice, poukazuje na ustanovení § 36 odst. 1 stavebního zákona. S ohledem na výše uvedené měly správní orgány vedeny zásadou oficiality samy uvedené stanovisko zajistit nebo způsobit fikci souhlasu s uvedenou stavbou. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud opomenul provézt důkaz rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne 13. 7. 2005, č. j. P/2581/2005/2000. Jinak by totiž soud musel dospět k závěru, že stěžovatel nemohl objektivně takové stanovisko v průběhu řízení o vydání územního rozhodnutí doložit. Poukaz na skutečnost, že stěžovatel může podat návrh znovu je zcela neadekvátní, neboť s totožný návrh o několik měsíců později podala konkurenční společnost. Stěžovatel odkazuje na obecný princip „nemo turpitudinem suam allegare potest“. Krajský soud podle stěžovatele dále vyslovil, že souhlasné stanovisko S., a. s., ze dne 21. 9. 2004 k vyvedení výkonu z malé vodní elektrárny se váže k odlišné variantě technického řešení malé vodní elektrárny, než jaká byla navrhována, a pokud k němu správní orgány nepřihlédly, učinily tak v souladu se zákonem, neboť toto vyjádření by znamenalo změnu dokumentace předložené stavebnímu úřadu. Stěžovatel k tomu namítá kasační důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť stěžovatel založil do spisu podáním ze dne 24. 9. 2004, tedy téměř měsíc před vydáním napadeného rozhodnutí, dopis ze dne 21. 9. 2004 obsahující stanovisko, kterým S., a. s., jako provozovatel distribuční soustavy souhlasila s navrženým připojením stavby na distribuční soustavu. S tímto dopisem předložil stěžovatel žalovanému též podrobnou dokumentaci, jakým způsobem bude toto připojení do distribuční soustavy realizováno. V tomto ohledu stěžovatel nechápe, jakým způsobem krajský soud dospěl k závěru, že takové stanovisko znamenalo změnu projektové dokumentace a že tedy nebylo možné takové stanovisko vzít v potaz. Takový závěr je nepřezkoumatelný, stěžovatel naopak tvrdí, že takové stanovisko bylo kvalitním doplňkem jeho projektové dokumentace a bylo v souladu s takovou dokumentací, jež by žádné změny nevyžadovala. Pokud krajský soud tvrdí opak bez toho, aby se touto věcí odborně zabýval, a následuje pouze tvrzní žalovaného, jeví se tento závěr navíc porušením zásady spravedlivého procesu, zejména z hlediska institutu tzv. rovnosti zbraní. Stěžovatel má navíc za to, že mu není znám žádný právní předpis, který by podmiňoval vydání rozhodnutí o umístění stavby souhlasem provozovatele distribuční soustavy. Tato skutečnost nevyplývá ze stavebního zákona ani z vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona (dále jen „prováděcí vyhláška“). Pokud žalovaný tento souhlas vyžadoval, projevila se jeho základní neznalost elementárních právních předpisů v této oblasti. Naopak v ustanovení § 25 odst. 11 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), je uvedeno, že provozovatel distribuční soustavy je povinen připojit k soustavě zařízení každého a umožnit distribuci elektřiny každému, kdo o to požádá a splňuje podmínky připojení a dopravy a obchodní podmínky stanovené Pravidly provozování distribuční soustavy, s výjimkou případu prokazatelného nedostatku kapacity zařízení pro distribuci nebo při ohrožení spolehlivého provozu distribuční soustavy. O splnění těchto podmínek však nerozhoduje stavební úřad a už vůbec ne v územním řízení o umístění stavby. V opačném případě se jedná o protiprávní jednání, za které přísluší pokuta podle ustanovení § 90 energetického zákona. Žalovaný tak ve svém důsledku toleroval protiprávní jednání S., a. s., a to i bohužel poté, co o tomto protiprávním postupu byl vyrozuměn stanoviskem Energetického regulačního úřadu. Krajský soud podle stěžovatele v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že Městskému úřadu Štětí nepříslušelo jakkoli řešit pochybnosti o správnosti v postupu Městského úřadu Litoměřice. Stěžovatel proti tomu namítá kasační důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť Městský úřad v Litoměřicích jako příslušný správní orgán vydal dne 21. 7. 2003 stanovisko, ve kterém uvedl, že ve vztahu ke stavbě z hlediska zákona o vodách, zákona o ochraně ovzduší, zákona o ochraně zemědělského půdního fondu a zákona o lesích nemá námitek. Podle stěžovatele již na podkladě tohoto rozhodnutí mohl žalovaný a potažmo i Městský úřad Štětí žádost stěžovatele o umístění stavby posoudit a ve věci rozhodnout. I pokud by tomu tak nebylo, stěžovatel se vyjadřuje k požadavkům Městského úřadu v Litoměřicích jako orgánu ochrany přírody a krajiny. Městský úřad v Litoměřicích svým rozhodnutím ze dne 3. 11. 2003 stanovil jako jednu z podmínek k projednání řízení o vydání uvedeného stanoviska předložení nájemních nebo jiných smluv, neboť prý na uvedeném území probíhá stejné řízení pro jiné subjekty. Tuto jedinou podmínku stěžovatel nesplnil a ani nemohl splnit, neboť k uzavření těchto smluv s vlastníky dojde teprve po právní moci územního rozhodnutí. Tato podmínka je v rozporu se zákonem 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody“), ale i se stavebním zákonem, když v této fázi ještě snad podle stěžovatele platí ustanovení § 38 stavebního zákona. Stěžovatel závěrem uvádí, že na rozdíl od krajského soudu má za to, že státní správa je ovládána principem služby veřejnosti, a proto nemůže jeden orgán státní správy tolerovat a přičítat stěžovateli k tíži okolnost, že jiný orgán státní správy je ve věci nečinný nebo že věc posuzuje v rozporu se zákonem. S ohledem na výše uvedené navrhuje stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že trvá na svém vyjádření k žalobě. Zamítnutí žal