3 Ads 57/2007 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 57/2007- 72 - text č. j. 3 Ads 57/2007 - 72 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce M. P., proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem Liberec 2, U Jezu 642/2a, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 62 Ca 1/2006 – 34, ze dne 5. 2. 2007, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 12. 12. 2005, č. j. SOC/9600/05/R/237. Žalovaný jím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu v České Lípě ze dne 20. 10. 2005, č.j. MUCL 35098/2005/OSVaZ/ODSPaSS, jímž byla žalobci uložena povinnost vrátit částku 97 033 Kč jako neprávem přijatou dávku sociální péče, a napadené rozhodnutí potvrdil. Krajský soud neshledal důvodnou žalobní námitku, podle níž neměla manželka žalobce ve správním řízení postavení účastníka řízení. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, je účastníkem řízení jen ten, kdo se ve své žádosti označuje za sociálně potřebného. Skutečnost, že je manželka žalobce společně posuzovanou osobou ve smyslu § 1 odst. 2 citovaného zákona z ní ještě účastníka řízení nečiní. Správní orgány rozhodovaly o právech a povinnostech žalobce a nikoho jiného, byť příjmy této jiné osoby byly vzaty v úvahu. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nepřípustné „zpětnosti působení zákona“. Správní orgány podle něj nepochybily, pokud jako podstatné při rozhodování určily skutek ze dne 15. 2. 1999, neboť tento postup má oporu v § 107 zákona č. 100/1988 Sb. Soud se dále ztotožnil s názorem správních orgánů, že žalobce v řízení o své žádosti o poskytnutí dávek sociální péče vědomě prohlásil, že není držitelem živnostenského listu, ač to nebyla pravda, čímž porušil ustanovení § 107 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. Z okolností věci je podle soudu zřejmé, že tak jednal s cílem učinit svou žádost z hlediska zákonných podmínek průchodnější. Neobstojí proto žalobcovo tvrzení o nedostatečně koncipovaném formuláři čestného prohlášení, neboť pokud by chtěl faktickou živnostenskou činnost oznámit, pak mu nic nebránilo v tom, aby tak učinil již dne 15. 2. 1999. Z pohledu uvedených zákonných ustanovení je podle soudu právně významné, zda žadatel o dávku má či nemá vystaven živnostenský list. Nepodstatné naopak je, že žalobce v roce 1992 finančnímu úřadu hlásil, že fakticky nepodniká. Názor žalobce, že přerušená živnost má z pohledu zákona stejnou váhu jako neexistence živnostenského listu, krajský soud odmítl jako nezákonný. Opodstatněnou shledal krajský soud naopak výtku žalobce, podle níž se žalovaný nezabýval námitkou podjatosti vznesenou v podaném odvolání. Aby soud předešel nepřiměřenému formalismu, vypořádal se s námitkou sám, čerpaje jak z napadeného rozhodnutí, tak zejména z obsahu správního spisu. Z něj krajský soud zjistil, že poté, co byla původní rozhodnutí zrušena, bylo ve věci znovu rozhodováno v roce 2005. Žalobce námitku vyloučení pracovníka v průběhu řízení neuplatnil, ale učinil tak až dne 31. 10. 2005, tedy po vydání rozhodnutí orgánu prvého stupně. Poté ji uplatnil v odvolání. V žalobě o ní hovoří jen velmi obecně, zcela neadresně a důvody zde uvedené nejsou zákonnými důvody podle § 9 správního řádu. Z obsahu správního spisu pak podle soudu ani nevyplývá, že by o odvolání rozhodoval stejný pracovník správního orgánu, který rozhodl již v prvním stupni. Soud proto konstatoval, že je sice vadou, pokud se žalovaný s námitkou podjatosti pracovníka správního orgánu nevypořádal v napadeném rozhodnutí, avšak taková vada nemohla mít v dané věci vliv na správnost rozhodnutí o meritu věci. Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností z důvodů vymezených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Živnost stěžovatel přerušil již v roce 1992, což doložil přípisem ze dne 30. 3. 1992. Učinil tak v souladu s tehdy platnou právní úpravou zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen „živnostenský zákon“), konkrétně jeho ust. § 49. Na základě jeho oznámení ze dne 30. 3. 