3 Ads 96/2006 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 96/2006- 93 - text č. j. 3 Ads 96/2006 - 101 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce Ing. L. K., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála, č. 397, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 4. 2005, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 32 Cad 32/2005, o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2006, č. j. 32 Cad 32/2005 - 65, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaná n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalované ze dne 7. 4. 2005, byla žalobci podle § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), uložena povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu ve výši 436 838 Kč, neboť mu výplata starobního důchodu v období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1995 a od 12. 4. 1998 do 31. 5. 2005 nenáležela. Žalovaná uvedla, že svým rozhodnutím realizuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2004, č. j. 32 Cad 77/2003 - 65, jímž bylo pro vady řízení a nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost zrušeno rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2003, kterým bylo původně rozhodnuto tak, že žalobci výplata starobního důchodu v období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1995 a od 1. 1. 1998 do 31. 5. 2002 nenáležela a žalobce byl povinen podle § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. vrátit přeplatek na starobním důchodu ve výši 456 943 Kč, neboť s ohledem na článek V. odst. 4 zákona č. 289/1997 Sb., novelizující zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), přeplatek neměl být vyměřen za období od 1. 1. 1998 do 11. 4. 1998. Žalovaná v novém rozhodnutí ze dne 7. 4. 2005 dále uvedla, že přeplatek vznikl zaviněním žalobce, neboť od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1995 byl zaměstnán v pracovněprávním vztahu na dobu neurčitou a nesplňoval podmínku nároku na výplatu starobního důchodu podle zákona č. 578/1991 Sb. a že od 12. 4. 1998 do 31. 5. 2002 měl žalobce pracovní poměr uzavřen na dobu neurčitou a nesplňoval podmínku § 37 odst. 5 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném od 1. 1. 1998 (změna provedena čl. V. odst. 4 zákona č. 289/1997 Sb.). Žalovaná specifikovala období a měsíční částky důchodu, které žalobci nenáležely se závěrem, že zaviněním žalobce mu vyplatila o 436 838 Kč více. S odkazem na § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. sdělila, že pokud byl občanovi vyplácen starobní důchod a nebyly přitom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu, má plátce důchodu vůči tomuto občanu nárok na vrácení těch vyplacených částek důchodu, které mu nenáležely. V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce předně namítl nesoulad s požadavky § 47 odst. 2 spr. ř. [v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem, ve znění pozdějších předpisů – pozn. soudu], podle něhož je nutné uvést ve výroku rozhodnutí ustanovení právního předpisu, podle kterého bylo ve věci rozhodováno. Žalobce vytknul, že odkaz ve výroku rozhodnutí na § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. zdaleka nepostačuje, neboť není hmotněprávní povahy, na rozdíl od § 37 zákona o důchodovém pojištění, z něhož vyplývá, za jakých podmínek může pracující důchodce pobírat vedle starobního důchodu ještě mzdu ze zaměstnání v pracovním poměru. Následné uvedení § 37 zákona o důchodovém pojištění v odůvodnění nepostačuje. Za zjevnou vadu považoval absenci uvedení hmotněprávního § 98 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 100/1988 Sb.