4 Ads 10/2006 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 10/2006- 70 - text č. j. 4 Ads 10/2006 - 70 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. H., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3, P. O. Box 41, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2005, č. j. 41 Cad 54/2005 – 24, a o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1075 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Lubomíra Müllera, advokáta, se sídlem v Praze 9, Mansfeldova 792/3. O d ů v o d n ě n í : Přezkoumávaným rozhodnutím žalované byl žalobci pod bodem I., podle § 2 odst. 1 nař. vl. č. 622/2004 Sb., přiznán příplatek ke starobnímu důchodu ve výši 850 Kč za dobu věznění od 24. 3. 1980 do 10. 5. 1980 a dále za dobu od 17. 12. 1980 do 16. 3. 1982. Zároveň byla tímto rozhodnutí pod bodem II. zamítnuta žádost o poskytnutí příplatku za dobu od 5. 7. 1983 do 10. 11. 1983. Zamítavá část rozhodnutí byla odůvodněna tím, že pro dobu od 5. 7. 1983 do 10. 11. 1983 nebyly splněny podmínky uvedené v § 1 písm. a) nař. vl. č. 622/2004 Sb, protože za politické vězně je možno považovat jen osoby v minulosti pravomocně odsouzené. Osoby, které byly vězněné jen vazebně a poté obžaloby zproštěny jimi nejsou, a to ani v případě, že byly rehabilitovány podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., neboť nebyly pravomocně odsouzeny. Splnění podmínek uvedených v § 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., bylo tak prokázáno jen za 503 dnů, po převodu na měsíce tato doba činí celých 16 měsíců a jeden započatý, takže příplatek náleží žalobci za 17 měsíců ve výši 850 Kč. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2005, č. j. 41 Cad 54/2005 – 24, zrušil rozhodnutí žalované ze dne 13. 6. 2005, č. j. 291 216 124, pro nezákonnost a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Usnesením ze dne 5. 1. 2006, č. j. 41 Cad 54/2005 – 35, byl následně výrok citovaného rozsudku v bodě I. z důvodu chyby v psaní opraven tak, že rozhodnutí žalované bylo zrušeno pouze v bodě II. (nikoli tedy jako celek). Krajský soud v Praze rozhodnutí žalované zrušil, s odkazem na ust. § 33 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., podle kterého pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se odsouzeným též obviněný a obžalovaný, z čehož dovodil, že na žalobce je třeba pohlížet jako na odsouzeného i v době, kdy byl ve vazbě. Z toho důvodu žalobce splnil podmínku pro vznik nároku na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem i za citované období (tj. období od 5. 7. 1983 do 10. 11. 1983). Krajský soud zdůraznil, že pokud žalobce vykonal nezákonnou vazbu a posléze byl za přečin proti socialistickému soužití rehabilitován, je zapotřebí na něho pohlížet jako na odsouzeného, čímž splnil podmínky uvedené v § 1 odst. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., tedy i podmínku odsouzení v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 a tím i podmínky nároku na příplatek k důchodu ke zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalované bylo vydáno v rozporu s ustanoveními zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění platném ku dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí. Proto napadené rozhodnutí žalované ze dne 13. 6. 2005, č. x, v bodě II. zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalované v tomto rozsahu k dalšímu řízení (učinil tak rozsudkem ze dne 10. 11. 2005, č. j. 41 Cad 54/2005 – 21, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 1. 2006, č. j. 41 Cad 54/2005 – 35). Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen stěžovatelka) včas obsáhlou kasační stížnost, v níž uvedla, že žalobce uplatnil žádostí ze dne 29. 12. 2004 nárok na poskytnutí příplatku k důchodu podle § 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. za dobu svého věznění od 24. 3. 1980 do 10. 5. 1980, od 17. 12. 1980 do 16. 3. 1982 a od 5. 7. 1983 do 10. 11. 1983. Žádosti o poskytnutí příplatku za obě prvně uvedené doby věznění stěžovatelka vyhověla, nároku za třetí nezákonné zbavení osobní svobody však vyhovět nemohla, neboť žalobce sice doložil usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. Rt 2/2002, že byl podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. účasten na soudní rehabilitaci, avšak z odůvodnění toho rozhodnutí vyplynulo, že byl stíhán pro trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 trestního zákona, v průběhu tohoto stíhání byl dne 5. 