1992 mělo být podle stěžovatele v souladu s § 49 odst. 2 živnostenského zákona živnostenským úřadem rozhodnuto a toto rozhodnutí oznámeno obci a dalším orgánům uvedeným v § 48 citovaného zákona. Správním orgánům rozhodujícím v předmětné věci tak muselo být známo, že stěžovatel není podnikatelem a způsob, kterým vyplnil čestné prohlášení (že není jeho držitelem), byl tudíž pravdivý. Pokud živnostenský úřad nerozhodl, jak mu ukládal § 49 odst. 2 živnostenského zákona, porušil tím svou povinnost, což ovšem nemůže jít k tíži stěžovatele. Městskému úřadu Česká Lípa pak bylo známo, že v době, za kterou požaduje vrácení přeplatku, byl stěžovatel evidován na úřadu práce, nepobíral žádné dávky a následně byl z evidence vyřazen. Již z toho lze podle něj dovodit, že nebyl živnostníkem a nepodnikal. Kdyby živnostenský úřad rozhodl v roce 1992, jak mu ukládal § 49 odst. 2 živnostenského zákona, nebylo by jeho čestné prohlášení zpochybňováno a odpadl by důvod pro rozhodnutí o vrácení přeplatku. Soud rovněž nepřihlédl k tomu, že rozsudkem Okresního soudu Česká Lípa ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 4 T 104/2002 byl stěžovatel podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn viny v řízení, které bylo proti němu vedeno v souvislosti s projednávanou věcí. Trestný čin (podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona) se podle tohoto rozsudku nestal, z čehož lze podle stěžovatele dovodit, že postup správních orgánů v projednávané věci a následné rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek byly protiprávní. Soud si měl proto zmiňovaný rozsudek vyžádat a posoudit jej v souvislosti s ostatními listinami, což neudělal. Stěžovatel krajskému soudu rovněž vytkl, že věc projednal v nepřítomnosti stěžovatele, a to přestože se stěžovatel z jednání dne 5. 2. 2007 omluvil. Stěžovateli tak bylo odepřeno právo předložit důkazy a ke všem důkazům se vyjádřit, což by osvětlilo nesprávnost rozhodnutí správních orgánů. V konečném důsledku byl stěžovatel postupem soudu omezen v právu garantovaném článkem 38 odst. 2 Listiny. Pokud jde o námitku podjatosti ve správním řízení, není pravdou, že stěžovatel neoznačil konkrétně toho ze správních orgánů, koho považuje za podjatého, jak mu vytýká krajský soud. V žalobě stěžovatel odkázal na listiny, ve kterých je tato osoba uvedena. Ze všech výše uvedených důvodů navrhl stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Přípisem doručeným krajskému soudu dne 23. 4. 2007 požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti ve smyslu § 107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ze správního a soudního spisu přitom zjistil tyto pro posouzení věci rozhodné skutečnosti: Přípisem ze dne 30. 3. 1992 sdělil stěžovatel Finančnímu úřadu v Praze 8, že činnost, která mu byla povolena rozhodnutím ONV Praha 8 ze dne 1. 3. 1990, nevykonává, neboť „záležitost je z důvodů finančních dosud ve stádiu vývoje a příprav“. Současně stěžovatel oznámil, že bude žádat o vystavení živnostenského listu dle § 45 zákona č. 455/1991 Sb. ohlášením živnosti. Požádal, aby sdělení o nevykonávání činnosti bylo vztaženo i na živnostenský list s tím, že zahájení činnosti písemně oznámí. Dne 5. 2. 1999 podal stěžovatel u Městského úřadu Česká Lípa žádost o poskytnutí dávky sociální péče. V čestném prohlášení ze dne 15. 2. 1999 označil jako odpověď na otázku, zda má vystaven živnostenský list, odpověď „ne“. Rozhodnutím ze dne 18. 2. 1999 byla stěžovateli poskytnuta dávka sociální péče (opakovaná, finanční k uspokojení běžných životních potřeb) ve výši 5098 Kč s účinností od 1. 2. 1999. Součástí správního spisu je Zápis z ústního jednání u Úřadu práce v České Lípě ze dne 25. 4. 2001, ve kterém je uvedeno, že ve věci projednávání platnosti evidence vzniklé dne 13. 1. 1999 stěžovatel jako uchazeč o zaměstnání uvedl, že v březnu 2001 podal žalobu u Okresního soudu v České Lípě na výplatu mzdy od 17. 4. 2000 do 31. 5. 2000 u firmy S. Dále stěžovatel prohlásil, že Smlouva o dílo č. 99006, kterou sepsal dne 22. 3. 1999 s výše jmenovanou firmou, nebyla nikdy naplněna. Rozhodnutím ze dne 16. 5. 2001 odňal Městský úřad v České Lípě stěžovateli poskytovanou dávku sociální péče s odůvodněním, že dne 11. 5. 2001 bylo tomuto úřadu oznámeno Úřadem