“), ačkoli byl přeplatek vyčíslen i za roky 1994 a 1995, kdy tento zákon platil. Z těchto důvodů dovozuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované pro nedostatek důvodů. Jiné procesní pochybení spatřoval žalobce v tom, že žalovaná neuplatnila solidární odpovědnost žalobce i jeho zaměstnavatele za přeplatek podle § 118c zákona č. 582/1991 Sb., neboť nejen příjemce starobního důchodu, nýbrž i jeho zaměstnavatel má vůči orgánům sociálního zabezpečení ohlašovací povinnosti. Dále žalobce namítl, zda mohl jako jmenovaný ředitel státního podniku splnit podmínku trvání pracovního poměru na dobu určitou. Uvedl, že v inkriminovaném období vykonával na základě jmenování ministra průmyslu a obchodu funkci ředitele státního podniku a podmínka sjednání pracovního poměru na dobu určitou byla pro něj nesplnitelná. Nemohl ani upravit svoje zaměstnání sjednané na dobu neurčitou na zaměstnání na dobu určitou podle čl. V odst. 4 zákona č. 289/1997 Sb., neboť byl jmenován do funkce ředitele z předcházejícího období, a to na dobu neurčitou. Dodal, že byl v dobré víře a pozitivním očekávání, že výkon funkce nebude bránit souběhu výplaty starobního důchodu a mzdy, a že podmínku zaměstnání na dobu určitou splňuje, což dovozoval z existence manažerských smluv uzavíraných na dobu určitou a také ze skutečnosti, že jeho pracovní poměr pracujícího starobního důchodce jeho zaměstnavatel pravidelně hlásil příslušným orgánům sociálního zabezpečení. Odmítl, že by přeplatek na starobním důchodu vznikl jeho zaviněním. Následná námitka žalobce se vztahovala k prekluzi povinnosti vrátit přeplatek na starobním důchodu za období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1995 a od 12. 4. 1998 do 31. 5. 2002. Žalobce se domníval, že orgány sociálního zabezpečení měly vědomost o jeho zaměstnání jako starobního důchodce a proto mu mohla být uplatněna případná odpovědnost za přeplatek na starobním důchodu jen za tři roky nazpět, když za delší dobu je již nárok pro uplynutí tříleté subjektivní lhůty prekludován. Závěrem žalobce poukázal na nesprávnost rozhodnutí žalované při předepsání přeplatku k vrácení na starobním důchodu za období po 31. 3. 2001, tedy od 1. 4. 2001 do 31. 5. 2002, protože s ním ke dni 31. 3. 2001 zaměstnavatel skončil pracovní poměr a posléze jej přihlásil jako zaměstnance v pracovním poměru na jeden den – 31. 5. 2002. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť § 37 odst. 5 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož žalobci v předmětné době nenáležela výplata starobního důchodu, je uvedeno v odůvodnění a toto nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Upozornila, že žalobce nesplnil svou ohlašovací povinnost podle § 50 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., zatímco ohlašovací povinnost zaměstnavatele podle § 41 zákona č. 582/1991 Sb. se vztahuje k poživatelům starobního důchodu nesplňujícím podmínky pro výplatu důchodu při výkonu výdělečné činnosti a podotkla, že o skutečnosti, že je žalobce zaměstnán na dobu neurčitou, přestože byl poživatelem starobního důchodu, se dozvěděla v souvislosti s likvidací zaměstnavatele žalobce až dne 27. 11. 2002. K tomu jí byl doručen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2001, č. j. 8 C 124/2001 - 74, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2002, č. j. 20 Co 111/2002 - 93, jimiž bylo vyhověno žalobě žalobce o náhradu mzdy ve výši 479 293 Kč s příslušenstvím, kdy soudy určily, že pracovní poměr žalobce u zaměstnavatele vznikl dne 1. 1. 1994 a byl založen na dobu neurčitou, neboť žalobce byl jednostranným úkonem ministra průmyslu a obchodu pověřen řízením státního podniku bez časového omezení a šlo tak o vznik pracovního poměru jmenování na dobu neurčitou. Na základě toho žalovaná dovodila, že prekluzivní lhůta podle § 118a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. k okamžiku jejího rozhodnutí neuplynula. Uvedla rovněž, že neshledala za vhodné použít § 118c zákona č. 582/1991 Sb., zakládající solidární odpovědnost organizace a příjemce důchodu, neboť organizace plní ohlašovací povinnost pouze tehdy, pokud výplata starobního důchodu nenáleží. Zaměstnavatel tak byl přesvědčen o existenci pracovního poměru žalobce na dobu určitou a že žalobce měl nárok na výplatu starobního důchodu. S poukazem na existenci soudního řízení ohledně náhrady mzdy, žalovaná dovozuje, že žalobce musel být přesvědčen o tom, že jeho pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou a mohl předpokládat, že mu v předmětné době nenáležela výplata starobního důchodu, a že tento pobíral neoprávněně. Uzavřela, že podle § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. jde o objektivní odpovědnost a není tedy dána povinnost prokazovat žalobcovo zavinění. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2006, č. j. 32 Cad 32/2005 - 65, byla žaloba žalobce