7. 1983 vzat do vazby, z níž byl propuštěn dne 10. 11. 1983 a jeho trestní stíhání v této věci bylo rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 1984, sp. zn. 7 To 180/84, zastaveno. Vyslovuje nesouhlas s názorem soudu, že žalobce splňuje podmínky ustanovení § 1 písm. a) nařízení vlády 622/2004 Sb. i pro dobu předcházející datu 1. 11. 2005, kdy nabylo účinnosti nařízení vlády č. 405/2005 Sb., jímž bylo předchozí nařízení vlády novelizováno. Dodává, že citované ustanovení zahrnuje celkem 3 podmínky, a to podmínku spočívající v pravomocném odsouzení, ve vykonání trestu odnětí svobody a podmínku, že obě předchozí podmínky musí být splněny ve vztahu k trestnému činu posléze stanoveným způsobem rehabilitovanému. Žádosti žalobce ve vztahu ke spornému období nevyhověla nikoliv proto, že nesplňuje žádnou z těchto podmínek (neboť to, že i v této době byl nezákonně zbaven osobní svobody a později rehabilitován, je prokázáno), nýbrž výhradně z důvodu, že v této souvislosti nebyl pravomocně odsouzen. Soudu vytýká, že svůj závěr o absenci podmínky spočívající v pravomocném odsouzení nijak blíže nevyložil. Namísto toho svou argumentaci postavil na aplikaci ustanovení § 33 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se odsouzeným též obviněný a obžalovaný; pokud tedy žalobce vykonal nezákonnou vazbu a posléze byl rehabilitován, pak je zapotřebí hledět na něho jako na odsouzeného. S tím stěžovatelka nesouhlasí a zdůrazňuje, že nařízení vlády č. 622/2004 Sb. nebylo vydáno k provedení zákona č. 119/1990 Sb., ani na jeho podkladě, ale bylo vydáno na podkladě zmocňovacího ustanovení obsaženého v zákoně č. 198/1993 Sb. Za této situace nespatřovala žádný prostor k výkladu, který by umožňoval vztáhnout ustanovení § 33 odst. 3 uvedeného zákona na nárok upravený v § 1 písm. a) nařízení vlády. Vztah mezi zákonem č. 119/1990 Sb. a zmíněným nařízením vlády spočívá pouze v tom, že osobami, jimž vzniká nárok na příplatek k důchodu, jsou mimo jiné i osoby, které byly rehabilitovány podle zákona č. 119/1990 Sb. Podmínka rehabilitace je ovšem pouze jednou, nikoliv jedinou podmínkou. Soudu dále vytýká, že přehlédl, že osoby nezákonně zbavené osobní svobody a posléze rehabilitované podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., byly do okruhu oprávněných osob zahrnuty teprve článkem I., bodem 1 nařízení č. 405/2005 Sb., aniž by se soud s touto skutečností vypořádal a zejména osvětlil, proč by předkladatelé novely považovali za nutné upravit nároky těchto osob novým nařízením, jestliže jim vznikly, jak tvrdí soud, již na podkladě nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění z 24. 11. 2004. Podmínka, že nárok na příplatek vznikla jen osobám pravomocně odsouzeným, byla v ustanovení § 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. formulována jednoznačně a žalobce ji nesplňoval. Výklad provedený soudem stěžovatelka považuje za nepřípustně extenzivní. Stěžovatelka se dále zmiňuje o žádosti žalobce ze dne 17. 10. 2005, kterou s ohledem na přijetí novely (nařízení vlády č. 405/2005 Sb.) požádal o vydání nového rozhodnutí a zrušení rozhodnutí napadeného. Tomu stěžovatelka nevyhověla s odůvodněním, že změna právní úpravy nemůže být důvodem ke zrušení správního rozhodnutí ani postupem podle § 56 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ani podle § 62 správního řádu, jestliže takové rozhodnutí plně odpovídalo právní úpravě platné v době jeho vydání. Na doporučení stěžovatelky žalobce poté žádostí ze dne 31. 10. 2005 uplatnil nárok na poskytnutí příplatku za dobu svého vazebního věznění a to od data 1. 11. 2005. Než stěžovatelka stihla o této nové žádosti rozhodnout, byl jí doručen napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, který jí v zamýšleném postupu zabránil. Vyslovuje přesvědčení, že navíc soud svým rozsudkem porušil zásadu uvedenou § 75 odst. 2, věta první s. ř. s., neboť překročil žalobní návrh a zrušil celé rozhodnutí stěžovatelky, nikoliv jen jeho druhý výrok, jak navrhoval žalobce. V důsledku toho pozbylo právního podkladu poskytování příplatku k důchodu v měsíční výši 850 Kč, přiznané